Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Dana Černá: Kdybych měla prožívat všechny osudy postav, tak bych se asi zbláznila

autor: archiv divadla

V Činoherním čtení v roce 2002 herečka prozradila: „S Činoherním klubem mne nespojují žádné vzpomínky; nikoho z herců jsem osobně neznala, většinu kultovních představení neviděla. Nevím tedy přesně, jak vypadá ten často zmiňovaný „Duch Činoheráku“. Já si ho představuji jako pana režiséra Smočka, potkám-li ho, automaticky srážím paty a stavím se do pozoru. Ráda jsem tady doma, mám pocit svobody a mohu pracovat se spoustou skvělých lidí. Moje žhavá současnost je stále ještě ve znamení čerstvě narozené holčičky. Těžko se od ní odchází, těžko… Ale ony také umí pěkně vysávat – dětičky… A to pak rychle do Činoherní nabíječky!“ V Činoherním klubu ji dnes můžeme vídat pravidelně - hraje tu v osmi inscenacích. Mnoho diváků důvěrně zdá její hlas, který už mnoho let zaznívá především v seriálech.

Vzpomínáte na dobu, kdy jste přišla do Činoherního klubu?
Když jsem byla v angažmá v Mladé Boleslavi, seznámila jsem se s režisérem Ivo Krobotem. Dnešní ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka tehdy pracoval v Divadelních novinách, takže viděl skoro každou premiéru a znal mě. V roce 1998 jsem šla poprvé na mateřskou a pak už jsem se nějak zdráhala vrátit se do provozu na oblasti, který se s dítětem nedá absolvovat. V té době jsem už měla za sebou deset let v angažmá. Takže jsem byla asi 3 roky doma. Pak mě zavolali z Činoherního klubu, že by mě pan Krobot chtěl obsadit. Nazkoušela jsem Lesoducha (2000). Shodou okolností v té době šly dvě kolegyně na mateřskou, takže jsem absolvovala dva záskoky a pak mi dali smlouvu. Pamatuji si doteď, když jsem šla ulicí Ve Smečkách, jak jsem byla na první zkoušku natřesená... I dnes, když se mi nechce nebo mám útlum či špatnou náladu, a jdu na představení, tak si tenhle pocit vybavím.

Činoherní klub je komorní divadlo, kde máte diváky takřka na dotek. Prý je nejhorší ustát první pohled do očí diváka...
Tam já se nekoukám. Tomu se bráním. Vidím-li diváka, který si zívne, hned zpanikařím, že ho nudíme. Dřív, když jsem byla hodně jakoby nervózní, tak jsem na to měla dobrý recept. Vyndala jsem si čočky před představením a bylo po problému.

V poslední době jste mě hodně zaujala jako Anna v Ivanovovi...
Anna je pro mě moc hezká role. S Ivanovem v Činoherním klubu mě ale pojí i jedna dávná vzpomínka – kdy jsem jako vyjukaná holčička z Litoměřic ve druháku na Konzervatoři potkala na schodech Mahulenu Bočanovou. Byla v povznesené náladě, v ruce měla smlouvu z Činoherního klubu, kde právě podepsala angažmá. Hrála tehdy hrála Sašu v Ivanovovi. Tehdy hrál Ivanova pan Kratina, který teď hraje úžasně Lebeděva. Když jsem se dozvěděla, že se připravuje nový Ivanov, měla jsem pocit, že je to nedávno, co se to tady dělalo. Takže jsem si říkala, to nemůže nikoho zajímat. Ale pak jsem si uvědomila, jak čas utíká, je to už přes dvacet let a my ani nevnímáme, jak stárneme... Přijde mi hezké, že hraju roli Anny, kterou v tom někdejším představení hrála Lenka Skopalová, s níž sedím v šatně.

Jaké bylo zkoušení s Martinem Čičvákem?
Zkoušení bylo zajímavé a představení hraju ráda. Mám takové uzavřené monology a s většinou postav se tedy ani nesetkám. Na jevišti jsem se potkala s Honzou Hájkem a Matějem Dadákem, a hraje se mi s nimi velmi dobře.

Vaše Anička působí na diváky velmi emotivně. Mám pocit, že jste až krutá vůči divákovi. Můžete trochu poodhalit zázemí této role?
Ale co? Když bych o tom začala přemýšlet, tak už je to špatně. Nechala jsem se vést režisérem, snažila jsem se to nějak udělat, hledali jsme společnou cestu k roli. Pomohly mi připomínky, abych nebyla příliš dramatická, abych se příliš nedojímala. To pak na mě houkli: Telenovela! (což je narážka na mé dabingové role). Anna je pro mě silná žena. Své utrpení dokáže skousnout a snaží se hledat cestu, aby pomohla i svému muži, snaží se najít východisko ze situace. Paradoxně emoce prožívá spíše Ivanov, i když je to ona, kdo umírá. V kritikách psali, že ho zabíjí svou lásku. S tím bych nesouhlasila. Mně přijde, že když ženská opravdu miluje, tak se bez postranních úmyslů a taktiky prostě otevře. Opravdu si myslím si, že ho nezabíjí, ale naopak se mu snaží pomoci a nabízet mu řešení. Ivanov měl dle mého problémy hlavně sám se sebou, psychicky nebyl v pořádku. Vztah dvou lidí je takové neustálé úsilí, jak se domluvit. Ale Ivanov se začal zabývat jen sám sebou a přestal na daném vztahu pracovat, tak se v tom nějak utopil. Osobně jsem podobné deprese nezažila, takže nemohu soudit. Ale takové věci se stávají, nic na světě není definitivní. Anička byl v tomto ohledu skutečně naivní a dětská, protože opustila najednou všechno a šla do vztahu rovnýma nohama bez jakýchkoliv postranních vrátek a teď je to pro ní naprostá deziluze. I přes to špatné nachází cestu dál, ale Ivanov už jí nedává šanci. Nejde ani tak o to, že by od ní odcházel, ale prostě se v tom plácá, protože si neví rady sám se sebou.

Nemyslíte, že v jejich vztahu hrály roli peníze?
V tom jsem asi naivní, ale nemyslím si to. Neumím si představit, že by se s někým dalo žít jen kvůli penězům. Dát všanc jediné co mám, svůj život, jen za to, že budu žít v krásném domě a budu mít peníze, to se mi zdá divné.

Prožíváte své postavy na jevišti?
Kdybych měla prožívat všechny osudy postav, tak bych se asi zbláznila. Spíše mám radost, když cítím, že se vše povedlo a diváci se chytli, že se podařilo na ně napojit. Je to jakási euforie, kterou zažívám stejně při Ivanovovi, tak i při jakékoli komedii, kterou hrajeme. Přicházím třeba do divadla unavená a odcházím nabitá, bez ohledu na to, jaký žánr hrajeme.

Kromě herectví na jevišti jste známá také jako dabérka.
S tím mám spojenou takovou příhodu. Na webu Činoherního klubu máme fórum. Jednou tam byl vzkaz od divačky: Jsem ráda, že jsem poznala Danu Černou i jako herečku. Znám ji jako dabérku a musím říct, že z jejího hlasu úplně šílím. Tak jsem se navnadila a pokračovalo to: Jsem na ní přímo alergická. A tento vjem je tak silný, že jsem se o tom musela s vámi podělit. Člověk se může jednomu líbit, druhému ne. Jediné, co jsem s věkem naučila, že mě ta práce baví a nezáleží jakoby na tom, co si o mě myslí ostatní. Je to stejné na divadle, jako jinde. Takový ten stihoman, zda to bude dobré, jestli to dopadne dobře. Důležité je pro mě, s jakými lidmi do toho jdu, s jakým režisérem, jaké je to zkoušení. Pak to nějak funguje.

Setkáváte s tím, že vás lidé jako herečku nebo dabérku poznají?
Nedávno mě poznal jeden prodavač čaje a řekl: „Seznamte se Joe Black“. Znal doslova všechny moje dialogy. Mnou to jen prolítne: přijdu do dabingu, udělám práci, odejdu a je to pryč. Ani většinou nevidím ten film v celku. V životě jsem roztěkaná, řeším třeba deset věcí najednou a tak mi v dabingu vyhovuje, že se musím soustředit na danou věc. Jakmile mi ulítne myšlenka, už nestíhám a prošvihnu vteřinu, kdy jsem měla nastoupit. To mě prostě baví, takové cvičení soustředěnosti.

Využíváte svého hlasu i v rozhlase?
Přiznám se, že mě to moc baví, a jakmile mi z rozhlasu zavolají, hned se to snažím zapasovat do programu. Dostávám hezké příležitosti například od režisérky Kofránkové, dělala jsem třeba Ibsenovu Noru nebo Hedu Gablerovou. A nedávno také moc hezké čtení – Přervaný život, to je zpracování deníků Etty Hillesum .

Odmítáte někdy nabídky?
Ano, nechci dělat něco, čím bych se trýznila. Pro mě je čas skutečně drahý. Když mám pocit, že bych byla při práci nespokojená, tak se toho raději vzdám a jsem s dětmi. Protože s nimi mě to baví úplně nejvíc, každá minuta je zábava.

Dana Černá

Narodila se ve znamení Blíženců v Jablonci nad Nisou. Vystudovala pražskou Konzervatoř (1990), ještě na škole hostovala v Hradci Králové. První angažmá ale získala ve Středočeském divadle Kladno-Mladá Boleslav (1990-1994), po rozdělení divadel působila v Mladé Boleslavi (1994-1998). V obou divadlech dostala příležitost zahrát si řadu významných rolí (P. Shaffer: Amadeus (Constance), W. Shakespeare: Večer tříkrálový (Viola), J. Vrchlický: Noc na Karlštejně (Alena), H. Ibsen: Paní z moře (Hilda), Beaumarchais: Figarova svatba (Zuzanka) atd. Od roku 2000 je v angažmá v Činoherním klubu. V současné době ji můžeme vidět jako Annu v Ivanovovi, paní de Tourvel v Nebezpečných vztazích, Helenu v Rodinné slavnosti, Rózu v Dámském krejčím, Anninu v Impresáriovi ze Smyrny, Elisu v Masce a tváři, paní Hauenštajnovou v Deskovém statku a Boženku ve Vodním družstvu. Hostuje také v Divadle Palace a věnuje se dabingu (dabuje herečku Salmu Hayek a její hlas znáte z mnoha seriálů např. Zoufalé manželky, Ztraceni, Sex ve městě, Dr. House ad.)

17.3.2008 10:03:27 Mgr. Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!