Scéna.cz 

Končí 105. sezóna VČD a s ní i Jméno růže a Zojčin byt

Ještě před prázdninami se Východočeské divadlo Pardubice rozloučí se dvěma svými inscenacemi – v úterý 23. června diváci naposledy uvidí nelítostnou grotesku Zojčin byt, ve čtvrtek 25. června pak středověkou detektivku Jméno růže.
Bulgakovův Zojčin byt v Pardubicích nastudoval režisér ostravského Národního divadla moravskoslezského Janusz Klimsza, který do hlavních rolí obsadil Jindru Janouškovou, Alexandra Postlera a Martina Mejzlíka.
„Zojčin byt nás zaujal všestrannou divadelností. Postavy mluví vtipnými, živoucími dialogy, snoubí se bohatými vzájemnými vztahy, na první pohled jednoduchý příběh je vystavěn mistrně, přehledně, ale na dalekosáhlém a hlubokém podkladu mimořádně závažných témat, a spěje k nenadálému překvapení. Navíc tahle hra udivuje – až leká – svou aktuálností, aniž bychom jí ji násilně podsouvali,“ uvádí dramaturgyně Jana Pithartová, která se při práci na inscenaci pohostinsky vrátila do svého bývalého domovského divadla.

Zojčin byt satiricky přibližuje dobu, kdy mít v Rusku vlastní ložnici byl protiprávní luxus, kdy se z lidí stávali „soudruzi“ a „občané“, z osobností vyvrhelové a z nicek oficiální persony s imunitou.
Další derniéra diváky zavede také do historie, tentokrát však až do roku 1327, v němž se odehrává děj legendárního románu Jméno růže. Dramatizaci nejznámějšího díla významného italského filosofa a spisovatele Umberta Eca nazkoušel režisér Petr Kracik. Z obsazení jmenujme alespoň Jiřího Kalužného, který ztvárňuje Viléma z Baskervillu, jeho žáka Adsona z Melku hraje Petr Borovec a Jorgeho z Burgosu ztělesňuje Jan Hyhlík.
Román Jméno růže řešící záhadná úmrtí mnichů v jednom nejmenovaném klášteře celosvětově zpopularizoval film režiséra Jeana-Jacquese Annauda z roku 1986 se Seanem Connerym v hlavní roli. „Konfrontace s filmem jsem se nebál, protože lidé většinou hodně zapomínají, jinak by se na filmy znovu nedívali,“ říká s úsměvem na tváři režisér Petr Kracik a dodává: „Navíc ne všechny události z románu a scény známé z filmu byly převedeny na divadelní scénu, protože ne všechny byly předmětem našeho zájmu. Nechtěli jsme totiž soutěžit s románem ani s filmem – jen jsme se pokusili vytvořit novou a ryze divadelní „verzi“ známého příběhu.“