zvláštní poděkování
Volný.cz

Kouzelná země

František Souček, David Prachař, Oskar Hes

autor: Martin Špelda  

zvětšit obrázek

Jsou texty, které jsou stvořené pro jeviště. A jsou jiné, které se mermomocí jevištnímu ztvárnění vzpírají. Pak záleží na divákovi, zda tu změť pocitů, a podivných obrazů a vzkazů všeho druhu je schopen pojmout, vyznat se v ní, či vytvořit si z ní vlastní příběh. Takovým typem textu je nejnovější inscenace ve Stavovském divadle, totiž dramatizace prozaického textu Jáchyma Topola Noční práce, na scéně uváděná pod názvem Kouzelná země.

Na dramatizaci se podíleli Marta Ljubková a Jan Mikolášek. Jako režisér Mikolášek divákovi nic neusnadňuje, stylizovaným „kreslením obrazů“ na scéně spíše poskytuje prostor k tomu, aby si každý vzal z inscenace to, co je schopen pochopit, a vše vnímal spíše pocitově. Ale o to možná Jáchymu Topolovi šlo i v jeho knize. V dosti nepřehledné změti se tu mísí osudy množství lidí, různých charakterů, historicky podložených i fantazijních dějů až rituálního rázu. Mezi živé lidi vstupují jejich mladší já ze vzpomínek, a také mrtví. Mísí se tu historie stará a ještě starší, osobní zážitky s těmi odposlechnutými, které nemají daleko k mýtům. Základní dějová linka z roku osmašedesát je sotva rozeznatelná.

Scénická image z dílny Marka Cpina si pohrává s pružným bílým plátnem v pozadí, které je chvílemi neprůhledné, ale chvílemi díky bodovému světelnému designu se z něj v obrysech jako stíny vystupující z hrobů vynořují postavy, a vzápětí se zase ztrácejí „v mlze“. To ostatně není jediné kouzlo scény, další vytváří sjíždějící interiér hospody, kovová konstrukce, která jako by si vizuálně pohrávala s časem a prostorem. Chvílemi působí její pohyb dolů až hrozivě, jako by některou z postav chtěla zamáčknout do země a rozdrtit. A pak zase najednou, je tu jen velká prázdná plocha, temná voda, na níž se v dálce na horizontu kolébá loďka. Jestliže režisér Mikolášek přiznal, že se v textu ztrácel jako v bažině slov, pak i scéna, které k textům přináleží, tento pocit evokuje. Postavy jsou chvílemi jakoby nereálné, snové, odtažité, když odříkávají texty do mikrofonu, či dokonce slyšíme jen hlas znějící ze tmy, od mluvčího pouze tušeného. Jindy jsou naopak až krutě reálné, tak jako opilá matka (Tereza Vilišová), napolo směšná a napolo hrozivá vědma (Johanna Tesařová), agresivní polosvlečené dívky, nestydatě se producírující ve spodním prádle neurčité barvy (J. Dudziaková, K. Dvořáková, V. Lapková), či šklebivě výhružný fízl (Pavel Batěk). Oba bratři, ústřední postavy děje Ondra a Malej (Oskar Hes a František Souček) balancují někde na pomezí mezi světem reálným a snovým, chvílemi jsou aktéři, chvílemi pouzí pozorovatelé. Nejživější je postava záhadného Polky (David Prachař), a proto také nejsympatičtější a nejpochopitelnější… téměř do konce. Až v závěrečné scéně se ukáže jako ztělesnění zla, předtím netušeného.

Je to inscenace o zlých věcech kolem nás a v nás, o hrobech zapomenutých a stále vznikajících. Zvláštní, herecky i divácky náročná záležitost, kdy se každá minuta může zdát jako věčnost. Tak jako chvíle, kdy nemůžete popadnout dech.

www.narodni-divadlo.cz

18.2.2019 19:02:42 Jana Soprová | rubrika - Recenze