Scéna.cz 

Hrdinové naší doby v Boudě

Letošní činoherní inscenace experimentálního letního prostoru Bouda přináší skutečně zajímavý počin. Hra – dáli se to tak nazvat – Ivy Klestilové Hrdinové (s podtitulem scénická báseň o neschoposti sám sebe v hluku velkoměsta) je invenčně pojata mladou režijní dvojicí SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Zmocňují se prostoru, který jim byl nabídnut, velmi zajímavým způsobem a s využitím jak technických, tak náhodných prvků inspirovaných protory site-specific.
Bouda je situována tak, že diváci sedí ve stupňovitém hledišti čelem k prostoru piazetty před Národním divadlem směrem k tramvajové zastávce. Zadní stěna jeviště je zvnitřku průhledná, a navíc značnou část doby jsou zadní dveře pootevřeny. Takže diváci mohou sledovat běžný provoz, náhodné kolemjdoucí a jejich reakce. Scéna je prakticky prázdná, po čase je zadní část jeviště zastíněna bílým plátnem, na který jsou promítány projekce geometrických obrazců či ubíhající silnice. Velkou roli tu hraje také přesně dávkovaný světelný design. Nejprve sledujeme němohru – postupný příchod jednotlivých protagonistů zvenčí, jeden z nich přichází dokonce až ze zastávky tramvaje vzdálené několik desítek metrů. Z počátku to vypadá, že půjde o pantomimické představení. Teprve postupně se rozehrávají jednotlivé příběhy hrdinů naší doby.

Je tu manželská dvojice – yuppie David Matásek, jehož život se řídí moudrostmi vyčtenými ze společenských časopisů, jeho konformnější žena, toužící po hezkém obyčejném vztahu Gabriela Pyšná, starší muž Jana Novotného, postižený totalitou a emigrací načasovanou na nevhodnou dobu krátce před listopadem 1989, neurotický mladík Jana Dolanského a mladá drsňačka s křehkou duší Dora Kršková Terrazas. Jejich monology, dialogy či vzájemné fyzické kontakty vytváří postupně pozoruhodnou mozaiku, skládající dohromady postmoderně „rozloženou duši“ dnešních hrdinů, kteří jsou zároveň obětmi doby. Každý jako by vězel v svých představách, jejichž stín není schopen překročit, marně se snaží dobrat nějakého kontaktu, lidského tepla. Za nejrůznější image se ve všech případech skrývají nevyřešená traumata. Nechci přehnaně fabulovat, ale zahlédla jsem tu i téma lehce feministické. Ať už v otázkách mladé dívky: Máš někoho rád? Má tě někdo rád?, (na které nikdo neodpovídá) tak i v nesmírně působivé němé scéně, kdy se žena snaží zapůsobit na svého muže, který na jakékoli její pokusy reaguje s chladnou, mnohdy užasle káravou pózou. Starší muž nesoucí v sobě trauma fízlovství a symbolů post-socialistické doby žadoní o novou šanci, která - jak tuší – už nikdy nepřijde, mladíček toužící po pohlazení zase jako by ustrnul v okamžiku, kdy se jako ztracený chlapeček v mamutí spartakiádě ztratil mámě a stal se tak hrdinou prvních stránek novin. Nutkavě se stále vnucuje otázka, který z těchto mužů dokáže v době rozkladu rodinných hodnot být ženě tou tolik žádanou jistotou? Staré - idylické – časy, kdy všechnop fungovalo podle předem určených pravidel, připomínají jen líbezné lidové písně. Nicméně, přes všechny neurózy, veškeré deprese, nepůsobí představení depresivně. Je to jen jakési zastavení v čase, zamyšlení nad našimi životy. Jako nevyřčený leitmotiv, odkrytí duší zní tu myšlenka: Dívejte se, snažte se pochopit, nezůstávejte sami.