Scéna.cz 

Pavel Vacek: Zatím ťukám…

Na jedné straně mezinárodní festival Setkání / Stretnutie v Městském divadle Zlín. Na druhé straně mistrovství světa v ledním hokeji. Co spojuje téma divadla a sportu, o kterých jsme si povídali s Pavlem Vackem? Tento herec, který je v v angažmá v Městském divadle Zlín, je velkým hokejovým fandou a taky aktivním sportovcem. Zahrál si dokonce s Jaromírem Jágrem! A tak se v našem rozhovoru logicky propojilo divadlo se sportovní terminologií. Sešli jsme se po představení William Shakespeare ve 120 minutách, a Pavel Vacek mě překvapil vodopádem odpovědí. Měl jsem pocit, jako by mě na scéně zlínského divadla dostihla vlna tsunami…

Už jdete pomalu do střeďáků, v angažmá jste od roku 2003. Rozhovor tedy děláme u příležitosti 9-letého jubilea vašeho zdejšího angažmá. Přitom prý ve vašem životě hrají velkou roli osmičky…
V hokeji ano - když hraju, tak mám číslo 88, předtím jsem měl 8.

Takže „hokej“ v inscenaci W.S. nebyl jen tak náhodou?
V podstatě to byl nápad dramaturgie, ale ve výsledku jsme si to stavěli sami. Normálně je to skutečně založení útoku, který se podle toho dá hrát.

K té hokejové vsuvce ve hře - vy si pamatujete, odkud kam máte kreslit, aby z toho vznikl portrét Williama Shakespeara?
Pamatuju, ale při dnešní repríze jsem přehodil levého beka s pravým, čímž jsem se docela zamotal, a proto to nemělo takovou dramatičnost. V závěru má být otázka – kde je centr? Ten je tady, a to je takový aktšlus. Dnes to bylo docela rozmázlé… Říkám, docela jsem se zapotil. V tom obrazu vycházím skutečně z instrukcí trenéra, a znovu opakuji, dá se podle toho hrát…

To je náročné... Ale jistě ne tolik, jako hrát dvojroli v inscenaci Brouk v hlavě. Takže se zdá, že, v hlavě máte těch brouků víc...
Jasně. Samozřejmě, člověk pořád něco řeší, takže nějací brouci se vždycky najdou. Ty dva pány – Viktora a Boutona - z inscenace Brouk v hlavě mám velmi rád. V hlavě mi ale nic nedělají.

Nicméně, jak W.S., tak Brouk v hlavě jsou asi hodně fyzicky i psychicky náročné...
Každé má svoje. V Broukovi je sice prostor pro odpočinek, ale jsou tam náročné převleky, musíte neustále šaltrovat koncentraci, jinak se v tom člověk ztratí. Do toho se musíte hlídat, abyste nevyšel jako špatná postava. Ale kdybych to měl srovnat, tak W.S. je pro mě rozhodně náročnější, fyzicky i psychicky. U tohohle představení hodně záleží, jací přijdou diváci, jak my se vyspíme, jak to celkově sedne. Když se to všechno setká, je to paráda. Energie musí být cítit v každém představení. Vždycky ji někde najdete.

Takže, když se rozjedete, brzdíte asi dost těžko.
Zvlášť u šermířských soubojů… To je to, co se musí hlídat. Souboje jsme si stavěli sami. Na konzervatoři jsem měl učitele šermu Pepu Juráska, který nás k tomu vedl. Bezpečnostní prvky jsou u toho nutné, musíte vědět, kde máte ten hrot…

Vám se asi není radno dostat pod ruku jako sok v lásce?
(Smích.) Kordy jsem to vždycky řešil…

Zmínil jste, že při herecké práci je důležité nejen slovo, ale i prostor a rekvizity. Co z toho dá nejvíce zabrat v inscenaci W.S.?
Všechno se to nějak tak přelívá. Ze začátku samozřejmě byla nejnáročnější ta technická část. Nestíhali jsme některé převleky, ale říkali jsme si, že postupem reprízování budou i ty nejrychlejší nakonec brnkačka. Nicméně v některých případech to dodnes brnkačka není a myslím, že ani nebude. Stává se, že něco spletete - tak je dobré to vzít do hry. Dnes už o technických věcech tolik nepřemýšlíme, ale i tak je ta svižnost inscenace náročná. Dnes, když se převážily váhy a jsme si v mnoha věcech jistí, tak si musíme dávat pozor, aby situace nebyly zautomatizované a aby to celé mělo lehkost. Právě tohle stojí paradoxně nejvíc sil.

Vraťme se ale k vašemu zdejšímu angažmá – a možná i krizím. Hodně vašich kolegů je tu celoživotně. Vy zatím devět let. Jaké to je překonat bouřlivé mládí? A jak zužitkovat zkušenosti odjinud.
To zdejší angažmá považuji za štěstí. Krizi jsme zatím neměl. Ale je fakt, že hodně věcí bych si asi neuvědomil, kdybych neměl zkušenost z Jihlavy. To je dle mého dobře. Zatím ťukám, od chvíle, co jsem sem nastoupil, cítím, že vše tady má vzestupnou tendenci. Neměl jsem ani možnost přešlápnout, natož stagnovat, přemýšlet o nějaké krizi. Zaplaťpánbu. Vidím pozitivně, že se vyvíjím, co se týče hereckých úkolů, života, začlenění v souboru a celkově. Devět let není žádná krátká doba.

Už jste si tu zahrál docela dost rolí… Na které vzpomínáte?
Rád vzpomínám na Muže z kraje La Mancha. I když jsem tam měl jen němou roli. Bavilo mě to. Užíval jsem si to. Byla to jedna z nejmilejších rolí.
Pak třeba Figarova svatba, byla to zvláštní práce s panem Duškem. Od školy jsem roli Cherubína neměl moc rád. Ovšem Zdeněk Dušek to pojal tak, že jsem si ji velice oblíbil. Vzbudil v nás dojem, že si to stavíme sami, ale stejně nás vedl a směroval. Nechal nás improvizovat, hodil nás do vody, co bylo dobré, se zapsalo, postupně usazovalo a režisér to nenápadně usměrňoval až do finále. Podle mě úspěšná inscenace, výborná práce.

V Škole, základu života hrajete Čuřila, fotbalistu.
Na to se vždycky těším. Je to zajímavě vymyšlené. Určitě si diváci přijdou na své. Ctíme film, ale je to při tom výborně převedené na jeviště. Doufám, že to doklepneme do tvaru, který bude pro lidi zajímavý. Těžko říct zda srandovní nebo filosofický… je to taková stará vkusná studentská recese, která má hranici. To je to, co by mělo zapůsobit.

Tím jsme nenápadně přešli k sportu. Mimo divadlo žijete sportem?
Hraju hokej. Ne soutěžně. Ale aspoň jednou týdně se snažím dostat na led.
Poštěstilo se mi hrát v seriálu Poslední sezóna, a s Martinem Dejdarem hráváme dodnes. Měl jsem štěstí být na ledě s velkými hokejisty, olympijskými vítězi, např. s Jardou Jágrem, což byl pro mě skutečně velký svátek a zážitek. Jezdíme na exhibice. Doufám, že si někdy zahraju i na Moravě.

Není v tom trochu smutku? V divadle nebudete nikdy zlatí hoši…
Paradox to je… Proto mám rád sport, protože tam jsou medaile objektivní, na rozdíl od cen v divadle. Umění je holt vnímáno subjektivně, tak to je. Každá hra má svého příznivce i odpůrce. Hraju hlavně pro sebe. Když z toho mám dobrý pocit, všechno se spojí a je spokojený i divák. Snažit se dostat do divadla nějakou změřitelnost, to je podle mě nemožné. Sport je v tomto jasný. Taková protiváha mě hrozně baví. Vysněnou roli jsem nikdy neměl a nemám. Jediné, co mě baví, je být někým jiným. Když máte štěstí, tak si můžete zahrát cokoliv. To mě na tom dráždilo, že bych někdy mohl hrát i hokejistu - a to se mi splnilo. Vzpomínám na to hrozně rád. Hráli jsme pro sedm tisíc diváků.

Pavel Vacek (nar. 8.10.1980)
Vystudoval Brněnskou hudebně-dramatickou konzervatoř. Hostoval v Národním divadle v Brně, Městském divadle v Brně, divadle Barka, divadle In Flagranti. Dvě sezóny strávil angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě. V Městském divadle Zlín je už devátou sezónu. První zdejší rolí byl Trubadúr v Bajajovi (2003), zahrál si mj. Parzifala v Merlinovi, Gorma v Kdo je tady ředitel?, Alberta ve Věci Makropulos, Melchiora v komedii Na Flámu, Ralfa v Panu Kolpertovi, Čuřila ve Škole, základu života, ústřední dvojroli v Broukovi v hlavě. Nejnověji jej čeká postava Petra v Příbězích obyčejného šílenství.