Scéna.cz 

Josef Kaluža: Dokud kouřím, tak to ještě není tak hrozné

Na jevišti Komorní scény Arény probíhají přípravy na Goldbergovské variace. V kalendáři je datum 1. března 2008 – čtvrtý den Ost-Ra-Varu. Herec Josef Kaluža dorazil s kajícnou omluvou na rtech (byť jeho zpoždění bylo pouze dvanáctiminutové). Bylo vidět, že se na rozhovor těší. Vzápětí jsme pohodlně usedli na bílý otoman a v atmosféře tak příjemné, že by se dala krájet - začali tento neformální rozhovor tří. Jednoho herce (Josefa Kaluži) a dvou pravidelných návtěvnic Komorní scény Aréna (Doubravka a Daniela K.).
Josef K.:Sorry, holky. Vážně se omlouvám, ujel mi trolejbus a...

Doubravka K.: (přeruší ho) Vůbec se neomlouvej, hezky se tu o nás postarali. Herci, co s námi teď spoluracují, chodí na zkoušky třeba o hodinu později.
Daniela K.: (rozhořčeně) Jeden chodil o hodinu a půl!!!! A pozdě chodí vždycky!
Doubravka a Daniela K.: (udiveně) A ani mu to nebylo líto!
Daniela K.: Tys přitom přišel tak málo pozdě a tak hodně je Ti to líto! To nám vůbec nevadí.
Josef K.:Vím, ale štve mě to.(uklidní se)

Doubravka K.: Jsme rády, že jsme se potkali. Takže bych se Tě chtěla zeptat... (snaží se položit první otázku)...
Josef K.: To byl panečku oslí můstek hezký... Krátký, ale hezký... (usmívá se).¨

Doubravka K:Ehm.A Oslí. Chtěla bych se Tě zeptat... (zvyšuje dramatické napětí), jestli ses zúčastnil všech dvanácti ročníků Ost-Ra-Varu.
Josef K.: (vyhrkne) Tak to je záludná otázka (tuhne mu úsměv na rtech), to vůbec nevím.

Doubravka K.: (dává doplňující otázku)Zajímalo by mne, jestli jsi hrál na festivalu, nebo chodil jenom na představení. Třeba ještě předtím, než jsi začal hrát v Aréně.
Josef K.: (zavzpomíná) Teoreticky to možné je, ale prakticky nevím, všech dvanácti, hm, asi ne, i když něco mi říká, že asi jo. U divadla jsem těch dvanáct let. Ost-Ra-Var jsem zažil v začátcích, ještě na konzervatoři, pak jsem byl v Opavě nějakou dobu, teď jsem znovu tady v Ostravě.

Doubravka K.: (rekapituluje) Takže jsi byl v Ostravě na konzervatoři, v Opavě a potom už u Bezručů a v Aréně. Jak dlouho jsi v Aréně?
Josef K.: Tři a půl sezóny.

Doubravka K.: Tak málo?
Josef K.: To je dost. A předtím byly ještě tři roky u Bezručů.

Doubravka K.: Soubor Arény je takový téměř rodinný podnik, je vás tu snad dvanáct..
Josef K.: Třináct!

Doubravka K.: V čem vidíš vliv Arény na svoje herectví? Jak se to liší od Tvých předešlých zkušeností?
Josef K.: Především se to liší co se týče generací. Tady jsme víceméně jedna generace, i když teď to už tak není, protože přišli mladí. Když já jsem nastupoval před třemi lety, tak jsem nebyl ani nejmladší, ani zajíček jsem nebyl, ale hned jsem zapadl ke generaci, která tady byla. I když někteří mají přes čtyřicet, tak jsem cítil, že si tak nějak „generačně“ rozumíme. Kdežto u těch Bezručů byli i starší herci, kteří měli potřebu vychovávat ty mladé, co tam přišli. Nejen herecky, ale i jako lidi. To byl asi ten největší rozdíl mezi Bezručema a Arénou, když jsem tam nastoupil. Navíc atmosféra Arény je možná stále ovlivněná tím, že vznikla jako amatérské divadlo. Vztahy mi tu přišly otevřenější. Nikdo si na nic nehrál, nikdo se nestavěl do žádných pozic.
V Opavě jsem zase tři roky zažil takové spíš klasické divadlo. Jsem vděčný za to, že jsem ho mohl poznat, a ještě hned po škole. Velké jeviště, i když menší, než „Dvořák“ a na něm první zkušenost. Přijal mne tam Pan Jansa, manžel mojí profesorky z konzervatoře Paní Gasnárkové. Já ji jako herečku strašně obdivuju a mám ji rád. Šli jsme do té Opavy tři z ročníku. On nás znal a my jsme se znali. Dostávali jsme příležitosti. Zahráli jsme si hodně spolu. On měl v té době ještě chuť dělat jakoby avantgardní divadlo s mladýma lidma. Byli jsme ještě nezkažení, hráli jsme třeba Manon Lescaut a jiné zajímavé věci. Pak na doporučení Aleny Sasínové, když byl Michal Przebinda šéfem u Bezručů, tak mě vzali k nim do angažmá. Zrovna potřebovali mladého kluka.

Doubravka K.: V současnosti hraješ i v nějakém jiném divadle?
Josef.K.: V dohledné době, pokud všechno dobře dopadne, bych se měl zúčastnit inscenace v Divadle v Celetné. Jde o Labyrint Světa a Ráj srdce Komenského v režii Filipa Nűckolse. Premiéra je plánovaná na červen. Myslím, že to bude zajímavý projekt. Text vlastně ještě není hotový, jen pracovní a chtějí to celé dělat ve staročeštině, která je strašně těžká. Zároveň k tomu chtějí používat moderní mediální prostředky. I skupina lidí se tam sejde neobvyklá. Zatím jsme se viděli jenom jednou.

Doubravka K.: (čte z notesu a mumlá si) Tak, toto jsem se zeptala, toto můžeme vynechat, o tom jsme mluvili...
Daniela K.: (razantně) Tak si odškrtávej!
Doubravka K.: Tak se taky na něco zeptej.
Josef K.: To se mi líbí.(směje se)

Doubravka K.: (chytne druhý žurnalistický dech) Jaké role máš rád?
Josef K.: (naznačí zoufalství) Ty mě chceš zabít! Čím jsem starší, tím se mi víc líbí role, které něco říkají ze mě. Abych jako nepředstíral. Mě baví předstírat, protože člověk pobaví lidi a to je dobré. Ale teď bych si chtěl zahrát nějakou roli, která něco říká ze mě. Tím jsem nemyslel hned Hamleta. Každou rolí se dá něco říct o té samotné postavě, ale jde mi o takovou, která by mi byla blízká, abych se nemusel tak moc snažit. (lišácký úsměv)

Doubravka K.: K tomu Aréna přece tíhne? Abyste měli role na tělo.
Josef K.: Proto jsem tady zůstal zatím nejdýl.

Doubravka K.: Jaké cigarety máš rád?
Josef K.: Přesedlal jsem ze startek k tabáku. Teď už jenom balím. Tabák se jmenuje takhle (říká název a vyjádří obavu, aby se nejednalo o reklamu na tabákové výrobky). Kouřím hodně teda. Je to takový lakmusový papírek. Dokud kouřím, tak to ještě není tak hrozné...
A Ty už jsi Variace viděla?

Doubravka K.: Jdu poprvé.
Josef K.: Jdete teda obě dvě...

Doubravka K.: Když jste inscenaci zkoušeli, jeli jste na výlet do Osvětimi. Byl jsi tam už předtím? Jak to místo na Tebe působilo?
Josef K.: Byl jsem tam v sedmé třídě. Ale to bylo něco jiného, člověk z toho ještě nemá rozum. Měl jsem z té sedmičky spíš takový globální zážitek. Teď jsme tam jeli při zkoušení. Zvláštní,jakoby mrtvé město. Jednou jsme se Skleněným zvěřincem jeli přes Terezín a to byl trochu podobný zážitek. Ty dětské věci a jiné, je to šílený. Člověk si tam řeší v sobě různé věci. Taky myšlenky, jak by se choval, kdyby se tam tehdy dostal. Nevím. Měli jsme o tom výklad, náš dramaturg o tom taky lecos nastudoval. Já jsem se předtím s Taborim vůbec nesetkal. Ani Mein kampf jsem neviděl. Nebyla možnost.

Doubravka K.: Zkusíme se dotknout něčeho odlehčenějšího, než půjdeme na Variace...
Nemůžeme úplně pominout koníčky a dobrodružství v přírodě.
Josef K.: (zvesela) Tábor, totiž, to je tak, Ostrava-Svinov má svoji organizaci a ta pořádá jednou za rok tábory, dva turnusy. Já jsem vedoucím jednoho z těch turnusů. V loňslém roce jsme založili turisťák, což znamená, že každý týden tam jsou vedoucí, co připravují děcka, co na ten tábor jezdí, v různém věku, od šesti do patnácti let. Ve výšce 800 metrů, pod Lysou horou, jezdíme pořád na stejné místo. Nádhera. Funguje to tak už od šedesátých let. To je takové srdeční místo letní. A pes, ještě?

Doubravka K.: Jistě, o psovi se taky můžeme zmínit. Vy jste vlastně taková dvojice...
Daniela K.: A jste si podobní? Protože často existuje mezi pánema psem podobnost, jenže já jsem ji ještě neviděla, tak nevím.
Josef K.: Já myslím, že trošku jo. Jenomže ona je fena, tak má jemnější rysy. Teď mi nedávno připomněla Janusze Klimszu. Sám nevím, proč.

Daniela K.: Jezdí s Tebou taky na tábor?
Josef K.: Jezdí. Vidíme se tam první den, kdy ji odevzdávám tomu lesu a pak poslední den, když odjíždíme. A někdy večer, když zalezu do spacáku, tak cítím, že se něco hýbe v nohách. Občas dávám granule na nějaké místo, kde se domluvíme, že tam bude jídlo a voda.

Doubravka K.: Je to čistá granulistka?
Josef K.: Je to čistá granulistka, i když ji někdy dám polívku, jak se mi chce.

Doubravka K.: (prosebně) Ještě rybolov...
Josef K.: Čas strávený na rybách se nepočítá do běžného liského života. Nevím, kdo to přesně řekl, ale potvrzuje se mi to. Čas se ustřihne a začíná se zase počítat, až když jdu z těch ryb. Tam člověk úplně totálně vypne. Nevím, jestli se tam spouští nějaký lovecký instinkt, co mají muži a vůbec všichni lidé, ale člověk tam myslí jen na to: přemoct nějak tu rybu, svého neviditelného protivníka. Nejsem ten, který ryby bere domů nebo lpí na tom, že musí něco chytit. Baví mě spíš je tak různě přelstívat, vějičky na ně chystat a sedět u vody.
Nejradši tam chodím sám. Hodně lidí chce chodit se mnou právě a já se vždycky vymluvím na to, že právě nikam nejdu. A pak tajně jdu. Psa beru, když můžu. Je to komplikované, protože nemám auto. Nejradši mám velikánské vody. Jako děcko si myslím, že ve velkých vodách musí být velké ryby.

Doubravka K.: Napadlo mně, že Aréna je vlastně prostor pro býka a toreadora. Který z nich je Ti bližší?
Josef K.: Býk, rozhodně. Jsem znamením býk a cítím v sobě toho býka.

Ptaly se: Doubravka a Daniela Krautschneiderovy.