zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Fotbal, lži a video

Kamil Halbich a Bára Hrzánová

autor: Z webu   

Sympatického Davida Farra jsem poznala, když v Kolowratu režíroval hru svého britského kolegy Joe Penhalla Slyšet hlasy. Představil se mi mj. jako zapřísáhlý odpůrce období konzervativní vlády Margaret Thatcherové (to jsou ostatně všichni britští intelektuálové). Teprve pak jsem zjistila, že ve své vlasti je Farr více než režisér známý jako dramatik. Jeho Brýle Eltona Johna dostaly v Británii v roce 1997 národní cenu za nejlepší regionální drama.
Teď se tedy hra dostala k nám. Rozvíjí se před námi příběh dvou bratrů, které několikaleté odloučení jako by ochromilo a vrhlo do jakéhosi virtuálního světa. Před námi vyvstává svět zaplivaného maloměsta, kde jako katedrála ční místní stadion.

Stará zašlá sláva, a postupný sešup do nejnižší ligové soutěže – tragédie života pro Billa (Kamil Halbich), který už na fotbal (ale vůbec ven) nechodí, a do omrzení si pouští na rozhašeném videu „osudný okamžik“ pádu jeho milovaného klubu. Dan (Tomáš Pavelka) je na tom na první pohled lépe - dostal se z té díry Watfordu a má i úspěchy se svou kapelou Zlatý Rockny… ale jak postupně zjišťujeme, všechno je jinak. Je na tom prakticky stejně jako bratr, drobné lži, drobné podvody nejen vůči druhým, ale i vůči sobě. Poslední snahy zachovat si lidskou důstojnost, přibarvit si skutečnost. Ani další figurky vystupující na scénu, na tom nejsou lépe. Přihlouplý a navíc slepý Tim Matěje Hádka si přikrášluje skutečnost extravagantními brýlemi alá Elton John, Shaun (Martin Sitta), zase divokým zjevem rockera s dredy a drsným, opravdu drsným chováním. Lépe na tom ale nejsou ani ženské představitelky. Upatlaně sexy mamina s nesedícícm jménem Julie (Bára Hrzánová), s dojemnou trapností toužící alespoň po trošce toho pokakaného štěstíčka, a její „fotbalem postižená“ puberťácká dcera Amy (Renata Visnerová), víc kluk než holka, která marně hledá v každém muži ztraceného tátu.
Vzájemné vztahy, a celý příběh se nesou ve stylu crazy, a tak trochu hořkosladkého humoru. Farrova hra ale skýtá mnohá úskalí, chvílemi působí až schematicky, některé momenty může průměrný fabulátor odhadnout dlouho dopředu. Stejně tak humor – ten se chvílemi až příliš podobá karikatuře televizních estrád.
Hlasy vyslechnuté na premiéře vyčítaly dramaturgii divadla styl „ode zdi ke zdi“ – od hluboké intelektuálštiny některých her po „komerčně laciný příběh“ (to měl být tento). Nejsem si tak zcela jista, jestli to tak je (event. jestli to tak Farr myslel). Nicméně, je pravda, že základní režijní koncepce Michala Langa, vycházející z divokých pudů člověka, tady přišly trochu zkrátka. Ona ta dnešní – zde popisovaná - generace, opravdu někdy postrádá „koule“. O tom vlastně tak trochu je i celá hra. A jestliže tento základní princip u postav prostě nefunguje, nelze ho tam ani dodat. A tak přicházejí na řadu někdy až příliš prvoplánové karikaturky- ty jsou vděčné pro běžného diváka. Ale v celkovém kontextu to dopadne tak trochu jako kočkopes. I když herci hrají na plný plyn, není to tak úplně ani pro normální diváky (nebo se snad ve Švanďáku konečně chytí?), ani pro intelektuály. Ti totiž většinou na fotbal nechodí (nebo se snad mýlím?).

2.5.2005 00:05:50 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 17 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek



Časopis 17 - sekce

HUDBA

Mladí ladí jazz zdarma na Karlovo náměstí

Jazzanova

V Praze do 30. dubna patří Karlovo náměstí patřit jazzu i dalším hudebním žánrům. Pod taktovkou festivalu Mlad celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Svatá Zdislava a Cesty víry

Světci a svědci: Svatá Zdislava

Znovuotevření baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
Přímý přenos slavnostní mše, kt celý článek

další články...