Scéna.cz 

Gottland ve Švandově divadle

Před časem se čtenářským bestsellerem stala kniha polského novináře Mariusze Szczygiela Gottland. Název si bere inspiraci z dnes již zrušeného muzea, věnovanému národnímu idolu Karlu Gottovi, ale název má i další konotace – ať již evokování jakéhosi zábavného parku alá Disneyland, tak i možný překlad Boží země... Všechny tyto významy se tak či onak objevují v scénické adaptaci knihy, kterou pro Švandovo divadlo připravili Petr Štindl a Dodo Gombár.

Kniha Mariusze Szczygiela patří do žánru investigativní žurnalistiky, je to v podstatě literatura faktu, v níž se autor snaží oddělit pravdu od legend, rozplést mnohdy velmi zamotané klubko protichůdných zpráv spojených s výraznými postavami české společnosti 20.století. Domnívám se ovšem, že podobné případy rozporuplných osudů konkrétních lidí a jejich hodnocení soudobou společností, včetně drbů a zaručených zpráv, by se daly objevit kdekoli. Nás však zajímají právě Čechové a jejich historická traumata. Díky zahraničnímu autorovi se podařilo získat předlohu, která má nadhled, klade vedle sebe fakta bez emocí, byť někdy s údivem. Režisér Petr Štindl a Dodo Gombár využili příběhů jako inspirace, vyprávěné části převedli do dialogů a vytvořili verzi, využívající kódů, kterým dnešní generace nejlépe rozumí. Hrané scénky jsou prokládány kultovními písněmi, lakonickými hláškami, ale i počítačovými projekcemi. Právě princip facebooku s tezovitým zachycením událostí, jejich sdílením, názory vyjadřovanými prostřednictvím ikon líbí-nelíbí, nahlížením do soukromí, zkreslenými informacemi a akcemi na podporu či odsouzení kohokoli, zde působí jako funkční prvek. Současně ukazuje, že princip „sociálních sítí“ existuje od nepaměti a reakce lidí tehdy a dnes jsou velmi podobné. Jediný pokrok je ve stále dokonalejších technologiích.

Na počátku představení jsme konfrontování s neurčitým davem lidí v černobílých kostýmech přilepených u svých počítačů. Mezi nimi krouží dvě postavy – Lea K. (Petra Hřebíčková) a Nick 666 (Mário Čermák), ztělesnění novodobých pokušitelů s dlouhými ocasy pohádkových ďáblů. Jednotlivé reálné postavy naší novodobé historie se vylupují z tohoto davu, a i díky tomu slouží do značné míry jako postavy modelové. Ukazují riziko, které čeká na každého, kdo se vymkne průměru. I když tvůrci adaptace patrně nepočítají se znalostí Szczygielovy knihy, určitou znalost historických dějů a jednotlivých protagonistů děje předpokládají. Herci se nesnaží své hrdiny vnějškově napodobovat, jejich projev je spíše minimalistický – možná právě proto jsou srozumitelné a v některých případech i dojímavé. Některé ikony mnohokrát propírané v porevolučních médiích, jsou notoricky známé – to se týká vzestupu Baťova podniku a jeho závratná celosvětová expanze, peripetií života Lídy Baarové i tria Golden Kids. Pro diváky tak možná budou zajímavější příběhy lidí, kteří dnes nejsou zdaleka tak známí, ať vlivem nedostatku informací či svázanosti s konkrétní dobou. To je případ tvůrce Stalinova pomníku Otakara Švece (mimochodem jedna z nejlepších kreací Stanislava Šárského ve Švandově divadle) či spisovatele Jana Procházky (hraje ho Robert Jašków), kteří se dostali do neblahého soukolí ideologických bojů. Do jisté míry může být diskutabilní zařazení příběhu Zdeňka Adamce (Patrik Děrgel), který se zklamán světem i sám sebou po vzoru Jan aPalacha upálil v roce 2003.

Jednotlivé příběhy se prolínají, osudy postav na sebe v různých, mnohdy poněkud krkolomných spojeních navazují. Pokud někdo bere knihu (resp. toto její scénické ztvárnění) za pouhé sebemrskačství poukazující na zhovadilost Čechů, není tomu tak. Naopak, znovu si uvědomíme, jak fascinující je příběh Baťovců, v podstatě geniálních kapitalistů, lidí s neobyčejným čichem pro obchod, ale zároveň schopností poskytnout svým pracovníkům vše, co k životu potřebují (pilná práce a v případě pracovitosti dokonalé sociální zabezpečení jejich rodin, se službami a možností osobního růstu). Tento princip je však ukázán i z druhé stránky, z pohledu lidí, kteří v jejich systému neuspěli a začali se mstít (zde zastoupeno neúspěšným propagačním výtvarníkem Svatoplukem Turkem, který napsal známý protibaťovský román Botostroj (hraje ho Kamil Halbich).

Známý, ale svými aspekty stále pozoruhodný, je příběh Lídy Baarové, do sebe zahleděné hvězdy, která si prostě nepřipouštěla svět kolem sebe, dokud jí „nedohonil“ Stejně jako Helenu Vondráčkovou hraje Kristýna Frejová. Ostatně, příběh Golden Kids, i když sympatie jsou pochopitelně na straně Marty Kubišové, je v kontextu doby pochopitelný - všichni mají svou pravdu a v kolotoči dějin se těžko hledá viník. Vedle protagonistů, výrazných osobností, které byly na špici, a o to hlubší byl pak jejich pád, se ve hře objevuje spousta „malých osudů“, které jsou stejně výrazné a mnohdy tragičtější jako osudy velkých.

První půlka představení je sevřenější, a domnívám se, že druhá část k již řečenému nepřidává nic výrazně nového. Postavy se v ní ocitají v atrakci zvané Gottland, tedy v útrobách dnes již zrušeného muzea, vybudovaného v někdejší vile Karla Gotta. Ta působí trochu jak záhrobí nebo ordinace u lékaře, kde se shromažďují lidé s diagnózou „závislosti na sociálních sítích“ (to ovšem byli a jsou všichni lidé, kteří nějakým způsobem vynikli). Výsledný dojem působí jako jakési vakuum mimo čas a prostor. Nicméně, konstatování, že žijeme v jakémsi podivném bezčasí, kde politika, veřejné mínění a média stále ovlivňují osudy výjimečných lidí tak vypadá jako trochu zbytečný komentář k bezprostřední situaci dneška. Za celou druhou část by tak stačil závěrečný dodatek (přidaný se souhlasem autora knihy), v němž zazní v interpretaci Patrika Děrgela slova až dětsky dojemného dopisu Jana Kaplického, v němž architekt vyslovuje naději ve šťastný návrat a možnost práce pro vlast, a to nad modelem nerealizované knihovny.

Je dobré, že tvůrci adaptace (stejně jako autor knihy) nesoudí, spíše předkládají fakta a jejich různé interpretace a dávají divákům prostor vytvořit si na věc svůj vlastní názor.

Můžeme být tedy na jedné straně hrdí na některé významné české osobnosti, na druhé straně se můžeme zamýšlet nad tím, jak se ke svým „hrdinům“ chová jejich národ. Současně můžeme přemítat i o tom, jaká míru pracovitosti, nadšení, egoismu a bezohlednosti je přípustná, aby člověk přežil. Současně si však uvědomíme, že proti strachu, závisti a nevyzpytatelným ideologickým silám té či oné doby jsme stále bezmocní.