Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Radovan Lipus – režisér, autor, kavárenský povaleč

autor: archiv

Rodák z Třince, rezidentní režisér Národního divadla moravskoslezského, autor a režisér Šumných měst, znalec kávy, architektury a literatury, nevlastnící mobilní telefon. Tak charakterizují Radovana Lipuse na stránkách Švandova divadla, kde až do konce sezóny působí jako režisér. Náš rozhovor ovšem vznikl v souvislosti s jeho hostováním v Městských divadlech pražských, kde režíruje hru Sandora Máraie Dobrodružství. Česká premiéra bude 24. dubna 2010 v divadle Rokoko.

Vy jste už v Městských divadlech pražských pracoval, že?
Ano, vracím se sem po jedenácti letech. Tehdy jsem tu režíroval inscenaci hry Oscara Wilda Ideální manžel. Je to pro mě záhada, ale ta hra je stále ještě na repertoáru...

Teď máte před sebou hru Sandora Máraie DOBRODRUŽSTVÍ. Přiznám se, že tohoto autora znám jako prozaika, ale netušila jsem, že napsal také divadelní hru...
On těch her napsal několik, divadlo upřímně miloval jako autor i jako divák. Já mám Máraie hrozně rád, jsem šťastný, že se podařilo tento titul dramaturgicky prosadit a že se s ním můžu na jevišti setkat. Jistě, není to text snadný, ani prvoplánově divácký ve smyslu masové popularity.
Márai je jako autor zvláštní - lidé reagují naprosto vyhraněně – buď řeknou, neznám, nikdy jsem neslyšel, nebo se jim rozzáří oči a řeknou, ano Márai je můj oblíbený autor. Pro řadu lidí je to kultovní autor, všiml jsme si, že v různých anketách o knihách, které čtenáře nejvíce ovlivnily, se například jeho Deníky objevují poměrně často.

Většina lidí zná asi jeho útlou knížku Svíce dohořívají.
Ano, ta je asi nejznámější, ale on těch knih napsal spoustu a naštěstí mnohé z nich byly přeloženy do češtiny. A pokud ne do češtiny, tak do slovenštiny. Před pár lety jsem hostoval v Košicích, což je Máraiovo rodné město, má tam sochu i malé muzeum. A co je hlavní, je tu prodejna knížek, kde jsou k dostání i texty, které v češtině dosud nevyšly. Koupil jsem si tam takovou drobnou knížku "Nebo a zem", kde jsou Máraiovy postřehy, deníkové zápisky, poznámky na různá témata. Velmi mě nadchla a oslovila nejen obsahem, ale i způsobem myšlení. A pak tím, že to psal přibližně ve věku, ve kterém jsem dnes já.

Próza a dramatický text se ovšem liší. Popisy, které zaujmou v literárním díle, jsou v dramatu k ničemu...
Je pravda, že Máraiovy prózy a tento dramatický text mají jeden rukopis. On je nesmírně precizní, detailní, hluboký pozorovatel, dokáže vhlédnout do situace a vidět ji do mikroskopických detailů. Má neuvěřitelně přesné, minuciózní popisy nejjemnějších elementů lidského jednání. Ale na rozdíl od mnoha jiných autorů nejsou nudné, zdlouhavé a vyčpělé, ale mají nebývalou uhrančivost a napětí. A taková je i tato hra. Je to jeden z textů, do kterého jsem se začetl a nemohl jsem ho odložit, dokud jsem nedočetl. A přitom má původní verze přes sto stran (pro scénickou podobu jsme pak samozřejmě škrtali na únosnou míru). On umí brilantně formulovat myšlenku, neuvěřitelně přesně ji umí vést.

Proč se hra jmenuje Dobrodružství?
Dobrodružství je tu v několika významech – děje se v lidských myslích, duších, srdcích, tělech. Je to něco navenek skrytého, neviditelného, ale zásadním způsobem to poznamenává naše životy, otřese jimi, vyrve je z kořenů a pak už nikdy nic není tak jako dřív. Myslím, že právě v tom - mimo jiné - spočívá veliké napětí té hry. Přitom to na počátku vypadá jako poměrně banální milostný trojúhelník, který si člověk umí spočítat a nějak doplnit. Ale postupně se rozkrývá, že situace je daleko složitější, vrstevnatější, rafinovanější, než bychom si dokázali představit.

Je to komorní hra, ve které se objeví všehovšudy sedm postav. Která je nejdůležitější?
Hlavní je nepochybně postava profesora, kterého má ztvárnit Oldřich Vízner. Je to postava co do formátu až learovská – jednak rozsahem, a pak především v mohutnosti duše té postavy. Ona je místy až nelidská – ve smyslu božská - v té mozkové brilanci, v tom, co ten člověk dokáže všechno vidět. Nicméně nechává věcem svobodný průběh. Postavy kolem něj mají vždy možnost rozhodnout se podle svého, i když profesor ví, že to pro něj bude bolestné. Na druhé straně té velkoleposti je bytost, která trpí. Není povznesenou figurou, která shlíží shůry, ale člověkem, ve kterém je neuvěřitelná síla, moudrost, kázeň, soustředění. Márai to napsal velice dovedně, dramaticky. Veškerý svět profesora se zhroutí v jediný den. Jde to od vrcholu všech společenských poct, maxima možného úspěchu, profesního i finančního, až po hluboký pád, hlubokou propast, do které se nejen on, ale všechny ty postavy řítí. Je to velmi napínavé, a byl bych rád, kdyby se nám to na jevišti podařilo autenticky zprostředkovat.

Na inscenaci spolupracujete s lidmi, které máte prověřené už z dřívějška, jestli se nemýlím...
Autorem scény je Petr Matásek, jeden z nejslavnějších českých scénografů, který pracuje po celém světě. Spolupracujeme už dlouhá léta v různých divadlech. Autorkou kostýmů je Eva Jiřikovská, což je mladá a nadaná výtvarnice, kmenová scénografka Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Hudbu komponuje Pavel Helebrand, skladatel, se kterým spolupracuji dlouho - v Praze třeba na "Arkádii" v Národním divadle, ve Švandově divadle to byl "Měsíc na vsi" či "Casanova". A s dramaturgyní Věrou Maškovou se známe již od počátku devadesátých let z různých divadel - spolupracovali jsme v Ostravě, v Hradci Králové, na Kladně, či v Olomouci.

Prozraďte ještě, jaké jsou vaše umělecké plány na letošek?
Z divadelních věcí mě kromě DOBRODRUŽSTVÍ v Rokoku čeká do konce sezóny ještě ve Švandově divadle česká premiéra divadelní adaptace filmu Nikity Michalkova UNAVENI SLUNCEM ve výborném překladu Pavla Dominika. Napsal ji britský autor Peter Flannery a hrála se loni v Londýně s poměrně značným úspěchem. Tak uvidíme. Jsem k přepisům filmů na jevišti trochu zdrženlivější, nemyslím si, že je to pro divadlo jediná samospasitelná cesta, i když je to dnes velmi silný trend. Takže v tomto případě si takový typ textu vyzkouším poprvé. Pro Českou televizi bychom měli s Davidem Vávrou připravit pokračování cyklu ŠUMNÁ MĚSTA pod názvem ŠUMNÉ STOPY. Ty budou mapovat stopy českých architektů v cizině. Začínáme Japonskem a Balkánem, to jsou oblasti, kde čeští architekti intenzivně působili a zanechali za sebou desítky, někde i stovky významných reprezentativních objektů. Kromě toho ještě působím na ostravské filozofické fakultě a v Centru základního výzkumu na AMU, kde se věnuju scénologii. Navíc jsem členem dramaturgické rady, která by ráda dosáhla toho, aby se Ostrava stala Evropským městem kultury 2015. Máme teď devět měsíců na to, abychom evropské komisaře přesvědčili.

Při takovém množství práce už asi nemáte čas na kariéru „kavárenského povaleče.“
Ale to víte, že mám, kavárny mě baví stále, každou chvíli mám nějakou přednášku na toto téma, například 12. dubna večer - zvu do pražské Městské knihovny všechny kavárenské povaleče!

5.4.2010 21:04:48 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama