Scéna.cz 

Světový den divadla 27. března 2010

"MEZINÁRODNÍ DEN DIVADLA byl založen v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem (International Theatre Institute – ITI). Tento den slaví každoročně 27. března všechna národní střediska ITI a spolu s nimi celá mezinárodní divadelní obec. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce – k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství – z podnětu Mezinárodního divadelního institutu je každoročně jeho autorem vybraná světově proslulá divadelní osobnost."

Provolání k Mezinárodnímu dnu divadla - Divadlo ve službách lidstva Jessica A.Kaahwa, Uganda
Věnujme dnešní den úvahám o obrovských možnostech divadla mobilizovat různá společenství a překlenovat rozdíly. Dovedli jste si vůbec někdy představit, že by divadlo mohlo výrazně napomáhat míru a usmíření? Národy vynakládají obrovské finanční prostředky na mírové mise v nejrůznějších koutech světa, kde dochází k násilnostem, ale jen okrajově uvažují o divadlu jako o alternativě pro transformaci konfliktů a jejich zvládání. Jak by mohli občané matky Země nastolit všeobecný mír, když veškeré nástroje dodávají nepochybně represivní síly přicházející zvenčí.
Divadlo prosakuje nenápadně do lidských duší zmítaných strachem a podezíravostí, protože přetváří obraz, který mají lidé sami o sobě. Navíc otevírá jednotlivcům – a tím i celým společenstvím - bezpočet alternativ. Divadlo dokáže dát smysl každodenní realitě a zároveň odstranit obavy z nejisté budoucnosti. Divadlo dokáže zasáhnout do politické siuace lidí velmi prostě a bezprostředně. Divadlo má tak široký záběr, že dokáže představit zážitky, jež překonají dřívější falešné představy.
Navíc divadlo je zcela nepochybně vynikající prostředek pro hlásání a obhajobu myšlenek, které všichni sdílíme a pro něž jsme ochotni se bít, pokud je někdo porušuje.
V očekávání klidné budoucnosti musíme sáhnout k mírumilovným prostředkům, které chápou, respektují a uznávají veškeré snahy zvládnout mír. Divadlo hovoří jazykem, jemuž všichni rozumí a jímž můžeme hlásat poselství míru a usmíření.
Aktivním zapojením všech účastníků dokáže divadlo přesvědčit spousty lidí, aby se vzdali svých dřívějších představ. Tím jim umožňuje, aby se přerodili a svou volbu opřeli o nově objevené poznání skutečnosti. Má-li divadlo vzkvétat po boku jiných forem umění, musíme do něho odvážně začlenit každodenní život a nesmírně závažné otázky konfliktů a míru.
Protože usiluje o společenské přeměny a přerod společenství, působí už divadlo ve válkou zmítaných oblastech a mezi obyvatelstvem trpícím chronickou bídou nebo chorobami. Divadlo si může připsat řadu úspěchů, protože dokázalo mobilizovat veřejnost, aby si uvědomila situaci obětí traumat, jež se dostavují po válce, a aby jim pomohlo. Kulturní instituce jako Mezinárodní divadelní institut, které usilují o „upevnění míru a přátelství mezi národy“, již existují. Bylo by tedy fraškou, kdybychom mlčeli v době, jako je tato, kdybychom dovolili silám, které řinčí zbraněmi a shazují bomby, aby udržovaly mír v našem světě, když přece známe moc divadla. Jak by mohly síly odcizení být zároveň nástroji míru a usmíření?
Právě v tento den, Světový den divadla, Vás naléhavě prosím: přemýšlejte o těchto vyhlídkách a snažte se, aby se divadlo stalo univerzálním nástrojem dialogu, společenských přeměn a reforem. Spojené národy vydávají obrovské peníze na mírové mise v nejrůznějších koutech světa, které pro svůj úkol používají zbraně. Divadlo je však spontánní, lidská, méně nákladná, ale mnohem mocnější alternativa.
Snad to není jediná možnost, jak nastolit mír, nicméně divadlo jako účinný nástroj by mělo mít své místo v mírových misích.

Jessica A.Kaahwa, Uganda (dramatička, herečka, režisérka, divadelní teoretička)
Jessica Kaahwa, PhD, je nejen skvělá dramatička, herečka, režisérka a divadelní teoretička, ale je rovněž mezinárodně velice uznávaná pro svou humanitární činnost. Tato stipendistka Fulbrightovy nadace získala řadu grantů a cen, aby mohla pokračovat ve výzkumu i v terénní práci, kdy používá divadlo a média jako konstruktivní sílu v oblastech konfliktů a pro posílení zdraví.
Jessica Kaahwa je docentkou na katedře hudby, tance a dramatu na univerzitě Makeere v Ugandě, kde rovněž úspěšně dokončila svá magisterská studia. Jesssica Kaahwa, která hodně cestovala a cestuje, dokončila bakalářská studia na Beninské univerzitě v Nigérii, kde také pracovala v Nigerijském rozhlase. V roce 2001 získala doktorát PhD v oboru Dějiny divadla, divadelní teorie a kritika na univerzitě v Marylandu ve Spojených státech.
Jessica Kaahwa napsala přes 15 divadelních, televizních a rozhlasových her, např. Úhelný kámen, Nespravedlivá spravedlnost, Ráj navždy, Ozvěny míru a Bubny svobody. Několik svých her režírovala a hrála v nich hlavní role. K jejím režijním počinům patří Shakespearův Král Lear, Brechtova Matka Kuráž a její děti (hra byla přeložena do ugandštiny a byla uvedena na zájezdech v Jižní Africe a ve Washingtonu D.C .) Jessica Kaahwa byla spolurežisérkou Příběhu vojáka Igora Stravinského. Hrála mimo jiné v těchto hrách: Úhelný kámen, Co muži dělají (Rose Mbowa), Náš manžel se zbláznil (Ola Rotimi), Smrt a králův jezdec (Wole Soyinka) a Už žádné ropné knihy (Tunde Fatunde).
Jako resolutní zastánkyně lidských práv, spravedlivé vlády a rozvoje, hovoří Jessica Kaahwa rovněž neúnavně o rovnoprávnosti mužů a žen, o míru a řešení konfliktů. Organizovala řadu národních i mezinárodních iniciativ, které využívaly divadlo ve prospěch rozvoje. Jessica Kaahwa pokračuje ve svém výzkumu, který je zaměřen na všemožné využití divadla ve všech společenských oblastech.
O těch otázkách píše Jessica Kaahwa nejrůznější publikace a příručky a rovněž o nich přednáší ve světě. Uspořádala mnoho workshopů pro mezinárodní i národní organizace i pro vysoké školy. Kaahwa je přesvědčeným zastáncem „výuky prostřednictvím činností“. V rámci svých humanitárních aktivit založila středisko pro osiřelé děti na své farmě v Ugandě, kde tráví valnou většinu svého volného času. To jí dává pocit sounáležitosti a bezpečí.
Jessica Kaahwa umí anglicky, francouzsky, swahilsky, a domluví se ve většině jazyků Bantu, jimiž se mluví v Ugandě a okolních zemích (plynule hovoří jazykem Runyakitara).