zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zdena Herfortová: Jen někomu je dovoleno zestárnout, proč si toho nevážit.

Herečka Zdena Herfotová

autor: archiv divadla   

Herečka Zdena Herfortová je hvězdou Městského divadla Brno. V současné době ji tu můžete vidět v Broukovi v hlavě, My Fair Lady ze Zelňáku, Sluhovi dvou pánů, Cabaretu, Jak je důležité mít Filipa, Naně a Ginger a Fred. Kromě toho hostuje v Praze v Divadle Metro, jezdí s představeními na zájezdy po ČR a dále ji můžeme vidět v inscenaci Garderobiér v Divadle Bolka Polívky.

  • Inscenace Poslední šance, ve které hrajete v pražském divadle Metro, Vám ladí s věkem. Je Vám blízká?
    V prvé řadě mi ladí proto, že je velmi dobře napsaná od dramatika a režiséra Gustava Skály. Myslím si, že i ta „rodinná parta“, se kterou hraji, je výborná. Rozumíme si, jsme k sobě velmi tolerantní a mohu říci, že si myslím, že se máme dost rádi, což je u divadla vždycky dost vzácné. A mimochodem, věkově je pro mě role o deset let mladší...(Smích..)
  • Vypadáte dobře…
    Chci tím říct, že se mi velmi dobře hodí do hereckého rejstříku a je to taková fain role. Člověk nemusí nic složitě vyrábět. Je to napsané pro můj herecký naturel. A za to opravdu vděčím režiséru G. Skálovi.
  • Hezky jste řekla, že jste tam jako rodina. Pravděpodobně jste i rodinně přijímali jisté řešení situací na scéně s Radkem Zimou (mladík na inzerát vytáhne různé erotické pomůcky a …. – pozn. red.)
    No, rodina, Radek si začal hezky vymýšlet a přišel s roztomilým nápadem, já jsem také přišla se svou troškou do mlýna a vyšel z toho výstup, na který se oba těšíme.
  • Velkou a krásnou roli teď máte v brněnské inscenaci Ginger a Fred...
    Film Ginger a Fred F. Felliniho patří mezi moje nejoblíbenější filmy.
    Je to téma, které se, myslím, dnes moc nenosí. Otázka stárnoucích lidí a jejich lásky, návratu do něčeho, kam by rád člověk vstoupil a zažil znovu okamžik s milovaným člověkem. Říká se, že do téže řeky vstoupit nelze, a to bylo pro mě bláhově lákavé. Křehký a jemný příběh, nic zvláštního a bombastického. Příběh je hlavně o lásce, kontrastní k televizní iluzi, která nás obklopuje a zahlcuje, - pro někoho snad i dojemný.
  • Tanec hraje v příběhu velkou roli. Jaký je Váš vztah k tanci?
    Tancovala jsem od mládí a tancuji stále ráda, s tím tedy nemám problémy, ale step jsem musela poctivě dřít v tréninku pod vedením tanečníka a choreografa Radka Baláše st.. Všechno dohromady to pro mě byla svým způsobem i skvělá zkušenost. Scénu, kdy jejich tanec má být vyvrcholením celého toho televizního show považuji za velmi dojemnou. Působivá je díky odvaze obou tanečníků, kteří si mimo jiné chtějí připomenout něco, co skončilo už asi před 20ti lety.
  • Jak byste charakterizovala step?
    V inscenaci se říká: „ step je něco víc…“
    Tanečník na diváka působí dvěma vjemy současně. Vizuálně a akusticky. Tanečník je přirovnáván k baviči. Zavřeme-li oči, rytmus vnímáme zvukomalebně, otevřeme-li oči - objeví se tanečník - stepař. Krásná a těžká symbióza tanečního projevu.
  • Kořeny to může mít v šamanských rituálních tancech?
    Možná ano, asi to tam někde je. Usmívám se, ale kdybychom chtěli, určitě by se tam něco našlo.
  • Je to takový městský tanec panelákových šamanů…
    Ve scénáři se říká – flamenco a step mají hodně společného, základ mají stejný. Možná tam odtud by se dalo odvodit, co to step je.
  • V říjnu jste oslavila – jak se říká – významné životní jubileum. Jak se cítíte?
    Víte, je to zvláštní, ale nemám hvězdný syndrom zatajovat svůj věk. Naopak. Myslím si, že je to v pořádku. Budu-li hrát divadlo, tak ať každý ví, kolik mám let. Jiná věc je, jak vám v těchto letech slouží myšlení a tělo. Je důležité si uvědomit, zda máte stále reálné vidění světa – nebo jestli si myslíte, že už máte nárok si okolí sentimentalizovat, romantizovat apod. Třeba dopouštět se nepřiměřených emocí - i to stárnutí přináší. Mám výhodu, že hraju divadlo. Tam jsem se nad stářím zamýšlela celý život, stejně jako nad spoustou osudů a klíčových lidských momentů. Život jsou stálé ztráty a nálezy, a já pořád se životem hraji svoji vlastní hru – být nebo mít. Kdysi jsem měla pocit, že toho vím víc. Člověk může stárnutím i zmoudřet - to je podle mě velké privilegium stárnutí. Na druhé straně přináší i nepříjemné záležitosti, ale o těch mluvím jen s lékaři.
  • Jaké je tedy Vaše motto?
    Stále hledám a pochybuji. Snad jedno z mnoha. Myslím, že to bylo řečeno takhle - „Chceš-li Boha rozesmát, mluv s ním o budoucnosti.“
  • 19.12.2005 01:12:20 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory