Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Pavel Nečas: Osobně se cítím na dvacet…

autor: Česká televize

S hercem Pavlem Nečasem jsme se setkali u příležitosti jeho životního jubilea. Za těch pár let u divadla si prošel scénami v Olomouci, Uherském Hradišti, Ostravě. Nakonec se mu stala osudnou Praha. Jak už to tak bývá, když se sejdou chlapi, povídání se stočilo také na vojnu. Pavel prozradil, že si také užil Muchových lázní. Nemyslete si, nebyla to žádná rekreace na poukázku od zdravotní pojišťovny… To jsme se ocitli v Žatci, kde jsem také sloužil. Světe div se, ukázalo se, že jsme oba chodili k panu režisérovi Velíškovi, já ohledně poezie, Pavel zase kvůli činohernímu herectví. Další společné body jsme objevili v Uherském Hradišti. Zajímavé vyprávění se vztahovalo k vesnické zabijačce. Nakonec jsme skončili u Cesty za osmdesát dní… Nebojte se, nebudeme líčit příběh Willyho Fogga, ale vypravíme se za tajemstvím golfových plání…

Vaše herecké začátky se váží ke studiu na brněnské konzervatoři …
Šest krásných let od roku 1981. Učil nás Pavel Rímský (divadelní režisér, otec Pavla Rímského ml.). Byl skvělý. Spolu s Vaškem Svobodou jsem tak na konzervatoři zažil nejkrásnější roky.

Potom – předpokládám - následovala vojna?
Dva roky před revolucí (1988-1990). Sedm set třicet dní v Žatci na letišti. Dodnes mě to štve. Chvíli jsem byl převelený do žatecké basy, Muchových lázní... To letiště už neexistuje. Basa je zavřená… Tam jsme něco zažili, legrace také byla. Dneska by to mládenci potřebovali.

Jak jste se z herecké školy dostal k letadlům?
To vůbec nevím. Narukoval jsem do Českých Budějovic s tím, že budu opravovat letouny. Nevěřil jsem. Domníval jsem se, že se asi zbláznili. Jasně jsem chtěl k nějakému uměleckému útvaru. Nakonec mě převeleli do Žatce, kde jsem v kanceláři sepisoval závady letounů. Ale nakonec to byla dobrá vojna. Dokonce mě pustili domů o půl roku dříve, kvůli svatbě a synovi. Dnes mu je dvacet jedna let.

A následoval civil a angažmá v Uherském Hradišti…
Tenkrát mi Radek Baláš nabídl angažmá ve Slováckém divadle, kde inscenoval muzikály. Nic jiného jsem neměl, tak jsem souhlasil. Přišli jsme tam čtyři z ročníku. Potkaly nás tituly Kniha džungle, Myšákova dobrodružství a pár dalších. Vydržel jsem tam rok. Prý že zkusíme JAMU. Šílený nápad. Bylo mi 26 let, byl jsem ženatý - a studovat? Bez peněz? Za tři měsíce jsem se vrátil do Hradiště. Přijímal mě tenkrát Igor Stránský, nestor českého divadla. Paráda. Herečák hned naproti divadlu, k tomu herecký klub, prostě bezvadné a skvělé.

Herecká ubytovna, trochu ubíjející?
Tehdy nám to bylo jedno, ale dnes už bych to asi nedal. Nejhorší jsem zažil v Olomouci.

A najednou odjezd do Prahy… Jak k tomu došlo?
V Ostravě jsme hráli Šumaře na střeše, režie Juraj Deák. Najednou to všechno nějak skončilo. V divadle jsem dal výpověď, půl roku jsem byl na volné noze. Přemýšlel jsem, že se jen tak vypravím zkusit štěstí do Prahy. Sedím si tak zamyšlený v divadelním klubu u Bezručů, najednou zvoní telefon, Juraj Deák. V té době připravoval Šumaře na střeše v nově vznikajícím Divadle na Fidlovačce. Předal mi Tomáše Töpfera a během chvilky bylo dohodnuto. Mário Kubec byl obsazený do role Perčika, nápadníka Tvjeho dcery Hodl. Na Hradě skočil z praktikáblu a zlomil si patu. Bylo to tři týdny před premiérou, a protože jsem tu samou postavu hrál v Ostravě, ptali se, zda bych to nezahrál za něj. To jsou ty zlomové okamžiky, kdy se najednou všechno střihne a zamíří směrem. Nabídku jsem přijal. Premiéra se odehrála v Národním divadle. Během zkoušek se mě zeptali, zda nechci na Fidlovačce zůstat. A bylo rozhodnuto. Drahoty jsem opravdu nedělal. Už je to skoro osmnáct let a stále tam něco hraju. Od srpna loňského roku jsem v angažmá Divadla na Vinohradech.

Do toho Vás několikrát potkaly Letní Shakespearovské slavnosti…
Dělal jsem tam v inscenacích Večer tříkrálový, Komedie omylů a Richard III… Na léto dobré. Přes den na golf a večer představení.

Jednou jste mi říkal, že si statistiky o divadle nevedete… Vyváží podle Vás potlesk všechno to snažení na divadle?
To je velmi složité. Na divadle obzvlášť má všechno určité periody. Jednou to je husté, pak to povolí, takže dohromady se to vždycky nějak vykompenzuje. Spolupracuji s šesti divadelními společnostmi. Mám tak dvacet představení do měsíce. Musím se ohánět. Na Fidlovačce hraji ještě čtyři věci. Když budou, budu rád, pokud ne, moc se nestane? Na Fidlovačce mám hodně kamarádů, byl jsem tam osmnáct let, to je už nějaká doba. To už máte opravdový citový vztah k divadlu, divákům, o kolezích a kolegyních nemluvě. Uvidíme, co bude dál. Někdy si říkám, že už bych si mohl také odfouknout.

Ve Zkrocení zlé ženy máte roli – Starý pán z Mantovy… Jak jste vnímal v rolích generační přerod?
(smích) Jedna kamarádka mi k tomu pověděla: „Aha, Starý pán, tak to už je špatné…“ Přišlo to nějak brzo. Upřímně, role princů mě většinou minuly. Jak mám holou hlavu, vypadám pořád stejně. Chcete znát tajemství mladistvého vzhledu? Fígl spočívá v tom, že mám pořád stejný účes. Neměním barvu ani množství vlasů. Jediné, co se může změnit, je váha - zda přiberu nebo ne.

Jak vlastně po letech vnímáte herectví?
Holá skutečnost je, když se nechytnete, je to drsné. Osobně jsem zažil i hubená léta. Vím, co to znamená. Nic jiného neumíte, takže shánět práci v jiném oboru je šílené. Nezbývá než dělat tohle. Když se pak začne dařit, je to fajn. Baví mě to. Na jevišti či jinde na divadle, na place před kamerou, jsem leckdy od rána do večera, soboty, neděle. Vždycky se strašně svíjím smíchy, jak někdo křičí, že dělá osm hodin… a do toho odbory požadují různé benefity, mají desítky požadavků. Volné víkendy… to vůbec neznám. Nic proti nikomu, každá profese má své, ale skutečně se bavím, když slyším podobné zprávy. Kdybych měl žít tímto stylem, tak se vůbec neuživím.

Potkaly vás v profesním životě nějaké podrazy?
Něco málo jsem zažil, i když toho bylo jak šafránu. Neděje se to extrémně často. Velké podrazy typu, že za práci nedostanete zaplaceno, to se mi naštěstí vyhnulo. Nějaké dva tři škobrtance, ty neberu vážně, házím je za hlavu a kašlu na to. Z mého pohledu jsem v klidu.

Uměl jste si vybírat projekty.
To bylo spíš štěstí. Dneska skutečně nevíte, do čích rukou se dostanete. Kolegové v projektu Romeo a Julie dřeli a nakonec s nimi vydrbali. Odehráli pět představení a poslali je do háje. Jdete do toho s nadšením, s velkým srdcem a nasazením, věnujete tomu šíleně energie a času, a od začátku ten jistý producent ví, že jste mu ukradení. To je hrůza. Mělo by to být trestané, že už by si takový podvodník nikdy nic takového nedovolil. Dnes je to ale tak, že po čase udělá zase jinou sviňárnu, a zase k tomu najde lidi. To je skutečně smutné.

Dočetl jsem se, že ve volném čase hodně sportujete - hrajete hokej, lyžujete…
K tomu je mou velkou vášní golf. Spolu s Davidem Suchařípou chystáme velkou akci – Cirkus Golf. Chystáme se během osmdesáti dní obehrát všech 104 registrovaných golfových hřišť v Česku. Každý den je v plánu jedno až tři hřiště. Startujeme 20. června 2016. Každý nastoupíme do svého obytňáku a vyrážíme. Naším cílem je propagovat golf, který je neprávem opomíjený.

Hrajete golf i v zimě?
Moc to nevyhledávám, je to takové moc virtuální. I když v zimě, kdy je sníh a máte třeba po golfu absťák, tak je to výborná volba. Golf se jinak hraje za každého počasí, kromě bouřky. Kovové hole blesky přitahují. Jinak tento sport může někdo vnímat jako procházku růžovým sadem. Kdo opravdu ví, o co jde, tak mi potvrdí, že jde o skutečný sportovní výkon. Jdete deset kilometrů za tu osmnáctku. Pět hodin se musíte soustředit na rány, každý úder je jiný. Pětihodinový tunel, fyzicky náročné. Přijdete úplně zpocený.

Teď skočme trochu jinam – k jídlu a pití… v jednom dotazníku jste uvedl, že slivovice je podle vás nejlepší národní nápoj…
Slivovici mám rád. Dokonce se několikrát do roka účastním celorepublikových koštů. Nevynechávám ani soutěže o nejlepší kořalku. Jedna z takových akcí se koná ve Svatobořicích – Mistříně. Vloni tam bylo 1370 vzorků z celé republiky. Dokonce byly k mání takové vzorky jako mrkvovice nebo angreštovice. V podstatě z každého ovoce, pokud aspoň trošku něco kápne, tak z něj tam byla kořalka. Osobně jich ochutnám tak kolem stovky. Musíte začít u těch nejlepších a rarit… Postupně už je to jedno. Ochutnává se skutečně slza – 0,02. Vždycky z toho vyjdu v pořádku. A to se to ničím nezajídá. Jedinou možností je pít mezi vzorky vodu. V porotě nikdy nejsem, mají mě tam spíš za maskota a pro pobavení. Nakonec nepohrdnete třeba úžasnými oranžovými škvarky. Přinesou jich mísu a to byste měl vidět, jak je to hned pryč. Shodou okolností jsou nedaleko Dubňany, odkud pochází naše rodina. Škvarky jsme tam měli také u babičky a dědy, když se zabíjelo.

Máte zážitky z pravé zabijačky?
Tu jsme měli každý rok, komplet se vším - řezník, rána, ryk, řev… ve tři vstát, topilo se pod vodou, pryskyřice z lesa. Vždycky se sjela celá rodina. Potom následovala výslužka - jitrnice, jelítka, prdelačka, ovárek, ledvinky, játra. Babička zavařovala maso do sklenic s červenou gumou. Dala to do špajzu a vydrželo to celý rok. Přijeli jsme, dala to na pánev… Ještě s tím sádlem, to byla dobrota. Neuvěřitelné. Maso chutnalo úplně jinak.

Nedá mi to, když máte takové zkušenosti - máte palírnu?
To ne, ale vinohrad měl otec velký. Jednou se tak rozmáchl, že to bylo dokonce pět oddílů, každý jsme měli čtyři sta hlav. Veltlínské a Vlašský ryzlink. Jednoho dne se rozhodl, že vinici rozdělí mezi nás tři bratry, každý si vezme jeden oddíl, on si nechá zbývající dva. Nakonec jsme se rozprchli pryč. Vinohradu se musíte věnovat, pečovat o něj.

Jak mi to líčíte, připadá mi, že péče o vinohrad je asi podobná herectví. Také má přesné fáze, zraje. Víno se vypije, role jsou pomíjivé… Máte padesátku, pořádně si to užijte, hlavně zdraví…
Jednou jsem od dramaturgyně na Fidlovačce paní Heleny Šimáčkové, což také byla učitelka Václava Havla, dostal láhev chardonnay, které bylo stáčené k inauguraci prezidenta Václava Havla. Dokonce na etiketě je jeho podpis i se srdíčkem z roku 1994. Považuji to za obrovský klenot, určitě si ji nechám. Na narozeninách ale budeme mít něco jiného.

Ještě jsem se nezeptal - jak vnímáte své životní jubileum?
Nijak. Vůbec si to neuvědomuji. V podstatě je mi to šumák. Když byl můj tatínek v tomto věku, tak jsem si ve svých čtrnácti letech říkal, tak to je s ním konec… (smích) To je hotovo, prostě dědek. Osobně se cítím na dvacet. Mám dva syny, prvnímu je 21 let a studuje v zahraničí, druhému jsou čtyři roky, ten je zlatý… Takže paráda.

Pavel Nečas (5. 3. 1966)

Narodil se v Hodoníně, dětství prožil v Hustopečích u Brna. Vystudoval brněnskou konzervatoř, kterou dokončil 1987. Začínal v Divadle Na provázku, po konzervatoři odešel do olomouckého divadla, poté do Uherského Hradiště roku 1987 taktéž v Brně dokončil hereckou konzervatoř. Postupně působil v divadlech v Olomouci, Uherském Hradišti, Státním divadle v Ostravě, v Národním divadle moravskoslezském. Od vzniku Divadla na Fidlovačce, tj. od roku 1998 působil až do nedávna zde. I když si občas odskakoval do jiných divadle, mj. Divadlo Pod Palmovkou, Metropolitní divadlo Praha, Divadlo F.X.Šaldy Liberec či Divadlo J.K. Tyla v Plzni. Pravidelně hrává na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě. Nyní působí v Divadle Na Vinohradech (Loupežník, Hašler, Zkrocení zlé ženy, Vleká mela).

16.5.2016 16:05:12 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!