Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jana Koubková: Lidová hudba má všude ve světě stejné kořeny.

autor: archiv

Zpěvačka Jana Koubková letos na Jiráskově Hronově vedla dílnu, kterou nazvala Nestyďte se nestydět. Společně se 24 lidmi tady týden pracovala na interpretaci nejrůznějších (nejen) básnických textů ve spojení s hudbou.

Myslíte, že jazz může dělat kdokoli?
Samozřejmě, že ne. Jazz může dělat ten, kdo ho dělat chce. A navíc musí mít nezbytný talent, to znamená rytmické a harmonické cítění. Schopnost takové to cítění je strašně důležité.

Máte nějakou zkušenost s učením?
Před pár lety jsem pracovala se studenty hudebně dramatickém oboru Státní konzervatoře a mám také nějaké materiály, které jsem účastníkům semináře nabídla. Myslím, že ty prostředky, které používám, se hodí každému, kdo chce vstoupit na jeviště, kdo se chce zabývat tancem , zpěvem, speakrovstvím. Protože čím více toho do sebe člověk pojme, čím víc se rozvíjí, tím větší je pak osobností.

Proč jste nazvala seminář Nestyďte se nestydět?
Proto, že mezi lidmi jde vždycky o komunikaci. Zjistila jsem, že když se lidi před sebou stydí, tak je to brzdí. A když to ze sebe nedostanou, tak to nemá cenu. Je potřeba investovat velké množství energie.

Vy jí máte stále dostatek! Před časem jste prý zpívala s Afričany. To musel být hodně zajímavý zážitek.
Řekla bych, že lidové hudba má někde takové společné jmenovatele po celém světě, to je někde v tom podvědomí, rytmus nástrojů, rytmické věci jsou na celém světě. Přírodní lidi mají k sobě všude blízko. Ale oni jsou takoví spontánnější, pokud jde o rytmy, okamžitě se chytají. Zažila jsem tam fantastický koncerty pod širým nebem. Oni se u toho chechtají, vytvářejí atmosféru, tancují, klidně i na vozíčku nebo s berlema. Oni si tu muziku daleko víc prožijou. My jsme chladnější, uzavřenější, teprve, když si dáme panáka, tak se rozjedeme…
Ale máme nádherné lidové písničky, například melodika a rytmy na Slovácku jsou podobné s Brazílií. Je škoda, že se u nás dnes už moc – ani ve školách – nezpívá.

Jak to bylo s vámi a jazzem?
Vznikne to tak, že se člověk do té muziky zamiluje, že ho to chytne. To se mi stalo někdy v 15-18 letech, kdy jsem poprvé slyšela v rádiu big band Duke Ellingtona a zpěv Elly Fitzgeraldové. Oslovilo mě to, cítila jsem z té muziky radost. Začala jsem shánět desky, pídila jsem se po tom. Živila jsem se s různými kapelami po barech, v dancingu, taky v zahraničí. Byla to tehdy jediná možnost, jak se dalo cestovat. Byla to tvrdá škola, ale rozhodně nelituju. Musela jsem zpívat hity, ale sem tam jsem tam šoupla i nějaký jazzový standard. Nejlépe to přijímali ve Švédsku, v severských zemích vůbec, kde je pro ně jazz taková normální muzika. Zatímco u nás je o to menší zájem.

Kdyby jste dělala nejrůznější experimenty – zpívala jste za tlukotu vlastního srdce, nahrávala jste v jeskyni. Máte ještě dnes chuť na experimenty?
Po roce 1989, kdy se nám to tady všechno tak krásně změnilo, nás zároveň doba pohltila. Nejednou jsou tu starosti, aby měl člověk vůbec kde bydlet, aby zaplatil složenky, musí řešit existenční věci. To je ta tvrdá strana kapitalismu. Člověk nemá žádnou jistotu, a tak na vymýšlení nápadů a jejich realizaci není tolik času. Ale spolupracuji s výbornými mladými muzikanty, hrajeme v Jazz klubu U staré paní, v Redutě na jazz boatu Kotva. Jezdíme po koncertech, nedávno jsme byli v Izraeli a v Maroku. Je to pro mě náročné v tom, že veškerou produkci musím dělat já. Dříve byly dvě agentury, dnes máte naprostou svobodu, ale je velká konkurence a talentů je opravdu hodně. Vadí mi to, že dnes je daleko snadnější, aby se proslavili i ti nejhorší, pokud za sebou mají někoho, kdo do nich strká peníze a zajišťuje, aby se jejich muzika hrála v rozhlase.

Takže jste pesimistická?
Ale vůbec ne. Uvědomte si, že za komunistů byl v celém Československu jediný jazz klub – Reduta, dnes jen v Praze je aspoň 4-5 klubů, kde se hraje denně jazz. Ale i dobří jazzmani musejí přijímat jiné práce, aby se uživili a jazz si hrají jen pro radost. Ale celá ta dnešní doba je hodně rytmická, hodně nabušená, taková agresivnější. Zní to nejen na diskotékách, ale spousta mladých lidí má jam bandy – sedí v parku, buší do bubínků, improvizují. A to je mi sympatické.

27.8.2007 23:08:05 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!