Scéna.cz 

Ari Peterse: Divadlo je pro nás dobrodružství.

Činoherní klub nabídl před pěti lety prostor amatérskému a poloamatérskému divadlu, když zahájil cyklus zvaný Činoherní klub uvádí. V pondělí 19. března 2007 se zde poprvé od 19:30 h představí také soubor ze zahraničí. Z holandského města Alkmaar přijede soubor Ti Na Ni Na Ni s inscenací YAACOV. Uměleckým šéfem souboru je divadelní režisér a pedagog Ari Peterse.

Pane Peterse, můžete nám přiblížit divadelní soubor Ti Na Ni Na Ni?
Divadlo je pro nás dobrodružství. Zkoušení se skupinou mladých herců začínáme vždycky hrou. I v případě, že zkoušíme tradiční divadelní text. Nejprve improvizujeme, potom si hru znovu přečteme a přehráváme jednotlivá témata. Teprve potom se herci učí text. Důraz klademe na fyzický trénink a rozvíjení fyzického jednání. V procesu každého zkoušení se objevují otázky a odpovědi na ně přicházejí samy od sebe, protože už tu většinou jsou.

Loňské léto jste hráli na Jiráskově Hronově. Jak jste se na festivalu cítili?
Divadelní festival Jiráskův Hronov nás moc potěšil. Všechny herečky, Susan van Hulst i já na něj rádi vzpomínáme. Byl dobře zorganizovaný, poznali jsme krásné město, lidé byli milí a publikum velmi vstřícné. Viděli jsme dobrá představení s dobrými herci a nabídka inscenací byla rozmanitá.

Jedna z hereček, kterou jsme viděli v Hronově, nyní pracuje jako dobrovolnice v Nepálu. Její role bude v Praze alternovaná. Jaká je vlastně organizace vašeho souboru?
Hanneke je v Nepálu, kde dělá s dětmi pouliční divadlo a také hraje divadlo s nemocnými dětmi v jedné nemocnici. Při pražském představení bude místo ní hrát Sara Roos Dijkstra, která s námi hru Yaacov od začátku zkoušela. Organizace našeho souboru má otevřenou strukturu, když někdo nemůže hrát (třeba z důvodu studia, práce nebo z jiného důvodu), je tu vždy někdo, kdo ho může nahradit. Navzájem si pomáháme, aby se každý cítil a byl svobodný.

Jak inscenace Yaacov vznikla?
Celá hra vznikla během zkoušení. Text jsme zapisovali až po rozboru improvizací na dané téma. V inscenaci hrají tři herečky, které jen minimem pohybu a gest vyjadřují velké emoce. Jejich existování na jevišti vyrůstá z vnitřní dynamiky. Hra neobsahuje mnoho slov. Dekorace pokoje je dílem Susan van Hulst.

Co vás přivedlo k divadlu?
Jako kluk jsem hrál divadlo v amatérském souboru v naší vesnici. Můj strýc tam režíroval a vždycky hrál hlavní roli. A můj dědeček byl kouzelník. Protože mě hraní bavilo, šel jsem na divadelní školu do Amsterodamu. Studoval jsem divadlo a později také techniku tělesného mimu Etienna Decrouxe a fyzické divadlo.

Společně se Susan van Hulst vedete v Alkmaaru divadelní školu Jeugd-Theater-School. Pro koho je škola určena a co se v ní učí?
Naše divadelní škola přijímá děti od 6 let. Susan pracuje s menšími dětmi a já se věnuji těm starším, vlastně už dospělým dětem. Studuje u nás mládež, která chce dělat divadlo. Většina u nás setrvá delší dobu. Učí se pohybu, prostorovému cítění, jevištní mluvě, jazyku a literatuře. Snažíme se také vystupovat co nejvíce v zahraničí. Hráli jsem ve Francii, Španělsku, Portugalsku, Izraeli a Palestině. Účastníme se profesionálních divadelních festivalů. Myslíme si, že divadlo, které tvoří mladí lidé, je cenným doplněním divadelní nabídky. A to především proto, že hrají jinak: jejich herectví není tak technicky dokonalé, ale je odvážné, instinktivní a mladicky naivní.

Alkmaar je přímořské město proslavené sýrovými trhy a fotbalovým mužstvem. Jaký je kulturní život v Alkmaaru?
V každé čtvrti Alkmaaru a v okolních vesnicích existuje alespoň jeden, ale třeba i tři divadelní spolky. Amatérské divadlo je tu velmi živé. Spolky se navzájem navštěvují a po představeních se konají taneční večírky.

Měl jste možnost setkat se v Nizozemsku s českým divadlem?
České divadlo je u nás velmi dobře známé. Pravidelně zde vystupují české soubory, mimo jiné také na významném Holland Festivalu.

Řekl jste, že divadlo přináší radost do světa plného smutných věcí. Kdy jste to nejvíc pocítil?
Kdysi jsme spolupracovali s nizozemskou leteckou společností KLM. Uskutečnili jsme světové turné po nemocnicích a sirotčincích. Hráli jsme dětské představení s klaunem, s mimem, hudbou atd. První vystoupení jsme uspořádali v jedné polské nemocnici. Když jsme tam přišli, lékař nám řekl, že tito malí pacienti mají před sebou ještě tak čtyři měsíce života. Byly to děti do 12 let! Strašně nás to šokovalo, nejdřív jsme nemohli najít odvahu před nimi vystoupit, ale nakonec jsme přece jen hráli. Bylo to úžasné odpoledne se spoustou smějících se dětí. A to je možná ono. To je divadlo - a nezmůžeme víc, než občas někoho rozesmát nebo rozplakat. Je to útěcha… Jako když pekař upeče dobrý chleba.

/Děkujeme za rozhovor Petra a Iva Honsovy/