zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Martin Veliký: Když do toho začneme šlapat, může to být špatně...

Herec Martin Veliký

autor: Scena.cz   

Měl to štěstí, že po absolutoriu katedry ALD DAMU v roce 1993 mohl zůstat společně se svými spolužáky - z nichž M. Matejka a M. Zimová pocházejí ze stejného kraje „od Trenčína“ v jednom divadle. Nejprve Dejvickém, a nyní v Divadle v Dlouhé. V souboru hraje také jeho žena Lenka Veliká. Mají spolu dceru Alžbětu. Před pár dny se objevil v nové premiéře – Goldoniho Lháři jako hostinský Brighella.

  • Nesetkáváte se někdy s narážkami na své příjmení? Jste opravdu veliký.
    O svém příjmení jsem mnoho nepřemýšlel. Dobrovolně jsem se do telefonu jako dítě hlásil „malý veliký“ (otec byl velký Veliký) Pouze ve fotbalovém kroužku mi říkali „Malý Bolšoj“. Je pravda, že občas se zarazím, když mi lidé řeknou – Vy jste opravdu veliký, protože si to vůbec neuvědomuji.
  • Velké tělo, velká energie…Máte ji?
    Na ZŠ jsem byl živé dítě a naši řešili, co se mnou. Tak mě dali na fotbal, abych ze sebe dostal zlobení pohybem. Hra na hudební nástroje nepomáhala. Legrační historka – Dva roky jsem chodil trénovat a po dvou letech jsem zjistil, že hráli každou neděli zápas. Doteď hraju blbě. Chodil jsem jen na tréninky.


  • Zmínil jste hudební nástroje – na které hrajete?
    Čistě jen klarinet. Před tím byla flétna, trochu piáno a akordeon. Na KALD jsme měli nástroj povinný, takže jsem zvyklý - hraju na to, na co je v divadle potřeba.
  • Jste rád, že se vám takhle podařilo i po studiu zůstat se spolužáky?
    Hrozně. Vedle rodiny a zdraví je to největší štěstí. Nevím, kde bych se plácal. Také proto mě to divadlo asi baví. Devět lidí z ročníku hraje spolu dodneška.
  • V ročníku s vámi byli také někteří „rodáci“ Martin Matejka, Madla Zimová. Jak jste na tom se slovenštinou?
    V šatně se bavíme slovensky. Já se cítím jako Čechoslovák – na mně byla spáchána křivda rozdělením. Maminka je Češka, takže jsem celé dětství jezdil do Kladna.
  • Zpět k divadlu - byl Vaším guru režisér Jan Borna?
    Vstoupil do toho až po čtyřech letech našeho studia. Na škole jsem se s ním nepotkal. Oslovil nás, že bychom mohli celý ročník k němu do divadla. Pro mě je také hodně důležitý ještě v jedné věci, především v tom, jaké divadlo nám otevřel.
  • A jaké?
    Takové zkoušení, kdy on vlastně něco hodí do prostoru a my s tím musíme něco dělat. Pak vznikají inscenace dílem kolektivní a tvůrčí. To mě baví.
  • Jako divák miluju inscenaci Jak jsem se ztratil. Jaký vztah k ní máte Vy po tolika reprízách? Užíváte si to?
    Přiznám se, že poslední dvě reprízy jsem se moc nesoustředil. Přeci jen jsme to v prosinci jako obvykle hodně „smažili“. Ale jinak to beru v pohodě. Je to krátké, už se u toho tolik nezpotím. A kromě toho jsou tam písničky, které mám hodně rád. A taky výstup s Honzou Vondráčkem, kde hrajeme policajty. Je dobré, když to hrajeme nejen pro děti, ale i pro dospělé, pak je to dobré.
  • Jaká vlastně byla vaše cesta k divadlu?
    Dlouho jsem nevěděl, co budu dělat. Na škole jsem se věnoval recitaci, pak na gymplu jsme měli divadlo – s tátou jsme si o tom povídali. On jako mladý měl ambice, tak jsme to řešili, co bych mohl dělat. Technický typ nejsem, a tak jsem myslel, že skončím jako učitel (jako máma). Tak jsem fakt nevěděl, co bych chtěl –zda herectví nebo učitelství. V těch osmnácti je člověk takové tele. A tak jsme nakonec došli k tomu, že zkusím v Praze DAMU. Šel jsem na loutkárnu - v životě jsem v loutkovém divadle nebyl, ani jsem žádnou loutku v ruce nedržel. Na přijímačky jsem si sice něco připravil, hodně tu šlo o improvizaci – ta byla spíš pohybová než s loutkou. Myslím, že to vyšlo spíš náhodou.
  • Co pro Vás znamená zkoušení?
    U každé inscenace je to jiné, baví mě objevování. Premiérou to jakoby uhasne. Neumím si to pak užívat. Po premče mám depresi, kocovinu, onemocním – zkoušení mě zkrátka baví více.
    Hraní má ale také své kouzlo. Nejvíc mě mrzí, když ve stejném místě diváci reagují jinak. Jednou se smějí jindy ne… Pak sedíme v šatně a lámeme si hlavu, co a jak. Pak do toho začneme šlapat a to může být špatně. Pak jsou dva názory – blbí lidi nebo blbě hrajem? Ale když do toho začneme šlapat, může to být špatně.
  • 18.4.2005 02:04:20 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

    Časopis 18 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Asociace profesionálních divadel České republiky

    Časopis 18 - sekce

    HUDBA

    Mirai - Tomodachi

    Přebal alba

    Vychází očekávaná deska Tomodachi. Ta se přidává do katalogu kapely Mirai k platinově oceněným albům Konnichiw celý článek

    další články...

    LITERATURA/UMĚNÍ

    Pavel Soukup získává Cenu za mimořádný přínos

    Pavel Soukup

    Cenu za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova za rok 2023 získává Pavel Soukup. Český herec m celý článek

    další články...