zvláštní poděkování
Hronovské střípky II.
autor: Z webu
V Hronově se vystřídaly všechny druhy počasí – vedro, dusno, mlha, déšť. V posledních dnech se to usadilo na příjemném průměru 20-25 stupňů. V době, kdy to píšu, nás čeká už jen necelý den a závěrečný ohňostroj. Celkový pohled na repertoár přehlídky (byť jsem neviděla všechno): průměr. Žádné vyložené skandály ( i když se občas ozve hlas: Kterej blbec to sem nominoval?), ale ani žádné výjimečné události. Jestliže klasik praví, že divadlo je obrazem doby, má asi pravdu. Když se podíváme do novin, televize a na naši politickou scénu... nic výjimečného, občas nějaký drobný šok, nějaká nechutnost, ale jinak nuda. Občas si ovšem člověk najde něco příjemného, půvabného, nebo prostě nějakou ptákovinu, která potěší. Pravá divadelní katarze se ovšem letos nedostavila ani po jednom představení. Názory na jednotlivá představení se liší podle věku a podle stupně konzervativnosti či avantgardnosti. Ani dle žebříčku hodnocení představení hvězdičkovým systémem se nedá říci o moc více. V podstatě vše si našlo své příznivce i odpůrce. Uvedu-li zde svůj názor, je opravdu jen můj, a nemusí směrodatně vypovídat o hodnotě představení, spíše o mých zájmech a sympatiích. Problém je někdy rozlišit, co je klasický Hronov a co je Hron-off, neboť v dnešní době to už v podstatě splývá.
Takže ve zkratce pár dojmů z toho, co jsem viděla:
Klasické zpracování kultovní pohádky s žádnými avantgardními excesy. Můžete to přijmout a nemusíte, vhodné ke 100. výročí Lucerny a pro tzv. obyčejné diváky. Velmi příjemná kněžna Lucie Peterkové, zahraná s elegancí a nadhledem.
Sdružení Mimotaurus – tance a příběhy na chůdách. Vhodné pro pouliční a parkové vystoupení, když je hezky. Diváci to mají rádi, zvláště když je to dobře technicky provedeno a zábavně podáno. A to bylo.
Mile a s vkusem udělaná konverzačka, kde v podstatě scházejí temné tóny. Vsadilo se na lehkost, humor (někdy až komiksové stylizace či inspiraci komedií dell´arte). Sklízejí potlesk na otevřené scéně, a lidi se upřímně baví.
Osm oken a stylizovaná generační výpověď. Orámování příběhu patetizující Carminou Buranou a stylizovaným tanečním divadlem vzbudilo na problémovém klubu diskusi, jak to má vlastně být. Zda ten komerční rámec neškodí generační výpovědi, nebo je naopak její součástí. V podstatě dost dobře chycená témata doby – nekomunikace (mladík, kázající o osamělosti, si v podstatě ani nevšimne, že během své přednášky je sveden dívkou, děvčata, ve feministickém běsnění odhazují svazující symboly ženské ujařmenosti: Kinder, Kirche, Kuche a odhodí přitom opravdu i to dítě), sklony k exhibicionismu, povrchnost propletená s vysokou intelektuálštinou, inspirace médii.
Pohybově výtvarné divadlo na motivy moravských lidových balad. Poměrně půvabné vizuálně- hudební divadélko, diskutabilní tím, zda na amatérský festival patří. Všichni účastníci jsou totiž profesionálové.
Záležitost z rodu sklepáckých představení, odkazující na inspiraci absurditami Václava Havla (ptydepe jazyk a stále se opakující a vracející situace a dialogy). Odehrává se v malé továrně na marmeládu, a ukazuje mechanismy (ne) fungování podniku v krutých podmínkách českého kapitalismu. Panoptikum postaviček, které každý z nás zná ze života. Velmi dobře vypozorované pracovní a vztahové situace, leč poněkud (patrně úmyslně) uondávající cíleným stereotypem. V neoficiální anketě vyšla Marmeláda jako nejlepší inscenace, která získala cenu Zlatý Alois.
Intelektuálně a mediálně laděný literární kabaret, v němž se bizarně prolínají situace z obyčejného života, civilizační módní výstřelky s hlubokomyslnými intelektuálními rozpravami, mediálními hity a též fotbalovým výkopem do publika. Jistoty staví na kategorii trapnosti.
Temná, surrealistická groteska s expresivním nádechem, pro mnohé nesrozumitelná. Ale proti gustu žádný dišputát.
Autorské zpracování textů ruského avantgardisty v pozoruhodné scénické koláži o cestě z matčina lůna k smrti. Bizarní obrazy lidských snů, nadějí a depresí, s jemnými dotyky biblických podobenství. Patřilo k nejpozoruhodnějším představením přehlídky.
Malá adaptace světoznámého románu o touze a dychtivosti. Ovšem „zakázaná láska“ staršího profesora a mladičké Lolity (zajímavá Petra Lorencová v hlavní roli) vzhledem k věku a zkušenostem herců nevyzněla právě přesvědčivě.
Feministicky a současně antifeministicky laděná studentská legrácka čtyř temperamentních dívek. Občas výborné fórky, na druhé straně naprostá nezkušenost a technická nedokonalost.
Variace na Becketta – počáteční improvizace, které zasazují „hru do přípravy na hru“ byly čerstvé a v mnohé zajímavější než samotná interpretace textu klasika.
Pohybové divadlo inspirované filmy němé éry představily ve svěží, temeramentní koláři nejvýraznější typy němých grotesek – vězně, strážníka, naivní dívku, svůdce ad. Příjemné rozptýlení, němě padající osvěžující kapka mezi mnohaslovnými únavnými opusy. Na druhé místě neoficiálního hodnocení.
Oblíbená hra o přátelství, o umění a o životě. Záskok režiséra Zdeňka Stejskala v hlavní roli neubral (naopak možná přidal) na humornosti. Příjemné – řeklo by se komerční představení, po kterém však zbyla otázka, zda něco takového na Hronov patří.
Dvojice – Johana Švarcová a Josef Rosen – poloimprovizují společně s hromadou plyšových zvířátek, a ukazují šmírácká představení pro děti (dostali jsem na to grant, tak se musíme zmínit o nebezpečí drog apod.), a poté trochu hořké domácí zákulisí těchto novodobých kočovných herců.
Rekonstrukce komedie dell´arte inspirované nástěnnými malbami v českokrumlovském zámeckém divadle. Těžko říci, zda měl soubor smůlu nebo štěstí, že kvůli dešti byla produkce sehrána místo v parku v Jiráskově divadle. Technicky výborně provedeno, atraktivní podívaná jako by šitá na míru letních festivalů.
Holandský soubor absolventek Divadelní školy pro děti a amatéry bylo pohybovou variací na ráno v jedné domácnosti. Tři různé dívky, žijící tu v jakési podivné symbióze, si tu ventilují svůj mnohdy velmi zvláštní pohled na svět a nakonec všechny, byť každá trochu jiným způsobem, se loučí se světem.
Nejkontroverznější představení letošního JH, ale svým způsobem pouhá intelektuálně, a buřičsky vedená hříčka, konfrontující spotřební způsob života s vysokými ambicemi literátů, stojících zcela mimo čas a prostor. To vše zakončeno instalací živých těl, protestující proti všemu. Představení, ze kterého se nejvíc odcházelo.
Soubor se 150-letou tradicí sehrál v prostoru parku digest klasického Goldoniho textu . Inscenace je vhodná pro letní hraní, ale asi nikoliv na festival typu JH.
Poněkud pokleslé, nechutnostmi prolezlé a zdlouhavé pojednání o životním stylu, v němž se mísí chlast a fotbal.
Čerstvý pohled na životní situace z pohledu zubů. Dobrý nápad,inspirovaný částečně francouzským animovaným seriálem, si nehraje na hlubokomyslné umění, je radostným řáděním bývalých gymnasiálních spolužáků, kterým většina z nás ráda přihlíží. Pohybové i hlasové gagy, příjemná atmosféra. Velmi žádaná záležitost na festivalech nejrůznějšího typu (dokonce i hip-hopový a punkový festival).
Střípky ze života Isadory Duncanové a Sergeje Jesenina. Ve výběru představitelů a pochopení děje se dosti minulo, takže se melodrama zvrhlo spíše v nechtěnou frašku. Ale byli tu i lidi, kterým se to líbilo.
Svérázné experimentují „loutkové“ divadlo, jehož protagonisti jsou dvě loutky – koule a dlažební kostka, žijící ve společné domácnosti a prožívající příběhy života s provokující nehybností a přitom jakýmsi naivistickým nadšením. Neproměnlivost protagonistů doplňují postavy vodičů a vypravěče, kteří v souladu se svými hrdiny udržují všeříkající absurdní nehybnost výrazu. Mají mnoho příznivců.
Kultovní titul coolness dramatiky, černo-groteskní komedie zahraná v podstatě klasickým způsobem stírající zvláštnosti textu. Zajímavá představitelka mladé Vicky Helena Plicková.
Seskupení bývalých členů nejrůznějších experimentujících souborů v čele s Petrem Markem vytváří cosi na způsob reality-show. Skupina mladých, kteří se svolali na základě konverzace přes ICQ, přijíždí na opuštěnou chatu. A tady se rozjíždí smrtící mejdan... Nakonec zemře jen jedna žena, ale kdo je vinen? V pointě se to sice nedozvíme, zato se dozvíme šokující fakt, kdo má stroprocentní alibi. Zajímavé, nicméně poněkud rozcajdané – a kromě toho po vzoru reality-show rozumíme asi tak polovině toho, co se říká.
Časopis 18 - rubriky
reklama
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Hudební tipy 18. týden
Ikony Kamila Střihavky
Český rockový bubeník Miloš Meier hostem v hudebním cyklu věnovaném osobnostem české celý článek
OPERA/ TANEC
LVHF bude uměleckým dílem hudebních a zednářských idejí
Koncerty klasické hudby, jejichž program definuje vzájemnost hudebního bohatství a zednářské symboliky – celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Fotografie Miloše Budíka v Praze
Muzeum města Prahy navazuje na výstavu Muzea města Brna Miloš Budík – Jsem fotograf, a představí hlavním celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování