Scéna.cz 

Rváč v divadle ABC

Nepříliš známá povídka Ivana Sergejeviče Turgeněva Hráč na dobře známé téma ruských realistů o nevyužitém potenciálu ruských elit a spřádání snů o nikdy neuskutečněných revolucích byla zdramatizována Antonínem Mášou po ruské okupaci v době normalizace. Popularitu si získala myšlenkami o násilí, které Máša nechává zaznít zvlášť silně, o moci a ovládání deklarovaných v Puškinově básni Hvězda ranní, které se musely zdát divákům nanejvýš výstižné v popisu tehdejší naší reality. Můžeme se dohadovat, zda se volbou titulu i režisér Ondřej Zajíc z Divadla ABC nechce zařadit k dnešním společenským kritikům.

Samotný příběh je však především psychologickou studií různých lidských typů a jejich interakcí v prostředí majetné vesnické ruské vrstvy, s nezbytnou dekorací domácích společenských večírků - důstojníky místních posádek. Dramatický prostor inscenace je vybudován trojúhelníkem, jehož vrcholem je Máša Pěrekatovová, půvabná statkářská dcerka ve věku "stříbrného větru", sice s dobrým jádrem, deroucím se však ztěžka na povrch skrze spoustu nepěkných vlastností a sklonů, vychovávaná podle zásady „ber vše, ale nedávej se“. Změny jejích nálad a rozpory v jednání jsou zdrojem stálého napětí (výborně ztvárněná Veronikou Kubařovou). Nikdy nevíme, jak bude jednat, na rozdíl od opor na základně trojúhelníka, poněkud prvoplánových uchazečů o její přízeň. Na jedné straně nově příchozí do posádky, naivně nadšený a ušlechtilý kornet Kistěr (povídku napsal Turgeněv v roce 1846, kdy mu bylo 28 let), milující syn své matky a soudě i podle virtuálně přítomné Schillerovy podobizny obdivovatel jeho ideálů všelidského bratrství, veskrze pozitivní figura (Martin Písařík) a proti němu "zloduch" Lučkov (Tomáš Novotný), primitiv a barbar, milovník soubojů a "uživatel" spíše než milovník koní a žen. Zatímco Kistěr je předvídatelný díky svému ušlechtilému zarámování - musí se zákonitě zamilovat do Máši a nepřekvapí jeho snaha uplatňovat na Lučkova "psychoanalýzu", aby ho dostal z jeho mizérie, nemá postava Lučkova obrysy příliš zřetelné - ne svou psychologickou složitostí, ale spíš ne tak důkladnou propracovaností a nevyjasněností. Brutalita nesoucí určité charisma, zastírání přece jen jakési jiskry kladných lidských citů, jeho neurčitý zájem (dokonce i ten fyzický) o Mášu, jsou více proklamované než "skutečné".Motivy jeho rozhodování nemají oporu a můžeme se stále ptát, tak jako Kistěr v závěru, kdy se stane obětí jeho pomsty, proč? Do více dimenzí rozehrávají základní příběh rodiče Máši, aristokratická matka dbající na dekorum (Stanislava Jachnická) a otec, neustále je narušující - má dar pronést vtip o chvíli dříve nebo později než je vhodné, zato jeho filozofické glosy zmírňují trapnost okamžiků a uvolňují vyhrocenou atmosféru. Jeho nenápadný šarm z něj dělá snad nejsympatičtějšího hrdinu (skvělý Hanuš Bor). Služebný personál je směšný - lekavá, jednoduchá služka s nekomplikovanými city (Evellyn Pacoláková) a starý sluha (Jiří Klem), patřící už k inventáři domácnosti, který omlouvá veškerá Mášina vybočení slovy "člověk ji musí mít rád, aby ji mohl soudit".

Zápletka se odvíjí jako četba napínavé knihy, kdy se nemůžeme dočkat, až obrátíme další stránku. Do kapitol a odstavců ji člení pěvecké kvarteto důstojníků s kabaretními hudebními vstupy - vynikajícím přednesem ruských dumek. Po odzpívání vstupují do jakési kolektivní role obdivovatelů Máši, hráčů karet, aktérů ve společenských hrách, cyniků a pomlouvačů, ale i životních filozofů a soudců morálky: "Nezasloužil si snad Kistěr trest za svou pýchu? Člověka nepředěláš". A tak se opět ukazuje jako jedno z důležitých poselství platnost přísloví o házení perel. Soustředění na děj podpořila jednoduchá scéna s ubíhajícími mraky na horizontu (zadní projekce), která je takřka prázdná. Na nakloněné rovině zaznamenáme v pravém rohu harmonium - snad znak společenského statutu, a několik židlí (je pozoruhodné, že pro inscenace ruské klasiky se volí u nás výhradně thonetky- záhadný symbol).

Na rváče Lučkova si nikdo nepřišel, vyhrál nakonec každý souboj, i když neférově a čekala ho za to Sibiř. Režisér Ondřej Zajíc se s ním ale v divadelním zápase porval s elegancí a podle přiměřených inscenačních regulí. Přes některé výhrady má představení dostatek parametrů, aby přitáhlo pozornost publika: dramatické dění, švih a spád bez hluchých míst, negativní polohy vyvážené humorem, s bonusem svižných ruských melodií. Má šanci získat zájem diváků, kteří netouží po omračujících experimentech, nýbrž chtějí rozumět vyprávěnému příběhu.