Scéna.cz 

Igor Stránský: Svoboda musí být tvůrčí pohodovou svobodou

Pro astrologa či odborníka na numerologii jsou čísla
Igora Stránského velmi zajímavá. Soupis hereckých rolí a režií je značně obsáhlý. Není divu. Ve Slováckém divadle působí 46. rokem. Ekonomka v divadle Naďa Slachová působí na tomto postu 24. rokem. Součet těchto dvou čísel dává dohromady 70. Tak dlouhou dobu existuje Slovácké divadlo, ve kterém Igor Stránský odsloužil 25 let ve funkci ředitele. Sám v příštím roce oslaví životní jubileum – 70 let. Aby těch čísel nebylo málo, tak nám Igor Stránský při autorizaci prozradil ještě jedno zásadní číslo – na jaře bude ve Slováckém divadle režírovat svou jubilejní 90. inscenaci. Více podrobností dále.

V průběhu rozhovoru nám odhalil ještě jedno osobní číslo. Povídali jsme si nejen o jeho režijní práci, Shakespearovi, který k létu bezesporu patří, ale přiblížil nám, jaké byly jeho začátky ve funkci ředitele, s nadsázkou dodal, že „divadelní soubor je koš hadů…“. Vezměme to ale postupně.

„Začínal jsem v pardubickém divadle coby kulisák a elév. Tam jsem se potkával s takovými parádními osobnostmi, jako byli Pepa Somr, Věra Galatíková, Pavel Landovský a další,“ zavzpomínal a dál přiblížil, že do Slováckého divadla přišel v roce 1969: „Plánoval jsem, že tu pobudu tak rok. Pak zkusím štaci v Národním divadle. Zůstal jsem tady a vůbec toho nelituji. Zažil jsem zde pěkných čtyřicet šest roků.“
Rok 1969 představoval také zlom v jeho osobním životě. Nedalo nám to a zeptali jsme se na jeho manželku Drahu, která Igora Stránského doprovází při každé premiéře v divadle - jak se vlastně poznali?
„Dohromady nás dala moje sestra, protože studovala housle na konzervatoři. Prý tam má jednu spolužačku… Nakonec jsem nejen nastoupil do Slováckého divadla, ale v tom roce jsem se rovněž oženil. Páni, takže jsem čtyřicet šest roků i ženatý! Draha mě drží po celou dobu. Všechny věci - dobré i špatné - se mnou sdílí. Je to dobrá baba,“ uzavřel.
Igor Stránský byl podle slov členů hereckého souboru, ale i dalších zaměstnanců v zákulisí divadla, neobyčejným ředitelem. Dokázal divadlo řídit, ale i v uvozovkách bouchnout do stolu, když bylo třeba. Všem lidem v divadle dokázal rozdávat hodně člověčenství. Pokud byl někdo v potížích, pomohl. Divadlo vedl úspěšně jako správný principál.
„Za vším musíš vidět člověka, to je to nejdůležitější,“ konstatoval a dál se zamyslel: „Práce, pokud jde do určité křeče, člověka svazuje a ten ztrácí volnost, kterou potřebuje v umělecké branži. Zažil jsem to na škole, kde jsem měl profesora, který mě dost stresoval, a z toho jsem se poučil. Když jsem později seděl za režijním pultem, tak jsem se snažil všechna ta negativa, která jsem zažíval sám na své kůži, od sebe odehnat. Oprostil jsem se od nich, aby lidi, s nimiž spolupracuji, nic z toho nepoznali. Svoboda musí být tvůrčí pohodovou svobodou. Jedině tak se dá udělat spousta pěkné práce. Divadelní soubor je koš hadů. Každý je individualita. Dávat je dohromady, abychom na sebe všichni slyšeli, to je běh na dlouhé tratě. Když se to podaří, pak je ředitel téměř zbytečný, protože všechno běží samo. Nastupují jen drobné korekce.“

Koš hadů doplňuješ v rámci regionálního divadla dobrými a kvalitními hostujícími režiséry. Nabízíš divákovi jiný úhel pohledu?
Ohledně režisérů: nejde jen o diváka, je to také skvělá příležitost pro umělecký soubor. Snažil jsem se přivádět výrazné osobnosti. Každý, kdo sem přijde, v hercích objeví něco nového a naopak. Herci mají možnost rozšířit svůj rejstřík, čerpat z různorodého režijního vedení. Nemají čas na stereotyp, aby žili jen ze své podstaty, jak to znám z mnoha velkých divadel, kde mnoho z nich má své šufle a s tím si pracuje celý život.

Pojďme k Shakespearovi. Končíš ve funkci ředitele coby režisér Shakespearovské triády o zlu (Othelo, 2003; Král Richard III., 2006; Macbeth, 2015). Nabízí se otázka, zda je to skutečná tečka…
Shakespearovi jsem se hodně dlouho vyhýbal. Stále jsem cítil, že na něj nejsem dost zralý. Pořád jsem ho odkládal, až budu vybavený životními zkušenostmi.
Když jsem se rozhodoval, který titul budu dělat, dospěl jsem k závěru, že bych chtěl zinscenovat tři laboratoře zla - Richarda III., Othela (Jaga) a Macbetha. Domnívám se, že jsem udělal dobře. V záloze mám ještě jedno zlo – Krále Leara, toho nechávám skutečně až na později.
Myslím si, že začátek s Tomášem Šulajem coby Jagem v inscenaci Othelo podmínil budoucí úvahu nad Richardem III. a nad Macbethem. Každou inscenaci jsem připravoval nejméně dva až tři roky. Shakespeara nelze v ničem ošidit. Skutečně každý verš nese obrovský význam, jde vyložit na sto různých způsobů. Přemýšlel jsem nad textem, abych přišel před herce dostatečně připravený.

Můžeme ještě k Tomáši Šulajovi? Nemáš pocit, jestli jsi mu neublížil? Herec s velkým dobrým srdcem, k tomu držitel Thálie, ty ho obsadíš do rolí těch nejhorších postav na divadle.
Tomáš je natolik dobrý a zkušený hráč, že naopak mu to sluší, když si tak slušný člověk jako je on, může zahrát takového „hajzla“.

Pojďme k překladu. Vybral sis Jiřího Joska. Proč?
Jiří Josek je pro mě v typu her, které režíruji, daleko akčnější. Martin Hilský je parádní překladatel, ale na můj vkus moc poetický. Josek je přímočarý. Dokonce mi překládal Othela na objednávku. Tím už jsem byl správně odkojený, takže jsem Richarda III. i Macbetha volil rovněž od něj.

Máš za sebou tři zla. Co ti režie těchto her dala nebo vzala?
Možná to zní fádně, ale strašně mě to bavilo. Je to daleko lepší než dělat nějaké sentimentální inscenace Člověk má možnost srovnávat člověčenství v krajních mezích. Můj dědeček, učitel, říkal, že člověk je experiment přírody, který se příliš nepovedl. Tady to zlo jde tvrdě až na dřeň člověka.

Řekl jsi, že je to laboratorní zlo. Mezi lidmi je to někdy daleko horší než na divadle?
Snažil jsem se právě to zlo, které nás obklopuje, do textu vsouvat tak, aby to v podstatě byla živná půda, z kterého potom roste vrchol.

S jakými pocity to tady předáváš?
Rozhodnutí složit funkci ředitele podmínil zčásti můj zdravotní stav. To byl první vztyčený prst. Rovněž jsem si říkal, že šéfovat dvacet šest roků je až-až. V nejlepším se má přestat. Tak jako jsem já v optimistické poloze, je v ní celý umělecký soubor. Považuji za správné předat svému nástupci dobře šlapající tým - nebude za mě řešit žádné průšvihy, naopak může udělat určitou nadstavbu. Všem říkám, že při cestě dopředu znamená každé zastavení dva kroky zpátky.

Finančně je divadlo stabilizované, město a divadlo jsou zajedno.
To se povedlo.

Diváci přibývají?
Ano.

Umělecká úroveň vzrostla?
To musí posoudit odborníci. Sám jsem přesvědčený o tom, že máme laťku nastavenou vysoko.
Osobně jsem rád, že výběrové řízení dopadlo tak, jak dopadlo. Komisi tvořili lidé z vnějšku, nebyl v ní žádný zástupce Slováckého divadla. Možná škoda, ale je to právo radnice. Myslím si, že rozhodnutí je nakonec správné. Dle mého názoru je Michal Zetel člověk na svém místě. Už spolu půl roku spolupracujeme, postupně si všechno předáváme, je to dobře, že máme na všechno čas. 1. září si tady nový ředitel sedne a nebude mít žádný problém.

Co ty a 1. září 2015?
Budu chodit oprašovat své inscenace. Na jaře tady mám režírovat a už mám rozjednané i hostovačky jinde. Rád bych ještě nějaký rok režíroval.

Nedovedu si tě představit, že bys byl jen na zahrádce nebo oprašoval housle… Prozradil jsi, že už tu máš jedno hostování. Zase Shakespeare?
Už máme s novým vedením divadla jasno. Bude to inscenace Vojnarka a pokud se nepletu, bude to má jubilejní 90. režie.

Mám radost z Tvého optimismu, předpokládám, že je to Tvá životní náplň?
Je tomu tak. Kdyby člověk měl být jen zachmuřený… Celých 46 roků se každý den těším do práce, k tomu potřebuješ optimismus.

Kdo si může říct, že ho práce baví a díky své práci baví i ty druhé?
Dobrá nálada je nakažlivá nemoc. Kéž by to tak fungovalo všude.

Přeji Ti hlavně zdraví, pohodu a šťastné návraty. Stejně Tě na vrátnici i po divadle budou dál zdravit: „Dobrý den, pane řediteli.“
(Smích.) Naopak. Když jsem tady začal šéfovat, tak jsem si musel od kolegů vytvořit odstup. Pár kamarádů, které jsem tu měl, tak s nimi jsem si dál tykal. Jakmile jsem se stal ředitelem, tak jsem kamarády v divadle rychle ztratil. Jinak to asi nejde. Kdybych měl jednoho kamaráda, tak ostatní by ho sežrali, bylo by to na jeho úkor. Tak jsem se v tomto upozadil a držel jsem se stranou. Až při premiéře Macbetha jsem všem nabídl tykání.

Právě na to jsem se chtěl zeptat, jaké to je, když vzejdeš jako ředitel zevnitř toho souboru?
Je to složité. Klady spočívají v tom, že znáš dokonale strukturu. Můžeš na věcech dál pracovat a rozvíjet to dobré. Záporem je, že pokud se člověk neubrání a zaměří se jen na jednu skupinu lidí, tak vzniknou rozpory, a to by bylo špatně. Někdy bylo něco na ostří nože, ale muselo se všechno vyřešit. Soubor cítil, že to bylo ku prospěchu věci.

Děkuji.

www.slovackedivadlo.cz

20.7.2015 09:07:11 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory