Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Herec Rostislav MAREK: Život beru tak nějak tragikomicky...

autor: Z webu

„Pro mě je největší divadlo příroda. Zejména každoroční příchod jara. V žádném případě to nemyslím pateticky. Je to obraz, ve kterém najdu pokaždé něco jiného. To zbožňuji. Od divadla utíkám do přírody. Zatím mě nezklamala, i když je sucho, nebo mokro, nebo zima...“ to je vyznání herce Rostislava Marka z Městského divadla ve Zlíně.
Setkali jsme se krátce po premiéře inscenace Blázni jsme divadlem, která mělo premiéru na festivalu Setkání 2007 Stretnutie. S tímto projektem pouličního představení plánují herci jezdit o víkendech „Máme takové turné po valašských kotárech...“ říká se smíchem Marek. „Moce se na to těším. Není to žádná pouliční sranda, ale skutečná profesionální pouť za divadlem a k divadlu. Prostě je to od toho, aby se hledali kořeny divadla, aby se neztratilo. Doufám, že nás to svým způsobem obohatí...“

„Pořád mám takové nějaké dilema. Vnitřně tak nejméně tři až čtyřikrát do roka od divadla odcházím. Mám v sobě takovou podvědomou touhu stát se učitelem. Kdysi jsem chtěl být ošetřovatelem zvířat, vychovatelem, také jsem se chtěl stát popelářem, což mě hodně fascinovalo. Ten smrad jsem jako dítě nevnímal. Pak jsem se chtěl stát hráčem na činely a k tomu ještě chovatelem nebo botanikem - Mičurincem, to mě hodně zajímalo. Přiznám se, že kdybych se příště narodil, tak hercem asi nebudu. Opravdu bych se chtěl na divadlo dívat z úplně jiného úhlu. Nicméně – divadlo pro mě má svůj půvab. Tak v tom nějak lítám...“

V inscenaci Blázni jsme divadlem předáváte starostům obcí divadelní truhličku poslední záchrany, která obsahuje divadelní prach, divadelní pot, okno, nadání ... Můžete to rozvést po svých zkušenostech u divadla?
Někdy mám pocit, že vlastně nic neumím. Připadá mi, že mě divadlo vlastně vyčerpává a potřebuji se zase dobít nějakou jinou prací. Dostat nějakou energii, a to ať od režiséra nebo autora, nebo od kolegů, kteří se sejdou u inscenace. Vůbec netoužím hrát samé velké, závratné a psychologické role. U divadla je velice nešťastná chvíle, když hledáte na fermanu, co budete hrát. To je skutečně stresující a skličující, a to mě trochu znervózňuje - a upřímně řečeno nebaví. Pořád vám někdo dokazuje, že jste pořád na začátku, i když jste u divadla dvacet let. Musíte mít motivaci proč se věnovat divadlu – diváka, autora, roli... Musíte být vnitřně šťastný a spokojený, pak vás to zase kopne a můžete začít od nuly a znovu. V tom je divadlo lákavé.

Štěstí jsem si představoval jinak... zaznělo v jedné festivalové inscenaci...
Se studenty jsme hledali radost v rámci jejich pouličního divadla, Uvědomil jsem si přitom, že ji také hledám. Někdy se to podaří, pak je člověk šťastný, ale někdy bohužel, člověk zakopne a opravdu si nabije hubu a může si připadat jako v temnotě. Takový život je, smutek i pád jsou nutné, aby zase přišla radost. Život beru tak nějak tragikomicky.

Jak jste si vy představoval štěstí u divadla?
Vůbec jsem neměl vymezenou nějakou kategorii nebo škatulku pro role. Štěstí jsem si představoval takové: když budu spokojený, tak nemusím být opravdu v první linii na jevišti. Samozřejmě, držet kopí vás asi nebude bavit věčně. V okamžiku, kdy bych tohle pocítil, tak změním zaměstnání. Potřebuji mít kolem sebe kolektiv – ať už kolegy, nebo režiséry, nebo personál kolem, ale i diváky. Kdyby někdo z toho chyběl, tak by mě to nebavilo a šel bych raději dělat ošetřovatele do ZOO Lešná.

Hovořil jste o partě kolem sebe. Co taková inscenace Kontrabas, kde jste hrál sólo?
Na Kontrabas vzpomínám velice rád. Mrzí mě, že žádný takový text momentálně nenacházím. Tehdy to vzniklo z určité mé potřeby dokázat si, že na to mám, že se mi chce být na jevišti třeba dvě hodiny sám a se vším se poprat. Myslel jsem si, že třeba ani nezvládnu text, ani nedokážu oslovit diváka. Moje žena (Jana Kafková – pozn. red.), která byla režisérkou i dramaturgyní této inscenace, řekla – Když to dokázal Heřmánek, proč bys to nedokázal ty?! Z její strany trochu silná slova, ale nakonec jsem si řekl, že to zkusím. Povedlo se a byl jsem na chvíli hodně šťastný. Dokonce jsem představení hrál pod širým nebem, v kině mezi teenagerama a pejskama. Okusil jsem různá prostředí. Kontrabas oslovuje publikum různého věku a všichni si tam něco nacházejí, není to záležitostí jednoho hráče a orchestru. Má to hlubší filosofii a to mě skutečně baví.

Jak vypouštíte texty po derniérách?
V případě Kontrabasu je to trochu smůla, že se nehraje. Neměl zatím oficiální derniéru. Po padesáti reprízách se zjistilo, že nemáme hrací práva. Text jsem opustil, jen tak pro sebe vnitřně bez nějaké parády. Třeba se k němu někdy vrátím. Už tyto věci neberu tak tragicky. Postupně jsem se naučil věci opouštět lehce.

Zmínil jste, že jste okusil režii a pedagogickou práci.
Musím přiznat, že je to hodně náročné. Zase je to práce, že to co řeknete vy, tak vám lidé kolem vás splní. Je to určitá moc, možná funkce.

Podobnou moc máte jako herec – co řeknete, to vám divák věří, na jevišti svým způsobem vládnete.
Po generálce a premiéře ano, určitá svoboda tam je, ale do té doby jste v područí režiséra. Někteří říkají, že nechtějí být hercem, aby nemuseli splňovat to, co nechtějí. Osobně jsem člověk, ve kterém všechno dlouho doznívá a třeba i kvůli tomu nespím. Ale říkám si, jsou určitě horší věci na světě než jedno nevyvedené představení. Na druhé straně si to jako profesionál nemůžete dovolit, odehrát špatně.

Vaše role – Mistr a Markéta, Jago... Pak Kristián...
Osobně jsem miloval Harpagona, komediální záležitost. To bylo období, kdy jsem střídal všechny žánry během jedné sezóny – na repertoáru jsem měl Jaga, Kristiána.... Toto je hodně bohaté, skutečně vás to žene dál. Ne z hlediska těch titulů, ale kvůli tomu, že je to žánrově pestré. Když můžete střídat žánry, to je u divadla to nejzajímavější. Skutečně záleží na štěstí. Někdy nevíte, proč se daná role objevila, ale to je to, co vás obveselí, obšťastní. V tom je to asi dobré.

Divadlo znamená celou řadu překvapení. Kdy vás osobně překvapili diváci?
Diváci? Naposledy nás překvapili diváci, když jsme hráli Cestu do Ameriky. Byli tam studenti, kteří nás odměnili uprostřed výstupu bouřlivým potleskem. Skutečně nás to zaskočilo, díky, že příjemně.

18.6.2007 23:06:16 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!