Scéna.cz 

Petrolejové lampy v Divadle Komedie

Havlíčkovy Petrolejové lampy mají pro většinu diváků nepřekonatelnou podobu ve filmu Juraje Herze z konce 60.let s Petrem Čepkem a Ivou Janžurovou v hlavních rolích. Tak silnou podobu, že ani samotnému režísérovi tehdejšího filmového hitu se jí nepodařilo v divadelní podobě (s Bárou Hrzánovoua Radkem Holubem v Divadle na Jezerce) překonat. Nicméně se zdá, že téma propojení dvou zcela neslučitelných povah a osudů láká znovu a znovu. Nejnovější adaptace díla – jejímž autorem a zároveň režisérem je David Jařab - se diametrálně liší od známého filmového předobrazu a je výsostně divadelní.

Divadlo Komedie je známo tím, že ve svých inscenacích hodně experimentuje s prostorem, je to tak i v případě Petrolejových lamp. Do hlediště vybíhá dlouhé molo, které evokuje lázeňskou promenádu a zároveň je symbolem omezeného prostoru, po kterém je dáno se člověku (byť pro mnohé je to velmi obtížné) ubírat se tam a zpět. Na zadním projektu scény okno, a jediným scénickým prvkem je židle. S tím si pětice herců vystačí, a chvílemi máme pocit, jako by scéna byla zaplněna desítkami postav. Kromě toho, právě ono „trčení“ v prostoru, kdy jsou postavy zcela psychicky nahé, dovoluje sledovat je skutečně do detailu, tak zvaně nahlížet jim do duše.

Při počáteční scéně se dva pánové stiženi paralýzou pohybují směrem k nám – jejich pohyb se neobejde bez pomoci „třetí nohy“ tedy hole, je strašlivě pomalý. Jejich řeč, argumentativní, rychlá, důrazná stojí v kontrapunktu proti tomuto handicapu.

Zatímco tři herci ztvárňují několik postav rámujících děj a vymezující prostor a čas dění, hlavní dějová linka je soustředěna výhradně na proměnlivý vztah mezi ústřední dvojicí – Pavlem ( Karel Roden) a Štěpou (Ivana Uhlířová). A – což pochopíme až po nějaké době - probíhá pozpátku. Na samém kraji vyprávění jsme totiž konfrontováni s konečnou zhoubou a beznadějí, a v záblescích se pak vracíme zpět. S téměř detektivním napětím rekonstruují postavy předcházející děje. Štěpa postupně odkládá vrstvy různých kostýmů (jejich autorkou je Kamila Polívková) a před očima se nám z černé vdovy proměňuje v houževnatou hospodyni, zklamanou manželku, roztouženou nevěstu či dospívající dívku plnou nadějí. Domnívám se, že Karel Roden miluje právě takový druh rolí, jakou je syfilitik Pavel. Od expresivního šklebu, konečné odporné bezmocnosti se pozpátku mění v troskovitého skorobezdomovce, který ví, že prohrál svůj boj, ve frajerského důstojníka, který si se životem jen hraje, či v miláčka žen. Jako by mu právě ten jeho bezbřehý egoismus dodával jakousi gloriolu, které jeho okolí fascinuje. Je to přesná studie matoucího charakteru, u kterého oddaní obdivovatelé (či obdivovatelky) vůbec nepostihnou okamžik, kdy se roztomilost mění v odpornost,a už vůbec ne to, že jsou takovým člověkem využíváni. Postavy jsou vysoce stylizované, ale přesto jsou v nich uvěřitelné okamžiky křehkých lidských dotyků, hledání štěstí, spřízněnosti a naděje. Jiří Štrébl, Martin Finger a Hynek Chmelař ztvárňují v téměř minimalistických nuancích další postavy – ať už otce či bratra Pavla, tak i další příbuzné a známé z maloměsta nebo jen obecné postavy, které zasazují intimní děj jednoho soužití do obecného kontextu doby. Není náhodou, že divadlo Komedie se svými inscenacemi ocitá už několik let na špici kritické pozornosti. Náročná dramaturgie, pozoruhodné herecké výkony, ale zároveň jistá obtížnost vnímání struktury postav a dějů tzv. běžným divákem dodává inscenaci jistou exkluzivitu. Je totiž nutno, aby se člověk naladil na skutečné „divadelní vnímání.“ To může být pro diváky, zvyklé na televizní příběhy někdy obtížné, ale přijme-li, mohou mu Petrolejové lampy přinést neobvyklý, hluboce působivý zážitek.