Scéna.cz 

Stefan Vögel: Mám rád, když postavy začnou žít svým vlastním životem

Rakouský dramatik Stefan Vögel je ve své vlasti známý také jako kabaretní herec. Po deseti letech působení v kabaretu se rozhodl napsat celovečerní hru Eine gute Partie. Hra, která vznikla v roce 2002, měla českou premiéru v Městských divadlech pražských v roce 2008 pod názvem Dobře rozehraná partie, poté uvedena v rozhlasové verzi a na sklonku roku ji uvedlo Městské divadlo Brno. Stefan se rozjel nejprve do Prahy (kde je jeho hra uváděna už dva roky ) a poté pokračoval do Brna na premiéru. Mezitím se mi ho podařilo odchytit na rozhovor.

Už jste byl někdy předtím v Praze?
Je to ostuda, ale musím přiznat, že nebyl. Před časem jsem si sice udělal takový výlet , navštívil jsem přátele v Polsku, na Slovensku a v Čechách. Byl jsem v Illavě a Olomouci. Ale v Praze jsem poprvé.

Zajímalo by mě, odkud jste vlastně přijel? Jste Rakušan, ale jak jsem se dočetla, žijete střídavě také v Německu a Španělsku.
Momentálně žiju s rodinou v Lichtenštejnsku. Ale mám taky byt ve Vídni a v Barceloně. Tam jezdím, když píšu. Jsme totiž také herec, takže pokud se rozhodnu, že chci psát, potřebuju být daleko od hluku, od společenského ruchu a přátel. Ve Španělsku je samozřejmě taky „rušno“, ale pro mě je to taková oáza klidu.

Jak píšete? Odkud přichází inspirace?
Technicky vzato, píšu každé dopoledne. Věnuju tomu tak 3-4 hodiny denně, a snažím se dodržovat pravidelnost. A odkud přichází inspirace? To kdybych věděl! Opravdu nevím, ale právě to na své práci miluju. Obvykle to začíná tím, že přijde nějaká myšlenka, téma, ale celé je to dost vágní, jako by v mlze, nějaké obrysy postav, ale nic víc. Pak začnu psát a nejzábavnější je okamžik, kdy postavy začnou si žít vlastním životem. Myslím si, že by bylo dost nudné, kdyby si to člověk dokonale naplánovat a předem věděl, jak to bude celé vypadat.

To je asi opravdu nemožné...
Je to nemožné, ale i kdyby se o to člověk snažil, přišel by o tu nejzábavnější část práce. Při psaní nejprve zkouším různé možnosti a najednou dojdu do bodu, kdy postavy začnou ožívat. Když se stane tohle, je to kouzlo a nějak to funguje. Ale pokud se to nestane, je to špatné, hra je mrtvá...Sebelepší konstrukce není nic platná, pokud do ní neproudí život.

Kolik stránek napíšete denně?
To opravdu nedokážu říci přesně. Když to jde dobře, napíšu denně i 7-10 stránek, když to nejde, mořím se s jednou stránkou i několik dní.

Přepisujete?
Hodně Když to jde dobře, tak se moc přepisovat nemusí. Ale když cítím, že text není moc dobrý, tak ho stále předělávám, ale stejně to za moc nestojí.

Zastavme se u konkrétní hry – Dobře rozehrané partie, která je, pokud se nemýlím, vaší nejslavnější hrou. Vzpomínáte, kde jste se inspiroval?
Já vlastně nedokážu říci, kde se ten příběh vynořil. Jne vím, že jsem zpočátku nechtěl psát generační hru. Uvažoval jsme nad několika tématy – vztahy v rodině mezi otcem a synem, problémy stáří, kdy vlastně končí život, můžete se člověk znovu zamilovat v sedmdesáti či osmdesáti? Ta témata se mi nějak poskládala dohromady, a vznikla taková mozaika situací, které byly inspirovány dílčími tématy.

Jeden z vašich posledních divadelních textů Altweiberfrühling se rovněž zabývá životem starší generace. Znamená to, že vás toto téma výjimečně zajímá?
To je opravdu náhoda. Mám spoustu her, a zrovna tyto dvě se zabývají starší generací. Altweiberfrühling (Jaro staré paní) vznikla na základě švýcarského filmu Die Herbstzeitlosen, a vypráví o tom, že i na sklonku života je možné začít znova. Hrdinkami jsou čtyři starší ženy, které žijí v malé vesnici ve švýcarských Alpách. Všechno se točí kolem osmdesátileté ženy - švadleny, která má čtyři děti a celý život se starala o rodinu. Ta se rozhodne splnit si na stará kolena sen. Vždycky toužila po tom šít a prodávat spodní prádlo, a tak si v té vísce otevře butik s prádlem, ale má s tím spoustu problémů - s farářem, starostou, celou tou konzervativní vesnicí. Většinou vznikají spíše filmové scénáře na základě divadelních her, a tahle hra vznikla naopak z filmu – což není až tak obvyklé.

Mimochodem, když mluvíte o malé vesnici, napadá mě, že vy sám pocházíte z malé rakouské vesnice. Určitě vás místo vašeho dětství ovlivnilo?
To určitě. Gurtis je opravdu velmi malá vesnička v podhůří Alp, ale myslím si, že všechno, co mám jako spisovatel, pochází právě odtamtud. Zatímco ve velkém městě každá vrstva, ať jsou to bohatí, chudí, vzdělanci, žije zvlášť a prakticky se vůbec nemusí setkat, na vesnici je to jinak. Všichni žijí pohromadě a vzájemně se prolínají.

Ano, každý zná každého, a tzv. si vidí do talíře...
A protože jsou si všichni tak blízko, lépe ty lidi můžete pozorovat - jak chodí, jak mluví, jak žijí. Myslím, že pro člověka, který píše takové věci jako já, je to velmi inspirativní.

Narážíte na své kabarety. Ale komedie, která se představila v Čechách, je něco jiného.
Já jsem začínal právě s kabaretem, a dělám ho dosud. Ale když děláte deset let jen kabaret, kterému dominuje skeč a okruh témat je omezený, dostanete chuť napsat si i něco většího. Nějaké opravdové divadlo, abych tak řekl. Takže teď pracuju na obou žánrech souběžně. Občas si hodím něco zásadnějšího, a když si potřebuju oddychnout, tak zas napíšu něco pro kabaret.

Vy v kabaretech, které píšete, i hrajete, že...
Ano, píšu je sám, a mám různé partnery. Mou druhou profesí je tedy komediální herectví. Hrajeme tak 4 x týdně.

To je docela často. Jak stačíte ještě psát?
Jde o to zorganizovat si čas. Dopoledne 3-4 hodiny píšu a večer hraju.

Kdy jste se vlastně začal zajímat o divadlo? Vím, že jste původně studoval něco zcela jiného.
Studoval jsem wirtschaftinformatik, tedy využití informatiky v businessu, což se vám může zdát dost podivné, že.Ale prozradím, kde se vzala ta inspirace. Mám starší sestru, která je herečkou. Sám jsem nikdy profesionálním hercem nechtěl být, protože je to podle mého obtížné povolání, i s tím vším kolem. Vím, jak je těžké se vůbec v tom oboru uplatnit, jak se sestra trápila, když neměla role, a co prožívala, když nějakou roli dostala. Já bych tohle asi nezvládl. Tak jsem si řekl, že to zkusím v businessu. Začal jsem studovat a současně jsem i psal pro naši amatérskou skupinu. Když jsem skončil univerzitu, tak jsem shledal, že mě budoucnost ve švýcarské bance moc neláká. Rozhodl jsem se pro divadlo, a už jsem v tom oboru vydržel dvacet let.

Co teď připravujete?
Právě jsem dokončil dvě nové hry. Jedna se jmenuje Achtung Deutsch!. Je o tom, co znamená být Němcem. Hra bude mít premiéru v únoru v Berlíně, a měl by z toho být i film Druhou věc píšu pro malé obsazení, tak čtyři lidi. To ještě nemám hotové.

Můžete prozradit o těch nových věcech více?
Achtung Deutsch bude pojednávat o tom, jaké je to být Němcem, pojednává v komediálním stylu fenomén němectví. Ta další komedie by měla být dost drsná, takže jsem zvědavý, které divadlo to vezme. Není to typická komedie, je to hodně o sexu a o věcech, o kterých obvykle nemluvíme. Bude to takový mezní tvar, takže pro komediální divadlo to bude asi moc ostré, pro normální repertoárové divadlo zase moc komediální. Uvidím, jak to dopadne. Každopádně mě baví to psát, a docela mi to jde.

Češi mají velice specifický smysl pro humor. Jak jsou na tom Rakušané?
Myslím, že český a rakouský smysl pro humor je velice rozdílný. Rakušané mají sklon k černému humoru, je to dost depresivní. Myslím, že musíte pocházet z Vídně, abyste takový humor dokázali ocenit. Na někoho může tento způsob humoru působit až nepříjemně, trapně, a možná ani ne moc směšně. Takovým typickým zástupcem rakouského humoru je např.. Joseph Haider (pozn. v rámci Německého festivalu se představil i u nás). Pokud jde o Němce, mám pocit, že jejich humor je ještě méně srozumitelný než ten rakouský. Tím se právě zabývám ve své nové hře. Sejde se tam skupina studentů z celé Evropy, kteří mají hrát Němce. A tak je jeden z nich učí, co je to být Němcem. Jejich typ humoru je prakticky nepřenosný, je srozumitelný jen Němcům. Když vtipkují a hlasitě se smějí, každý hned pozná, že jde o Němce – je to takové hodně hlučné.

Vy jste ovšem v oblasti humoru dosti úspěšný. Ke kabaretu patří i písničky. Píšete je také?
Ano, jsou součástí mé práce. Zrovna teď uvádíme kabaret pod názvem Blindflug, kde hraju společně se slepým muzikantem Georgem Nussbauerem. George je můj přítel, je to známý bluesový rakouský muzikant. Tenhle kabaret je taková dosti bizarní záležitost – já se snažím zpívat a on hraje vidoucího - při představení se dívá lidem do tváří. Takže je to taková podivnost, ale má to ohlas – do listopadu 2010 jsme odehráli už 160 představení.

Improvizujete rád?
Ne, to není nic pro mě. Myslím, že v komedii je důležité, aby měla rytmus a vypointované slovní gagy, není možno příliš improvizovat. Když vystavíte text tak, aby směřoval k pointě, tak improvizací jde všechno vniveč. Je samozřejmé, že v průběhu hraní se může text lehce proměňovat. Něco náhodou vznikne, a už to tam necháme. Ale nikdy jsme si neřekli, pojďme, něco zahrajeme – to bych veškeré své texty mohl vyhodit z okna. Byl bych bez práce. (smích)

Četla jsem několik příznivých kritik na vaše věci. U nás se stává téměř pravidlem, že divadelníci nemají kritiky rádi. Jak je to s vámi?
Myslím, že to je stejné i v Rakousku, tak i kdekoli jinde. Ale rád bych upozornil na jednu věc. V Rakousku a hlavně v Německu se divadlo přísně dělí na dva proudy – vážné a komediální. Kritici, kteří nemají rádi bulvární divadlo, na ně prostě nechodí. Takže v podstatě všichni, kdo jdou na mé hry, víceméně vědí , co je očekává. Může se jim to líbit více či méně, ale nikdy neprohlásí, že tenhle typ divadla prostě nesnáší. Mě spíše zaráží jiná věc. Totiž to, že kritici, kteří se touto profesí zabývají spoustu let, nedokážou často pojmenovat jednotlivé elementy představení - nedokážou říci, co je to za divadelní tvar, jaký je podíl herců, jaký je režisér, proč to funguje nebo nefunguje. Myslím, že renomovaný kritik by měl poznat, jestli je hra dobrá a herci špatní, nebo herci dobří a text k ničemu. A neuplatňovat jen svůj individuální vkus.
Samozřejmě, jsem si vědom toho, že přetrvává názor, že komedie je nižší žánr divadla. Je mi to trochu líto, protože napsat dobrou komedii je obtížné – ale na tom názoru nic nezměním.

Kromě divadla máte zkušenost i s filmem?
Teď připravuju pro německého režiséra Josepha Vilsmaiera, který je známý i v Čechách (pozn. jeho manželkou byla Dana Vávrová), scénář Achtug Deutsch! Je to filmová verze té mé hry o Němcích. a řeknu vám, že psát scénář podle vlastní hry je docela zábava.

Budete tam i hrát?
No, možná jako komparzista projdu obrazem, ale nic víc. Nemám ambice být hercem, mám rád svoje psaní. A vlastně nemám ani moc času – jsem ženatý a mám dva malé syny (2 a 4 roky).

Máte nějaké koníčky?
Ani ne. Ale když mi nejde psaní, jsem zablokovaný, jdu si zaběhat. Stačí, když si dám půlhodinku joggingu, uvolním se a zase můžu psát. Nevím jak je to možné, ale funguje to stoprocentně.

Teď mě napadá – v Rakousku jsou všude hory. Lyžujete?
No, to je záludná otázka. Lyžoval jsem naposledy před deseti lety, ale vzhledem k tomu, že můj čtyřletý syn by chtěl jít lyžovat, budu muset znovu začít.

Stefan Vögel (nar. 1969)
Narodil se v roce 1969 v Bludenzu, ale vyrůstal ve vesničce Gurtis ve Vorarlabergských Alpách. Vystudoval hospodářskou informatiku na univerzitě v Curychu, ale poté na celé čáře zvítězil zájem o divadlo. Od roku 1993 je divadelním autorem a hercem na volné noze. Prvního úspěchu se dočkal se svým kabaretem Grüß Gott in Voradelberg (Pozdrav Pánbůh ve Voradelbergu), který dokonce vyšel knižně. Další kousek pojmenovaný Schaffa, schaffa Hüsle baua vidělo ve 120 reprízách přes 60 tisíc diváků. Mezi nejznámější Vögelova díla, která vyšla i knižně, patří Dobře rozehraná partie (Eine gute Partie – 2002), Globální hráč (Global Player), Sladké zvony (Süßer die Glocken – 2003, Nejsladší ovoce (Die süßesten Früchte – 2004), Únosci dětí (Kidnappers- 2008). Hry získaly velký ohlas nejen na domácí půdě, ale postupně se rozlétly na divadelní jeviště nejen německy mluvících zemí – hrály se ve Vídni, Stuttgartu, Hamburku, Berlíně, Frankfurtu nad Mohanem, Drážďanech, Düsseldorfu, ale také v Barceloně. Kritika nešetří superlativy. Deník Die Welt o něm napsal: „Je velmi opravdový! Mladý, německy píšící autor komedií dokáže vhodně propojit zajímavou dramatickou linku, psychologii postav i vtip a dát hře přehledný rád. Je to autor, o kterém bychom měli vědět. Je esem v pointování dialogu a nemá potřebu utíkat k laciným vtípkům. Jeho Dobře rozehraná partie je ukázkou, jak dovedně dokáže propojit ve své práci moudrost a vtip.“ Kritika si cení jeho vypravěčského talentu a schopnosti využívat v textu kombinace dialektů, vysoké němčiny a amerikanismů. V roce 2005 získal Vögel rakouskou cenu Literar Mechana. Ale Stefan Vögel je i oblíbeným interpretem svých kusů – především jeho Sólo se stalo doslova kasovním trhákem. Společně s divadelními partnery Helmutem Jungwirthem a Katjou Mährovou vyhrál konkurs vypsaný v Lichtejnštejnsku, zaměřený na vytvoření centra pro dramatické autory a jejich vzdělávání. Projekt Glanz & Gloria AG se mj. zabývá autorsko- právními vztahy mezi autory a nakladateli, tištěnými a hranými texty a divadelníky a publikem. Nejúspěšnější hrou se stala DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE, která už byla uvedena v patnácti domácích a zahraničních divadlech (nejnověji v Městském divadle Brno).