Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Eva Bergerová: Záleží, jak se díváte na svět...

autor: Scena.cz

V budově, která je pro starší generaci spojena s úspěšným působením divadla Járy Cimrmana pánů Svěráka a Smoljaka, se opět rozjíždí divadelní provoz v pravém slova smyslu. Dnes je provozovatelem scény DIVADLO COMPANY.CZ a uměleckou šéfkou Eva Bergerová. Kromě pohádkových dopolední a nedělních představení pro děti se hraje především pro dospělé diváky.
Od jara se tu hraje např. hra latinskoamerického autora Eduarda Rovnera Bílá Vrána a 27. října 2005 tu můžete vidět jevištní zpracování Mozartova Requiem v provedení Divadla Company.cz a Sboru Sv. Ducha a sólistů. Režii obou kusů má právě Eva Bergerová.

Jak se cítíte v místě působení fenomenálního českého génia Járy Cimrmana?
Na Cimrmany si vzpomínají zejména Pražáci, takže aspoň vědí, jak se k nám do Solidarity dostat. Už je to hodně let, co tady působili. Když jsme v lednu slavnostně otevírali, navštívil nás pan Bruckner a říkal, že se tu cítil jako doma, protože je tu prý stejné lino jako u babičky v kuchyni…
Máme to tu trochu těžké, zejména pro divadlo. U některých inscenací se musí bojovat s prostorem. Při tvorbě a zkoušení musíte vynakládat více energie, aby to tu přehlušilo ten prostor a vznikla nějaká atmosféra. Inscenace nehrajeme jen v kukátku, ale využíváme variabilnost prostoru. Hrajeme v aréně, také na chodníku.

Nemáte pocit, že jste přeci jen na okraji divadelního dění?
Je to tak. Zejména na začátku jsem si říkali, proč jsme do toho vlastně šli. Čím déle jsme tady, tak nás to více baví. Na periférii sice jsme, ale před námi úžasný park, naproti skvělá vinárna. Postupně tu vytváříme nový divadelní klub. Máme tu úžasný klid na práci. Ticho je tady skutečně příjemné. Na druhou stranu je to daň za nízkou návštěvnost – 15 let od Cimrmanů tu nikdo večer nehrál. Ale my to vnímáme jako výzvu. I když je sál poměrně velký – 250 míst, nechceme tu realizovat projekty pro většinového diváka. Máme tu avantgardní tituly, pohybové divadlo, alternativní divadlo – široký rozptyl od opery, přes klasickou či alternativní činohru, fyzické divadlo, koncerty…

Jaké tituly konkrétně?
Máme jednak vlastní inscenace – Bílá vrána, opera Šedá myší a připravujeme Mozartova Requiem. V listopadu plánujeme premiéru asijské pohádky Tři rýžová zrnka a budeme obnovovat Golema z Roxy. Na jaro připravujeme Popcorn od Bena Eltona. Koncertují nám tu různí hosté – např. Paleček a Janík, Jan Budař a Eliščin Band.
Postupně chceme budovat soubor – okruh herců, kteří s námi budou spolupracovat, ale nabídneme šanci hrát tady i jiným hereckým skupinám. Pokud budou dobré a zajímavé, tak tu mohou být v určité rezidenci s námi.

Nejnovější premiérou bude scénické ztvárnění Mozartova Requiem...
Celý projekt napadl dirigenta Karla Loulu, jeho sbor Sv. Ducha. Ten se také spolu se sólisty Šárkou Malínkovou, Liborem Kasíkem, Janem Morávkem a hercem Kryštofem Nohýnkem v projektu představí. Je to tak lehce jevištně pojaté. Objeví se tam čtyři postavy vytvořené Mozartem, které se na jevišti společně s ním objeví. Je to takový příběh Mozarta po smrti - vzpomíná a zamýšlí se nad tím, co vytvořil. Oživuje své dílo. Jeho ideje se ztělesňují tady a teď. Requiem je sice vážná věc, ale samotný Mozart byl velmi živý. Podle dochovaných zpráv si velmi dokázal užívat života. Tyhle dvě věci klademe do kontrastu. Dokázal napsat dílo, které se vztahuje k jiným světům.

Nepřipadá vám to téma dost depresivní?
Záleží, jak se díváte na svět. Můžete si myslet, že když umíráte, tak je konec. Také to ale konec nemusí být. Může to mít i pozitivní moment - každému z nás někdo umřel a žije v našich vzpomínkách. Je to určitá cesta. Všechno, co děláme, je cestou pojmenování si našeho vztahu ke světu. Pochopení sama sebe, poznání se navzájem. Fungování celého světa.

Podobné téma – hledání - bylo patrné i v předcházejícím vašem projektu Golemovi...
Někteří diváci nám po shlédnutí Golema říkali, že jsme dobří, když jsme nespáchali sebevraždu už při zkoušení. Stane se, že člověk prochází nějakým velkým utrpením, třeba bolestí a pak přijde katarze a něco se stane, může to být velmi pozitivní. Nabízí to určitou hodnotu. To je Myslím, že právě o tohle v divadle jde. Ne že člověk přijde večer z práce a zapne si televizi, protože je unavený z práce a z myšlení a chce se jen bavit. Nám jde o to, aby diváci šli s námi. Nechceme, aby jen pasivně sledovali, ale byli svědky toho děje, té situace na jevišti. Měli by být součástí.

Jako režisérka máte za sebou několik zajímavých projektů. Ale mě by zajímalo, jak jste se vlastně k režii dostala?
Vyrostla jsem v divadle. Když jsem chtěla být herečka, tak mi to rodiče rozmlouvali. To je pro ženskou prý hrozný život. V divadle mi nabízeli práci dramaturga. Pak jsem na jedné zkoušce, viděla člověka, který říkal ostatním, co mají dělat, a zalíbilo se mi to.

Ráda říkáte druhým, co mají dělat?
Je to v povaze a přirozenosti člověka. Já jsem narozená ve znamení Lva v roce Draka. To hovoří samo za sebe.

Potřebujete, aby mezi vámi a hercem přeskočila jiskra?
Ano. Hlavní je, aby to obě strany bavilo a těšilo, a pak se do té práce přitahujete navzájem.

Eva Bergerová
režisérka a umělecká vedoucí Strašnického divadla Solidarita
Vzdělání: divadelní věda na FF UK, režie na Divadelní akademii ve Varšavě (J.Słowacki: Maria Stuart). Praxe: asistentka režie filmu Suplement Krzystofa Zanussiho. V Ostravě založila Divadlo bez střechy (Harlekýnova šibalství, Veselé paničky windsorské). V Praze vytvořila inscenace J.C. Carrière–Tahák (Divadlo Na Zábradlí), G.Meyrink – Golem (NoD Roxy), Juan Ramón Jiménez, zamlklý andaluský básník (Jindřišská věž). Je členem školy „The soaring eagle“ ve Voroneži.

24.10.2005 18:10:37 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!