Scéna.cz 

Prvé premiéry Münchner Kammerspiele

Divadelní vody konzervativního Mnichova se pravidelně rozviřují v Münchner Kammerspiele, činoherním divadle se svébytnou dramaturgií a svojskou poetikou. Vedle občasných úspěchů konkurenční státní činohry Bayerisches Staatsschauspiel je to jediné mnichovské divadlo, které se stará o věhlas divadelního Mnichova (nepočítám-li divadlo hudební).
K nastudování klasického dramatu Eugena O’Neilla Smutek svědčí Elektře (premiéra 28.9.) byl přizván mladý kontroverzní režisér Stefan Pucher, jenž ale svůj mnichovský debut ne zcela využil. Pucherovi nutno uznat, že umí zpodobit dnešní svět a i zde drží prst na hektickém tempu dneška, přičemž jde až na samé dno psychologie moderního člověka. V centru režisérova záběru stojí freudovská psychologie, s níž interpretuje mýtický příběh tak, že kletba vězí hluboce v nás a nikoliv v systému, který lze změnit – jak tomu ještě věřil Aischylos. Adekvátní prostředky nalezl režisér v multimediální komunikaci s divákem skrze hýřivý světelný design, film, fotografii či titulky. Ústřední scénická stavba na obnaženém jevišti má tvar kopule postavené na točně. V ní prakticky není dekorace, pustý bílý prostor zde fakticky ztělesňuje existenciální prázdno, které děsí. Inscenaci ale nechybí ani humor – např. v groteskním kostýmování ženských postav do křiklavě barevných módních výstřelků. Muži nosí uniformy věrné časovému určení americké občanské války. Aby se divák pobavil a pro jistotu aby také pochopil, je vzhled dětí a rodičů docela identický. Navíc generála Ezru Mannona a jeho soka kapitána Adama Branta hraje tentýž herec, čímž je propletenec oidipovských a elektřiných komplexů úplný. Jenomže v této drsně bizarní Elektře Pucher více popisuje, než že by pojmenovával, a to je škoda. Ona totiž tato klasická parafráze Aischylovy Oresteii není jenom pohledem psychoanalytickým, je to zároveň tragédie občanská. Je to drama společensky silně kriticky angažované a protiválečné. Režisér si tedy ulehčil situaci, když se soustředil výhradně na psychologii s rezignací na analýzu a autorský postoj k sociálnímu, jež psychické podmiňuje. Z inscenace se totiž nedozvíme, proč postavy jednají, jak jednají. Klipovitá scénická koláž s absencí vlastního tématu je největším problémem inscenace, která se tak – přese všechnu avantgardnost – blíží pouhé dekoraci textu.

Principem výstavby se odlišuje režie v Německu zdomácnělého francouzského režiséra Laurenta Chétouana, jenž v německojazyčné premiéře uvedl nové drama norského dramatika Jon Fosseho Stíny (Skuggar, premiéra 20.10.). V ní se v jakémsi abstraktním, nedefinovaném prostoru (či po smrti?) setkávají postavy Otce, Matky, Muže, Přítele, Děvčete a Ženy. Jejich vzájemné jednání spočívá v několika minimálních akcích provázených minimem slov, z nichž vyplývá přinejmenším to, že se všechny tyto postavy dobře znají. Později pochopíme, že vzájemné rodinné a partnerské vztahy se komplikují v jejich nestálosti, podvádění (zobrazeném s jakousi lidskou shovívavostí) a věčném hledání něčeho nepojmenovatelného (lásky? nebo také Boha?). Jako v Godotovi, ani zde nedojde k žádnému jednání v pravém slova smyslu, nedospěje se k žádnému řešení. Nevím mýlím-li se když tvrdím, že inscenace vznikala ve spolupráci s dramatikem. Jevištní prostor je vymezen svodidly jakési silnice symbolicky vedoucí od zadního portálu až do hloubi hlediště. Tento prostor je rozehrán herci pohybujícími se (a míjejícími se) v přesně vyměřených radiálách. Apaticky a bez emocí, nejčastěji beze slov a bez ohledu na jakýkoliv čas, jakoby ho měli nekonečně. Mimochodem poznamenejme, že některé diváky tato koncepce vyprovokovala k „vybučení“ režiséra i dramatika. Pokud ale přiznáme tomuto ne-jednání estetickou působivost (kterou opravdu mělo) a inscenaci schopnost melancholického zobrazení lidského života jako nekonečně smutné a pomalé cesty nikam, pak se jedná o zcela mimořádný zážitek, jenž lze přirovnat k pohledu na nekonečné norské hory.