Scéna.cz 

Patrik Děrgel na začátku cesty

Nejmladší hereckou posilou Švandova divadla je (stále ještě student DAMU) Patrik Děrgel. Diváci jej však mohou už od minulé sezóny v tomto divadle pravidelně vídat - poprvé jako Parzivala v Merlinovi, poté jako Zdeňka Adamce a Jana Kaplického v Gottlandu, či Eléva v Smíchoff/on. Jeho nejnovější rolí je Štěpán v Gombárově hře CRASH U POTOKA.

Jaký je Štěpán ve hře Crash u potoka, tedy hře inspirované románem Kříž u potoka?
To je těžká otázka, protože je jiný než v té předloze nebo spíš se tak na první pohled tváří. Tím, že je celý děj koncentrovaný do jednoho večera, tak i postavy jsou nějak koncentrované ve svých vlastnostech. Je to zhuštěné. Takže tady musí Štěpán projevit jedním gestem to, o čem je v té knize celá kapitola. Myslím, že je to sebejistý, impulsivní mladý kluk plný energie, umí zaujmout okolí a získat lidi. Je to v něčem maminčin mazánek, ale zároveň se tady ukazuje jako člověk, který se snaží dát věci dohromady. V první půlce děje se snaží, aby všechno klapalo. Zatímco v tom románu víme, co od něj čekat, tady to divák netuší. Teprve v druhé části, až když se to prolomí, začne se hádat s bratrem, vyjdou najevo nějaké věci, které ho ukážou i z jiné stránky.

No právě, když jsem četla text, byl mi Štěpán spíše sympatický, na rozdíl od jeho bratra Ambrože, který vypadá jako potížista.
Pro mě je naopak Ambrož strašně sympatická postava. Dovedu pochopit to, jak se asi ten člověk, který celý večer sedí, dívá se do jednoho místa, cítí. Až to pak praskne...

Na kterou stranu se sympatie diváka přikloní, to si asi každý bude muset rozhodnout sám. Pro mě je Štěpán člověkem, který se dokáže s věcmi vyrovnat. Vzpomněla jsem si na jinou postavu kterou hrajete na scéně Disku, Šťastlivce v Ostrovského Lese. Taky takový člověk, který si nedělá vrásky, nenoří se do depresí...
Když jsem si přečetl román, Štěpán opravdu není kladná postava. Ve hře vlastně nepoznáte, jestli je klaďas nebo ne. Každý z nás má různé povahové vlastnosti, a chvílemi vyvře na povrch jedna nebo druhá, právě ta nejednoznačnost je pro mě zábavná.

Myslím, že tahle nejednoznačnost, nebo mlhavost postav je pro Dodo Gombára charakteristická. Je důležité a lákavé, že každá postava má své tajemství.
On se snaží i v tom Crashi odstranit jednoznačné typy, tzv. na první dobrou. Snaží se jít po charakterech lidí, navést nás na to, abychom přemýšleli jako ty postavy.

Velkorysý projekt MERLINA - už kvůli své délce – s velkým zájmem diváků nesetkal. Já ale patřím k příznivcům té věci, už pro ty podivné (a podivuhodné) postavy, které se tam objevily. Vy jste si zahrál Parzivala, což byla tuším vaše dosud největší role – a – taky nejdivnější. Jak na něj vzpomínáte?
Ano, byla to nejen moje největší role, a zároveň největší divadelní zážitek, který jsem zažil. Být tam s těma lidmi i ten dlouhý čas, pro mě bylo tak silné, že v tu chvíli člověk neřeší, jestli je v hledišti dvanáct nebo dvě stě lidí. Protože to, co se dělo mezi námi na jevišti, bylo nad všechen potlesk. Strašně bych chtěl, aby se to ještě nějak obnovilo. Byla to výjimečná práce. Myslím, že na těch šest hodin se člověk úplně odpojil od toho, co tady žije, byl tam na tom ztraceném nádraží a užíval si ty situace. Bylo to prostě krásný.

V GOTTLANDU máte dvojroli. Je obtížné přehodit výhybku, když hrajete v jedné věci několik postav?
Záleží na tom, jaké jsou to postavy, co je to za hru, jakým způsobem je to dělané. Ale v Gottlandu to není problém, protože v jedné půlce je Adamec, v druhé Kaplický.

Postava Zdeňka Adamce, který se upálil na protest proti společnosti, je taky hodně zvláštní. Jak ho vnímáte vy?
Já jsem nad tím hodně uvažoval, strašně mě vzrušuje tohle téma, že někdo nemohl vydržet tu společnost, ten společenský vzorec a rozhodl se s tím něco udělat. Bylo to obří gesto, ale podle mě daleko víc vypovídá to, co se stalo potom – totiž, že se nestalo nic. Přes ten čin a následnou reakci si člověk uvědomí hodně věcí – jak to tady funguje, na co lidi slyší, na co neslyší, a co chtějí a nechtějí vidět.

Kromě Švandova divadla máte v této sezóně taky absolventské inscenace v Disku. Vedle ŠŤASTLIVCE V LESE ještě hrajete v HOSTECH Wilhelma Hagedorna, jednoho z dua venkovských křupanů.
Pro mě byla práce na téhle hře hodně zajímavá, už třeba v tom, jak nás režisér Štěpán Pácl dokázal pro tu věc získat, všechny ty lidi zmobilizovat. Máme tam jeden takový moc pěkný dialog, kdy si ti dva kamarádi povídají v kostele. Je dojemné, když vyprávím o tom, jak padala hvězda a ten druhý se ptá: Ty v něco takového věříš? A já odpovídám: Bez víry to nejde. Tenhle okamžik mi přijde pro ty postavy strašně silný. Najednou už to nejsou jen vesničtí křupani, kteří přináší povrchní humor, ale ukáže se, že mají i duši.

Vraťme se ale úplně na začátek – narodil jste se v Bohumíně a byl jste nejprve sportovec. Jak jste se dostal k divadlu?
Ano, hrál jsem závodně hokej. Pak přišla devátá třída, kdy se člověk musí rozhodnout, co dál – a to já vůbec netušil. Teta mi tehdy poradila, abych zkusil přijímačky na konzervatoř. Udělal jsem je, a jako střihem jsem nechal hokeje i ostatních věcí, které jsem dělal a úplně jsem přepnul na divadlo. Přitom jsem vůbec netušil, co to je. Já jsem totiž do té doby nikdy nebyl v divadle. Takže, když jsem nastoupil na konzervatoř, říkal jsem si, že bych měl do nějakého divadla zajít. U Bezručů tehdy zrovna hostoval v rámci projektu Nová osa Činoherní klub Ústí s HAMLETEM. Bylo úplně narváno, a já jsem si sedl na polštářek úplně na jeviště. Říkali, že to nebylo moc dobré představení, ale pro mě to byl největší zážitek v životě. Poprvé jsem viděl divadlo. Ten herec, který říkal „být či nebýt“ stál metr ode mě. Já jsem tehdy odcházel absolutně zasažený, byl to pro mě obrovský zlom.

Jak to vypadalo na konzervatoři?
Na konzervatoři to bylo skvělý. Učil nás pan Ivan Misař, dramaturg v těšínském divadle. Přistupoval k nám jako k dospělým, což v té době to od něj bylo hodně riskantní. Byla to volná výchova, a člověk si musel sám přijít na to, jestli chce makat, jestli se chce něco dozvědět. Mně to strašně vyhovovalo, že si člověk na tom hlavním oboru mohl vyzkoušet všechno, co chtěl. Sešli jsme se tam dobrá parta, dodnes se potkáváme. Bylo to skvělý, a myslím, že všichni, kdo chtěli to divadlo dělat, ho opravdu dělají.

Občas si říkám, proč člověk, který už za sebou jednu hereckou školu má, jde studovat herectví dál?
Já jsem na té konzervatoři byl takový akční. Vůbec jsem nechápal, že je to škola. Bavilo mě to, bylo mi jedno, že mě někdo známkuje, prostě to pro mě byl koníček. A když to skončilo, tak jsem si řekl, že bych chtěl ještě dál nasávat nějaké informace, a podal jsem si přihlášku na DAMU. A zase to vyšlo. Ale DAMU už byla o něčem úplně jiném. V Ostravě to bylo rodinnější, komornější, a pro mě daleko víc zaměřené na tu divadelní práci. My jsme tím doslova žili, dělali jsme sami představení po nocích, psali jsme si texty, sami nazkoušeli. Tady je to spíš zaměřené na tu instituci a na jednotlivce, s tím dobrým i s tím špatným. Souvisí to i s tvarováním osobnosti, je tu velký nárok na to, aby si byl člověk jistý, získal sebedůvěru, přišel si na to, co chce a jak to chce. Není to tak hravé, jako to bylo na konzervatoři, každý kope víc za sebe.

V Ostravě jste si zahrál už v průběhu studií...ale asi to byly spíše malé role?
Hráli jsme v Těšíně, v Bezručovi i v Myronovi. Tam šlo o to seznámit se s jevištěm, a to pro mě bylo hodně výrazný. Když jsem se v Těšíně poprvé postavil na jeviště, bylo to krásný. Bylo pro mě daleko důležitější poznávat ty lidi, zjistit, jaké je to zkoušet, než hrát před publikem. Tam si člověk potvrdil, jestli to opravdu chce dělat, protože právě zavřený na zkušebnách strávíte nejvíc času - a když to někoho nebaví, tak to nemá cenu.

V té době jste si zahrál i s amatéry – s lašským králem v souboru Gigula...
To byl taky velký zážitek. Na jedné straně hrát na profesionálním jevišti, a na druhé straně hrát se souborem, který si ani nepamatoval text, za buchty a slivovici.

V době studií jste taky se spolužáky založili kapelu?
To byla jedna z věcí, kterou jsme udělali navíc. Vzniklo to spontánně. Psal jsem nějaké texty, hrál jsem na klavír, tak jsem si říkal, že bych to zkusil nějak zmelodizovat. Můj spolužák Michal Sedláček dokáže zahrát úplně na všechno – na stůl, na kachličky až po varhany. Ta kapela nám vydržela dva roky. Měli jsme pár koncertů, byli jsme i na Portě a dokonce jí vyhráli. Což byla docela legrace, protože tam byla podmínka tři písničky. No, a my jsme měli právě jen ty tři písničky, ale tvářili jsme se, že vybíráme z velkého repertoáru. Pak jsme vlastně zanikli, ale teď se zas snažím dát dohromady nějakou muziku. Kvůli filmu Don´t stop jsem se naučil hrát na kytaru. Tak mě napadlo udělat ty své písničky na tři struny.

Tím jsme se dostali k filmu Don´t stop, kde hrajete hlavní roli pankáče. Jak jste k té roli přišel?
To byl strašně dlouhý konkurs, trval snad rok, než si pan režisér vybral.

O čem ten film je?
Je to o tom, že každá generace má něco, v čem se zhlíží, za čím jde, do čeho dává všechno, v tomto případě je to punk. Odehrává se to v 80. letech, kdy parta mladých lidí založí kapelu. Berou to jako revoltu, kde se vymezují proti společnosti, rodině, a zhlédnou se v punku. Pak režisér Řeřicha je velmi důkladný, takže jsme to rok a půl zkoušeli. Nechtěl, aby to bylo jen jako, takže jsme dostali přiděleného učitele – bývalého punkera, který nás naučil hrát – mě na kytaru a Lukáše na bicí. Dopadlo to tak, že jsme schopni všechny písničky z toho filmu zahrát, což je super. Premiéra bude 14. června 2012.

Váš křest před kamerou byla role záporného prince v televizní pohádce Škole princů. Teď je ale před vámi hodně zajímavá spolupráce s režisérkou Agnieszkou Holland na filmu Hořící keř.
Právě začínáme točit, je to o tom, co se dělo po upálení Jana Palacha, kdy mladá právnička vede soudní spor. Já tam hraju jejího koncipienta. Pro mě je na tom nejdůležitější to setkání s Agnieszkou, neuvěřitelná zkušenost.

Patrik Děrgel se narodil 24. února 1989 v Bohumíně. Po základní škole, kde byl v hokejové třídě, vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Během studia hostoval v Těšínském divadle v Českém Těšíně, v Divadle Petra bezruče a Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V současné době končí studium činoherního herectví na pražské DAMU: Od roku 2010 se objevuje na prknech Švandova divadla. První filmovou zkušenost má z tv filmu Škola princů, zahrál si ve filmovém projektu Švandova divadla Smíchov pláče, Brooklyn spí. V tomto roce se objeví v distribuci film Don´t stop Richarda Řeřichy, v němž hraje hlavní roli. Právě natáčí s A.Hollandovou film Hořící keř.