Scéna.cz 

Marek Němec - herec nebo režisér?

Marek Němec si už vybudoval dobré renomé jako herec (nejznámější je asi postava Mesy z Poledního údělu v Divadle v Dlouhé). Nicméně, stále častěji míří za režijní pult. Inscenace hry irského dramatika Marka O´Rowa Terminus je jeho první režií ve spolku Kašpar, s nímž už mnoho let spolupracuje. Nejen o nové inscenaci jsme si povídali před premiérou v Divadle v Celetné.

Terminus je zvláštní hra, jak tématem, tak i specifickým jazykem a formou. Proč jste si vybrali právě tuhle hru a jak se vám s ní pracovalo?
Hru Terminus jsme si vybrali, protože na nás zbyla. Dlouho jsme hledali pro Kašpara nějaký text, v němž by dostali příležitost herci, kteří tzv. dlouho odpočívají a nedostávají výzvy. Vzhledem k tomu, že v divadle funguje benevolence, kdy herci můžou vrátit texty, pokud se jim nelíbí, nakonec mi – po dvou vrácených titulech – přistál na stole Terminus. Zaujal mě příběh, a především jazyk. Neznám originál, ale myslím, že překlad Ester Žantovské originál povýšil, vzniklo v pravém slova smyslu autorské dílo.
Forma hry (pozn. jedná se o jednotlivé monology, kdy jednotliví herci se sebou navzájem nekomunikují) není moc divadelní. Nicméně, když jsem tu hru přečetl, obsahovala v sobě všechno, co by podle mého správné divadlo mělo mít- humor i hloubku, a zároveň je to text až mámivý. To byly atributy, které mě přesvědčily o tom, že stojí za to se s tou formou poprat, a vetknout do ní živé lidi. To, co se těm postavám děje, a odehrává se v průběhu jedné noci, je vlastně cestou. My jsme si to pojmenovali jako cestu za světlem, putování lidi, kteří žijí život neuvědoměle, aniž by poznali jeho úskalí. Té noci se jim stanou věci absolutního charakteru a rozměru, na pomezí reality a snu. Přesto, že se ta hra zdá být strašně temná, je tam obrovský hlad po životě, i u postavy toho kluka, který je nejvýraznější, protože má svůj mefistofelský příběh. Pak přišel na řadu výběr herců, a boj s prostorem. I když Divadlo v Celetné disponuje dosti velkým prostorem, dala by se tahle věc inscenovat jako „pohádky ovčí babičky“, kdy herci budou jen sedět a vyprávět. Možná, že by to i v takovém kontextu dopadlo zajímavě. My jsme se ale rozhodli pro nějaký metafyzický prostor, do které je to začleněno, a naší snahou bylo nerozbít ani obrazem, ani slovem, ani hudbou ten rytmus, tok, poezii, kterou to v sobě má.

Tahle hra je pro mě velice zvláštní, dá se říci divná. Jak byste ji žánrově zařadil?
Je to vyprávěno formou jakéhosi novodobého blankversu, struktura je hodně rozvolněná. Já sám pro sebe jsem si ji definoval jako melodramatickou tarantinovskou romanci. Je to trochu pohádka, trochu horor, a dokážu si představit, že by ji pěkně udělal Tim Burton.

Vybíral jste si konkrétního představitele? Jestli se nemýlím, Ladislav Hampl dosud v Kašparu nepracoval.
My jsme s Láďou dobří kamarádi už od školy. Ale tohle vyšlo souhrou příznivých náhod, takového efektu motýlích křídel. Probíhalo to tak, že roli vrátil Petr Lněnička, ale já jsem tu hru už nechtěl pustit, protože ten text je hodně zajímavý a dramaturgicky se do tohoto prostoru hodí. Myslím, že od počátku se Kašpar profiloval jako divadlo výrazného romantického nádechu, a tahle hra to v sobě má. Takže bylo logické, že musím najít někoho, kdo má v sobě kluka, ale zároveň tu dvojlomnost nevinnosti a ďábelskosti. Je to postava, které se svévolně vydává na to ostří, tzv. jako když se píchá do nebe, trošku dětsky, infantilně, a čeká se, co se bude dít. Myslím, že právě Láďa tohle umí.

Už jsme mluvili o tom, že jazyk hry je velmi neobvyklý, důležitý je rytmus slov a vět, který se podobá rapu. Jak jste s tím pracovali?
Je pravda, že právě jazyk a výborný překlad mě přiměly k tomu, abych se do té věci pustil. Čeština je tam krásná, obsahuje i fyzickou paměť slov – je tam hloooubka a dááálka. Pracovali jsme s tím lehce odstíněně, s mírným odstupem. Dokonce jsme něco přibásňovali,ale byly to jen koncovky, nebyli jsme urputní, že bychom něco přehazovali. Snažili jsme se i o škrty, což bylo velmi obtížné, ale doufám, že se nám podařilo vytáhnout tu esenci.

Na to, jak se vám to podařilo, se přijdou diváci jistě podívat. Teď se vraťme k vaší práci, která až dosud byla spíše herecká. S Kašparem spolupracujete už dlouho, takže zdejší jeviště máte docela dobře ohmatané... Ráda bych připomněla inscenaci Stoppardovy absurdní hry Guildenstern a Rosenkranz jsou mrtvi. Přiznám se, že první uvedení mě dostalo, ale když jste se k tomu vrátili podruhé, už mě to tak nezasáhlo.
My jsme to hráli velmi rádi, a vlastně jsme si vybojovali, abychom to po roční pauze mohli znovu hrát. Samozřejmě, že tím, jak stárneme, zrajeme, představení se nějak proměňuje, chceme do toho promítnout život ve větší šíři. Režisér Filip Nuckolls říkal, že jsme tomu „vymačkali beďary“. Stalo se to, že do textu vstoupila větší existenciální tíseň, a tím se možná ztratila určitá hravost textu.

Od těchto dvou hrdinů, inspirovaných Shakespearovým Hamletem je už jen kousek k připomenutí vaší účasti na různých shakespearovských projektech. Máte jich za sebou docela dost...
To je pravda, v Kašparu jsem si zahrál Learta v Hamletovi, v Richardovi III. Buckinghama. Ve Švandově divadle jsem hrál v inscenaci Oko za oko a v Ústí v Romeovi a Julii. Kromě toho teď směle působím na DAMU, kde se studenty taky děláme Shakespeara. A další věc mám před sebou - od února budeme s Hanou Burešovou zkoušet v Divadle v Dlouhé Mnoho povyku pro nic.

Tím jsme se dostali k Divadlu v Dlouhé, kde už za sebou taky máte pár rolí. Polední úděl, kde hrajete Mesu, je pozoruhodná inscenace, kde se neobvykle pracuje s prostorem mimo jeviště. Jak se v takovém prostoru hraje, nepotýkali jste se s technickými problémy?
Mě to ohromně baví, já mám ty role jako ve filmu. Člověk se dostane do nějaké ajfru, a hrozně mě to těší. Já jsem kdysi studoval stavárnu, baví mě architektura. Takže si na divadle užívám, jak se mění prostory. I to, když jezdíme na zájezdy, a člověk se musí naučit zacházet s různým prostorem, nějak ho pojmout. Snažit se to přeprat, nebo se naopak snažit být neviditelný, přizpůsobit se hlasem, výběrem toho, co se exponuje, a co méně. To mě baví. Ale když se ptáte na Polední úděl, technické problémy jsme neměli, protože jsme je vyřešili portami. Sám za sebe ale musím říci, že jsem měl dlouho problém s tím, jak to vlastně hrát. Dlouho mi trvalo, než jsem přijal Haninu vizi. Ten způsob nakládání s emocemi je úplně jiný, já nejsem zvyklý to takhle naplno „valit ven“. Ale dnes jsem strašně rád, že mi to umožnilo sám sobě otevřít takové minikomůrky, ve kterých se taky dá existovat. Představením Poledního údělu vždycky předchází taková zvláštní duševní příprava, aby se člověk zjemnil, naladil se na nějaké nuance, což v každém prostoru nejde. Je to pro mě nesmírně obohacující, ale stále se s tím potýkám – jsou místa, ve kterých bydlím, ale i taková, o kterých jsem neměl ani ponětí.

Ještě jsme nezmínili jednu polohu vašeho herectví, a to je až dětská hravost. V Dlouhé hrajete D´Artagnana ve Třech mušketýrech, a v Kašparu v Mikulášových patáliích kluka Albína, který všechno řeší pěstmi. Baví vás i tenhle způsob herectví?
Mušketýři jsou dobrý, protože se to dá hrát přes toho romantického hrdinu. U Patálií je nám všem devět, vyblbneme se. Ale když se mi sejde několik představení Patálií a zároveň ještě natáčím pro Déčko (dětský program ČT) kabarety nebo mluvím nějaké loutky v Jů a Hele, musím si dávat pozor, aby se ze mě nestal duševní mrzák dětských duší. Musí se to dávkovat...

Prozradil jste, že učíte herectví na DAMU. Jaké to je?
Učím na činohře, v ročníku Jana Buriana a Johany Kudláčkové, kde kromě mě jsou herečtí pedagogové Jana Hlaváčová a Ladislav Mrkvička. Absolvoval jsem se studenty první rok, dělali jsme Čechova, a zadařilo se. Takže teď pokračuju dál, a uvidíme, jestli se nám to podaří dokoulet až do Disku. Je to strašně zajímavá práce, baví mě. Občas, i když ne vždy, odcházím na představení nakopnutý a nabitý energií. Taky se přitom člověk hodně naučí o sobě, o svých chybách, když musí pojmenovávat, definovat, vytvářet podmínky, aby si na všechno přišli sami. Je to těžká, ale skvělá práce.

Končil jste DAMU v roce 2002. Jsou dnešní studenti jsou jiní, než jste bývali vy?
Já mám pocit, že jsou méně naivní, ale zároveň nejsou tupí, cítí poezii, jsou pracovití, mají poměrně přesnou a obětavou představu, co herectví obnáší. Že nejde jen o to hezky se namalovat a něco pěkně říct, ale že to vyžaduje nějakou práci se sebou, se svým já. V tomhle, myslím, je ten ročník až neuvěřitelně dostředivý. Jsou hodně svědomití, pracovití. Myslím, že právě pracovitost je alfa a omega herectví. Když vzpomínám na vlastní studia, my s Láďou (Hamplem) jsme se považovali za jelítka. Já sám jsem byl divadlem políbený, měl jsem tu stavárnu, bavila mě architektura, takže jsem dlouho uvažoval o tom, jestli to mám a můžu dělat. Možná tím, že jsem hned dostal práci a nemusel jsem absolvovat tu fázi psaní do divadel a zvaní na představení, jsem u hraní zůstal. Jinak nevím, jestli bych tu odvahu měl.

Jak to vidíte dnes - raději režii nebo herectví?
Raději režii. Herectví je hrozně těžký. Ne že bych byl líný, ale nároky na člověka jsou ohromné, je nutná disciplina, zkonsolidování sebe sama, je toho moc. Navíc, myslím, že s přibývajícím věkem moje exhibicionistická stránka tak trochu odplouvá. Takhle jsem zlobil už na škole, když jsem říkal, že to nebudu moci dělat dlouho. U režie mě baví ta odpovědnost za celek, širší pohled, možnost vytvořit věcem nějaký filozofický rámec a promluvit skrze celek, nejen přes jednu postavu. Necítím překážku, že bych neměl sebevědomí oslovit herce. Mám pocit, že s herci dokážu promluvit, že jim rozumím a že dosáhnu toho, co od nich potřebuju.

Co vás čeká v nejbližší době?
Asi odpočinek. Moje žena, a dítě budou rádi, že se jim zase chvilku budu mít čas věnovat. Září byl měsíc oprašovaček, takže mě doma moc neviděli. Na konci minulé sezóny jsem režíroval v Divadle bez hranic Viktorovu cestu, takovou komorní věc s Milenou Steinmasslovou a Frantou Kreuzmannem, měla by mít premiéru 13.října. Zkoušet začnu od února s Hankou Burešovou, Beneše v inscenaci Mnoho povyku pro nic. Kromě toho bychom měli natáčet detektivku, kde se potkám s Ivanem Trojanem. Je to fajn, že se člověk otočí i k televizi a filmu, protože tam se taky můžu něco naučit. A hrozně rád bych se věnoval dál i režii, to mě naplňuje komplexně.