Scéna.cz 

Spad tam - pohybové představení

Pohybové představení Ondřeje Lipovského SPAD TAM se uskuteční v pátek 9. března ve 20.00 hod. a v sobotu 10. března v 19.30 h v UNIVERSAL NoD, Dlouhá třída 33, Praha 1. Tato inscenace vzniklo volně na motivy povídky G. G. Marqueze "Strašně starý člověk se strašně velkými křídly". Ondřej Lipovský je zároveň hlavním představitelem postavy anděla, režisérem a tvůrcem rekvizit a kostymních návrhů. Ke spolupráci na této inscenaci pozval studenty nonverbalního divadla pražské HAMU a studenty tance z Duncan Centra. Hudbu dělá David Vrbík a světel se ujal Jan Burian.

Ondřej Lipovský vystudoval katedru nonverbalního divadla HAMU pod vedením prof. Ctibora Turby. Nyní pokračuje ve studiu na Akademii vytvarných umění v Praze. Z řady inscenací, ve kterých vystupoval, je možné jmenovat představení Hanging man ci Grim Grim Mina Tanaky v divadle Archa.

Otiskujeme původní text povídky: STRAŠNĚ STARÝ ČLOVĚK SE STRAŠNĚ VELKÝMI KŘÍDLY
Když lilo už třetí den, zabili v domku tolik krabů, že je musel Pelayo vynést přes zatopený dvorek do moře, protože novorozeně mělo v noci horečku a oni mysleli, že to má z toho smradu. Svět byl smutný od úterka. Popelavé nebe splývalo s mořem a písek na břehu, který za březnových nocf světélkoval jako hladina, se proměnil v polévku z bahna a hnijících škebli. Světlo bylo i v poledne tak slabé, že když Pelayo vyhodil kraby a vracel se domů, dalo mu práci rozeznat, co se to tam vzadu na dvorku hýbá a sténá. Teprve aždošel docela blízko, zjis-til, že to je starý, strašně starý člověk, který leží obličejem dolů v blátě a marně se snaží vstát, protože mu v tom vadí strašně velká křídla.
Pelayo se tím podivným pohledem tak vyděsil, že běžel honem pro svou ženu Elisendu, která zrovna dávala dítěti obklady, a dovedl ji dozadu na dvorek. V němém úžasu si prohlíželi padlé tělo. Podivný tvor byl oblečen jako žebrák. Na olysalé lebce mu zůstalo sotva pár bezbarvých chlupů a v ústech jen velmi málo zubů. Vypadal jako zubožený, promoklý dědek, na němž nebylo nic velebného. Jeho špinavá, opelichaná křídla, podobná křídlům velkého supa, ztros-kotala navždy v blátě. Pelayo a Elisenda ho pozorovali tak dlouho a tak důkladně, až se vzpa-matovali ze svého úžasu a dědek jim nakonec připadal jakó starý známý. I dodali si kuráže a promluvili na něj a on jim odpověděl jakýmsi nesrozumitelným nářečím, ale zvučným hlasem mořeplavce. Odmysleli si tedy křídla a moudře usoudili, že to je asi osamělý trosečník z nějaké cizí lodi, zničené bouří. Stejně však na něj zavolali sousedku, která se vyznala ve všech věcech života i smrti, a té stačil jediný pohled, aby je vyvedla z omylu.
"To je anděl," řeku. "Letěl si určitě pro malého, ale je už chuděra tak starý, že ho srazil liják."
Na druhý den už celá vesnice věděla, že u Pelaya mají chyceného opravdického anděla z masa a krve. Přestože podle názoru moudré sousedky dnešní andělé jsou pouze uprchlíci, kteří přežili nebeské spiknutí, neměli to srdce, aby ho prostě utloukli holemi. Pelayo se vyzbro-jil svým drábským obuškem a dával na něj celé odpoledne z kuchyně pozor a před spaním ho vytáhl z bláta a zavřel se slepicemi do drátěného kurníku. O půlnoci, když přestalo pršet, zabíjel s Elisendou pořád ještě kraby. Po chvíli se chlapec probudil bez horečky a měl chuť k jídlu. Tu dostali záchvat velkodušnosti a rozhodli, že milého anděla posadí na prám s pitnou vodou a zásobami na tři dny a že ho ponechají jeho osudu na širém moři. Když však za úsvitu vyšli na dvorek, našli u kurníku kupu sousedů, kteří s andělem bezbožně laškovali a otvory mezi drátěným pletivem mu házeli jídlo, jako by to bylo zvíře z cirkusu, a ne nadpřirozená bytost.
Páter Gonzaga přispěchal před sedmou hodinou, znepokojen podivuhodností této zvěsti. V tu dobu už u kurníku stáli zvědavci méně rozpustilí než za rozbřesku a vyjadřovali už i své názory na zajatcovu budoucnost. Největší prosťáčci mysleli, že bude jmenován starostou světa. Lidé drsnější povahy byli jiného názoru: bude prý povýšen na generála s pěti hvězdička-mi, aby vyhrával všechny války. Několik blouznivců doporučovalo, aby byl zachován na semeno, čímž by se dalo na světě vypěstovat plemeno okřídlených a moudrých lidi, kteří by se zabývali vesmírem. Páter Gonzaga býval nejprve statným drvoštěpem a pak se teprve stal knězem. Přikročil k drátěné síti, vmžiku si prolistoval katechismus a požádal, aby otevřeli vrátka, že si chce prohlédnout zblízka toho ubohého starce, který se podobal spiš ohromné vetché sle-pici mezi ostatními vyděšenými slípkami. Seděl v koutku mezi slupkami od ovoce a zbytky jídla, které mu házeli časní čumilové k snídani, a sušil si na slunci křídla. Nevšímal si drzosti tohoto světa a sotva zdvihl své stařecké zraky a zabručel cosi v tom svém nářečí, když páter Gonzaga vstoupil do kurníku a popřál mu latinsky dobrý den. Farář začal tušit podvod, když zjistil, že anděl nerozumí jazyku Božímu a neumí pozdravit jeho představitele na zemi. Dále pak zjistil, že je při pohledu zblízka příliš lidský: páchl nesnesitelně nečasem, jeho křídla byla zespodu poseta cizopasnými řasami, velká pera poničena pozemskými větry a nic na jeho žalostném vzezření neodpovídalo nadpřirozenému důstojenství andělů. Tu opustil páter kur-ník a v kratičkém kázáni varoval zvědavce před nebezpečím prostomyslnosti. Připomněl jim, že ďábel ve své lstivosti používá k zmatení neopatrných lidi leckdy až masopustních prostředků. Argumentoval tím, že podobně jako křídla nejsou hlavním prvkem při určováni rozdílu mezi krahujcem a aeroplánem, nemohou být rozhodující ani při rozpoznávání andělů. Nicméně přislíbil, že napíše biskupovi, aby napsal primasovi, aby ten napsal Svatému otci, tak aby koneč-né rozhodnutí přišlo z nejvyšších míst.
Jeho opatrná slova dopadla na neúrodnou půdu. Zpráva o chyceném andělovi se rozšířila tak rychle, že to za pár hodin vypadalo na dvorku jako o jarmarku, a dokonce museli přivolat celý oddíl vojáků s bajonety, aby rozehnal dav, který hrozil demolovat dům. Elisenda už měla celou páteř křivou od samého zametáni jarmarečního svinstva a tu dostala dobrý nápad, že dvorek přepaží a bude vybírat vstupné pět centavů za podívanou na anděla.
Přišli trhovci až zdaleka. Přijeli i potulní komedianti s létajícím mužem, který zasvištěl párkrát nad davem, ale nikdo si ho nevšiml, protože neměl perutě anděla, nýbrž netopýra. Přišli sem hledat zdraví i nejnešťastnější neduživci z celého světa: žena, jež si od dětství počítala tlukot srdce a nestačila jí už čísla, Portugalec, jenž nemohl spát, protože ho trýznilo hučeni hvězd, náměsíčník, který v noci vstával, aby zničil, co udělal ve dne, a četné další, lehčí případy. Pelayo s Elisendou byli i při tom trosečnickém nepořádku, pod nimž se chvěla země, šťastně unaveni, protože si ani ne za týden nacpali všechny ložnice penězi, a to ještě stála fronta poutníků, če-kajících, až budou moci vstoupit, až za obzor.
Jedině anděl se neúčastnil události, jejíž byl hlavní osobou. Byl omámen pekelným horkem z olejových lampiček a obětních svící, které lidé strkali k drátěné síti, a trávil čas hledáním, jak se ve vypůjčeném hnízdě nejlépe uvelebit. Ze začátku ho nutili, aby jedl kafrové krystalky. protože to prý je podle názoru moudré sousedky specifický pokrm andělů. On jim však pohrdl a stejně pohrdl chutnými obědy, které mu nosili kajícnici, až nakonec - snad že byl tak starý, nebo že byl anděl, to se neví - jedl pouze kaši z lilků. Jedinou jeho nadpřirozenou vlastnosti byla zřejmě trpělivost. Především v prvních dobách, kdy ho klovaly slepice, které mu vybíraly z křídel nebeské cizopasníky, nemocní mu vyškubávali brka a přikládali sí je na své neduhy a bezbožnici po něm házeli kameny, aby musel vstát a oni si ho mohli prohlédnout celého. Jen jedinkrát se podařilo ho rozzlobit, a to když mu popálili železem na značkování býčků bok, protože se tolik hodin nehýbal a lidé mysleli, že je mrtev. Vyděšeně a s očima plný-ma slz se probudil, zaklel v tajném jazyku a zamával několikrát křídly, čímž rozvířil hnůj v kur-níku a měsíční prach a vyvolal paniku, jaká tu na světě ještě nebyla. Mnozí lidé byli přesvědčeni, že jeho počínání pramenilo ani ne tak ze zloby jako spíše z bolesti, ale přesto si od té doby dali dobrý pozor, aby ho moc neobtěžovali. Většinou pochopili, že jeho nečinnost není nečin-ností serafina na penzi, nýbrž katastrofy v klidu.
Páter Gonzaga čelil rozpustilosti davu poučkami domáckého původu a čekal, kdy mu konečně dojde rozhodující posudek o povaze zajatce. Pošta z Říma však nespěchala. A tak ztrácel čas zjišťo-váním a odpisováním, má-li dotyčný pupek, má-li jeho nářečí co dělat s aramejštinou, kolikrát se vejde na špendlíkovou špičku a není-lito snad prostě Nor s křídly. Zdrženlivé listy a odpovědi by byly chodily sem a tam až do skonání světa, nebýt zcela náhodné události, jež učinila konec farářovu trápení.
Stalo se totiž, že jednoho krásného dne přivezli do vsi s mnoha jinými poufovými atrakcemi i ženu, která se změnila v pavouka, protože neposlouchala tatínka a maminku. Vstupné na tuto podívanou bylo levnější než vstupné na anděla a navíc smělo obecenstvo klást ženě otázky stran jejího trudného stavu a mohlo si ji svrchu i zespodu ohledat, aby nikdo ani v nejmenším nepochyboval o pravdivosti tohoto hrůzného jevu. Nejdrásavější nebyla její šílená podoba. nýbrž upřímná lítost, s níž vyprávěla dopodrobna o svém neštěstí. Když byla skoro ještě dítě, utekla z domu rodičů na bál, celou noc bez dovolení tančila, a když se pak vracela lesem domů, roztrhl strašlivý hrom nebesa na dvě půlky a z trhliny vylétl sirný blesk, který ji zaklel v pavouka. Jedinou její potravou se od sté doby staly knedlíčky z mletého masa, které jí mohou milosrdné duše házet laskavě do úst. Divadlo nabité tak hlubokou lidskou pravdou a tak hrozným ponaučením to muselo chtíc nechtíc vyhrát nad podívanou na pohrdavého andě-la, který se na smrtelníky ráčil sotva podívat. Ostatně i těch několik málo zázraků, které se andělovi přičítaly, prozrazovalo jakousi duševní poruchu: slepec nenabyl sice zraku, ale vy-razily mu tři nové zuby, paralytik nemohl nadále chodit, ale zato málem vyhrál v loterii, a malo-mocnému vypučely z ran slunečnice. Tyto zázraky útěchy, jež připomínaly spíše posměvačné lotroviny, zlomily reputaci anděla dávno předtím, než ji dorazila žena zakletá v pavouka. A tak se páter Gonzaga vyléčil navždy z nespavosti a dvorek u Pelaya zel opět prázdnotou jako v oněch časech, kdy tři dny pršelo a krabi běhali po alkovnách.
Domácí však neměli čeho litovat. Z vybraných peněz si postavili poschodovou vilu s balkóny a zahradou a s vysokými schody, aby se jim tam v zimě nedostali krabi, a s železnými tyčemi na oknech, aby se jim tam nedostali andělé. Kromě toho si Pelayo zřídil za vesnicí chov králíku a vzdal se navždy mizerného zaměstnání drába a Elisenda si koupila saténové střevíčky s vyso-kými podpatky a spoustu šanžánových šatil, jaké nosívaly nejobdivovanější dámy jen na neděli. Kurník jediný si nezasloužil žádnou péči. Čas od času ho vymyli kreozotem a zapálili vevnitř kapky myrhy, leč nikoli na počest anděla, nýbrž aby nějak zahnali zápach z hnoje, který jim procházel domem jako strašidlo. Zpočátku, když se chlapeček učil chodit, dávali pozor, aby se nezatoulal příliš blízko ke kurníku. Ale později zapomínali pomalu na své obavy a zvykali si na smrad, a než dítěti narostly druhé zuby, vlezlo si hrát do kurníku, z něhož po kusech opadávaly shnilé drátěné mříže. Anděl nebyl k chlapci méně nepříjemný než k ostatním smrtelníkům, snášel však i jeho nejprohnanější špatnosti s mírností psa bez iluzí, pročež mohla Elisenda věnovat víc času domácnosti. Oba dostali zároveň plané neštovice. Lékař, který přišel k dítěti, neodolal pokušení vyšetřit i anděla a zjistil u něho takové šelesty na srdci a na ledvi-nách, že se mu zdálo nemožné, aby byl vůbec ještě naživu. Nejvíc ho však udivila logičnost křídel, jež vyrůstala přirozeně z jeho naprosto lidského organismu, takže bylo vlastně nepo-chopitelné, proč také ostatní lidé nemají křídla.
Když šlo dítě do školy, nový dům už dávno zestarnul. Kurník se sesul sluncem a dešti. Osvo-bozený anděl se vlekl z místa na místo jako umírající zvíře. Zničil záhony zeleniny. Vyháněli bo koštětem z ložnice a za okamžik ho nacházeli v kuchyni. Zdál se být na tolika místech zá-roveň, že je napadlo, zda se snad nerozdvojuje, zda se neopakuje po celém domě, a Elisenda celá bez sebe křičela, jaké je to neštěstí žít v pekle plném andělů. Za poslední zimu ne-pochopitelně zestárnul. Sotva se hýbal, stařecké oči se mu zakalily, že až zakopával o kůly a z posledního peří mu zůstala jen prázdná brka. Pelayo ho zabalil do přikrývky a milosrdně ho dal spát do kůlny. Tím si všimli, že v noci mívá horečku a že odfrkuje jak starý Nor. To byla jedna z mála příležitostí, kdy o něj měli strach; obávali se totiž, že zemře, a ani moudrá sou-sedka jim nedovedla říci, co se dělá s mrtvými anděli.
Starý anděl však nejen přežil svou nejhorší zimu, ale s prvním sluníčkem se dokonce začat zotavovat. Zůstal několik dní bez hnutí ležet v nejzazším koutě dvorku, skelné oči mu opět zprůsvitněly a na křídalech mu vyrazilo velké a tvrdé peří, peří starého ptáka, ukazující spíš na blízkou smrt než na létání. Občas, když ho nikdo neviděl, zpíval při hvězdách mořeplavecké písně.
Jednou dopoledne krájela Elisenda cibuli pod maso k obědu a vtom se jí zdálo, že vítr z širého moře rozrazil závory na balkónech a vnikl do domu. Podívala se oknem na dvůr a přistihla anděla, jak se pokouší létat. Počínal si tak nemotorně, že poničil zeleninu, jako by držel v drá-pech radlici, klouzal a div že při tom nedůstojném mlácení křídly nezbořil kůlnu. Přesto se mu podařilo vzlétnout. Elisenda si oddychla, když viděla, jak letí nad posledními chalupami, zoufale se snaží udržet rovnováhu a mává nazdařbůh křídly jak starý sup. Hleděla za ním, až dokrájela cibuli, hleděla i pak, kdy už ho nemohla vidět, protože v té chvíli přestal být překáž-kou jejího života a stal se pomyslným bodem na mořském obzoru.

Přeložila Libuše Prokopová