Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Snažím se dělat dobré rodinné divadlo,“ říká režisér Jan Borna

autor: archiv

Režisér a pedagog Jan Borna se snaží dělat divadlo rodinného typu pro celé generace. Má radost, když jeho práce herce těší. Divadlo chápe především jako místo setkávání lidí. Rád zkouší, hledá a objevuje. Dramatizuje a píše pohádky a básničky, režíruje a učí. To vše dělá s chutí, láskou, obdivuhodným nasazením a nesmírnou poctivostí. Odměnou jsou mu plné sály dětí i dospělých. Takový je režisér pražského Divadla v Dlouhé a pedagog katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU.

Jaká byla Vaše cesta k divadlu?
Při studiích na Filozofické fakultě jsme se dali dohromady s Jardou Duškem a začali dělat divadlo Vizitu. Když jsem dostudoval, nechtělo se mi na vojnu. Druhá vysoká škola, na kterou se člověk mohl za bolševika hlásit, byla buď medicína nebo škola uměleckého zaměření. Tak jsem se přihlásil na DAMU a měl štěstí, že mě vzali.

Začínal jste tedy s činohrou. Přesto se ve vašich inscenacích hodně objevují loutky. Tíhnul jste už dříve nějak výrazněji k tomuto odvětví?
Ne. Náhoda mě přivedla do divadla Drak, a tam jsem objevil, že to, co jsem dosud vyjadřoval pouze slovy, se dá zajímavěji a plněji vyjádřit obrazem. Působil jsem v Draku pouze tři roky. Za tu dobu jsem objevil nejen možnosti loutkového divadla, ale i fakt, že bych nebyl schopen ho dělat pravidelně. Zůstala mi ale inspirace divadlem, které se dokáže kromě herců vyjádřit též materiálem, metaforou a loutkou.

Vaše inscenace jsou vždy plné krásné hudby. Jaký význam má pro vás hudba?
Sám neumím na nic hrát ani zpívat. Jak říká Honza Vondráček, jsem takovým intonačním kaskadérem. Přitom hudbu mám nesmírně rád a své životní zážitky mám spojené právě s ní. Pokud jde o divadlo, mám pocit, že setkání diváka s živou hudbou patří k těm nejkrásnějším.

Jak vlastně došlo k tomu - do jisté míry osudnému - spojení se souborem, s nímž již řadu let spolupracujete, a který je nyní v Divadle v Dlouhé?
V době, kdy jsem učil na DAMU, jsem spolupracoval právě s Honzou Vondráčkem na projektu Ubu spoutaný. Tím jsem získal vazbu na jeho velmi šikovný ročník. Poté přišla nabídka z Dejvického divadla, zdali bychom tam nechtěli jít se skupinou, s níž jsme spolupracovali v rámci Volného sdružení režisérů. To před tím bohužel zaniklo, tak jsem doporučil Vondráčkův ročník. Oni za mnou po čase přišli s nabídkou, abych šel s nimi coby umělecký šéf a režisér. Domluvili jsme se na určité období, a to trvá dodnes.

Myslíte, že dnešní situace je příznivá právě pro takovéto vstupy celých ročníků do divadelního světa?
Na jedné straně zcela jistě, ovšem na té druhé musím zdůraznit, že tendence je to velmi nebezpečná. Jde o to, aby tím skutečným pojítkem nově vznikajícího souboru byla touha doopravdy spolu I dále pracovat. Aby nešlo pouze o jakýsi útěk před realitou. Aby to, co je k sobě navzájem poutá, nebyl pouze strach z angažmá. Zkrátka, aby šlo o něco vyššího. A to je skutečně těžké. Často se totiž stává, že mladí lidé, ale nejen oni, spolu zůstávají ne z radosti nad společnou tvorbou, ale ze strachu z toho, že by jinde neobstáli. Jinak mám takové skupiny hrozně rád a velice jim fandím. Dnes to mají přece jen o něco lehčí v tom, že vymizela cenzura, že nad nimi nestojí žádný „fízl“. Na druhé straně vyvstává problém, kde sehnat na práci peníze a jak se uživit.

Není přeci jenom ta přílišná volnost divadlu trochu na škodu? Dříve lidé chodili do divadla „číst mezi řádky“ a popřemýšlet… Byl to přeci jenom takový malý svátek…
To je sice pravda, ale za bolševika chodili lidé více do divadla, neboť v něm hledali náhražku za svobodu vyjadřování, shromažďování, cestování atd. - to bylo sice pro návštěvnost divadla příjemné, ale v žádném případě to nebylo dobré pro život lidí! To, že dnes se chodí do divadla jen za estetickými zážitky a setkáním s herci, je dobře.

Kromě režijní práce v divadle se věnujete též pedagogické činnosti. Jak dlouho již působíte na pražské DAMU?
Třináct let. Rok po revoluci mě oslovil Josef Krofta a společně s novým kolektivem divadelníků jsme začali znovu budovat katedru Alternativního a loutkového divadla. To slovo alternativní neznamená nic jiného, než že by ta katedra měla být otevřena co nejrůznějším způsobům divadelního vyjadřování.

Paní docentka Schartová si v jednom rozhovoru nedávno posteskla, že právě to „loutkové“ se z té katedry vytrácí. Vnímáte to obdobně?
Spíše si myslím, že v současné době se vytrácejí loutkáři – lidé s potřebou vyjadřovat se skutečně prostřednictvím loutky. Jsem přesvědčen, že ve chvíli, kdy takoví lidé přijdou, škola jim rozhodně bude otevřena. Ovšem je ještě potřeba, aby měli chuť učit a sdělovat své zkušenosti mladým lidem. Trochu se obávám, že takových lidí dnes není mnoho. A to bude zřejmě hlavní důvod, proč se ten poměr na naší katedře více překlápí na stranu jiných alternativ. Přesto je jednoznačné, že se práce s materiálem na této katedře dále pěstuje.

Nemáte strach, že loutkové divadlo u nás zanikne?
V žádném případě. Ono ani nezaniká. Generace loutkářů fungují v jistých vlnách. Vlnu velkých loutkových divadel vystřídala vlna hledání nového výrazu, ale právě přes ten odliv se opět objeví potřeba vyjadřovat se pomocí figury. Tomu věřím. V divadle nelze nic plánovat či ortodoxně nařizovat. To ostatně souvisí i s naší katedrou. Jejím cílem a předností by měla být otevřenost, schopnost absorbovat a nabízet studentům nové trendy. Proto kupříkladu neučí pouze jeden člověk, ale celý tým zkušených pedagogů a divadelníků. Student tak má možnost vyzkoušet si nejrůznější metody a postupy, aby pochopil, že tvorba je veliká a otevřená cesta, kterou musí hledat celý kolektiv. Vždyť divadlo je především vzájemné obohacování se.

Pracoval jste i s amatérskými soubory?
No jejda. Kromě již zmíněné Vizity jsem dělal s Lucernou (Praha), v Brně s X-kou, jezdil po festivalech, zasedal v porotách a vedl nejrůznější dílny. Amatérské divadlo je mi strašně blízké, neboť ti lidé jsou schopni vyvázat se z komerce, která nás stále častěji ovládá a mohou tak tvořit jak jim velí jen talent. Bohužel ve chvíli, kdy zatouží jít více do hloubky, stává se jim amatérství limitem. Přesto myslím, že specielně u nás přejímá profesionální divadlo spousty nových věcí právě od amatérů.

Začíná nám nová divadelní sezóna, prozraďte prosím, co vás v ní čeká.
Na domovské scéně to bude Kabaret, ovšem jeho téma bych zatím nerad prozrazoval a dále scénické čtení z listů antických prostitutek – Listy Heter. A pak nás opět po čtyřech letech čekají na DAMU přijímací zkoušky, kterým osobně přikládám velký význam. Ono je hrozně důležité, koho si k sobě vyberete, s kým budete spolupracovat. Řada lidí se domnívá, že na uměleckých školách je protekce. Můj pocit je, že právě zde je protekce jedna z nejmenších ze všech oborů vůbec. Nikdo z nás si netroufne přijmout někoho, s kým by se musel čtyři roky trápit.

Mnohokrát děkuji nejen za rozhovor, ale i za příjemné chvíle strávené ve Vaší společnosti a do další práce Vám přeji především hodně zdraví a neutuchající elán.

14.9.2004 23:09:20 Jaroslav Pokorný | rubrika - Rozhovory

TIP!