zvláštní poděkování
Jan Šťastný: Na tu bitvu se těším...
autor: archiv
Herec Jan Šťastný sám o sobě prohlašuje, že měl v životě herecké štěstí. Jak by ne – vyzkoušel si naše největší scény (hrál v Národním divadle a nyní v Divadle Na Vinohradech), díky svému zjevu má za sebou spoustu televizních postav princů, králů, zkrátka nejrůznějších kladných hrdinů. Ale je to právě divadlo, které mu dává možnost vytvořit více psychologizované rozporuplné postavy, ale i salónní elegány a také postavy, ve kterých si skutečně může „zablbnout.“ V této sezóně se objevuje na vinohradském jevišti v Richardovi II., Ideálním manželovi a čeká ho také pozoruhodná Dűrrenmattova hra Herkules a Augiášův chlív.
Ano, Richard III je populár , je to taková lehká tutovka. Nabízí se srovnání s různými inscenacemi. Osobně se přiznám, že jsem hru Richard II. předtím neznal. Je součástí tzv. královského Shakespearova cyklu, který otevírá právě Richardem II. a končí Richardem III. Pustili jsme se do toho, a já jsem byl z prvního přečtení trochu rozpačitý. Jevilo se mi to pouze jako politická hra, ale v průběhu zkoušení s Lucií Bělohradskou jsme došli na dřeň věcí, snažili jsme se přijít na to, co s lidmi dělá moc, čeho jsou schopni v určitých situacích. Není to tedy jen obyčejné politikum, nadčasová záležitost, kdy jeden stoupá a druhý klesá. Je to velice aktuální téma, mnohdy se s tím setkáváme i v dnešní politice, jak se lidé proměňují pod vlivem okolností. Ty figury rozhodně nejsou černobílé, a tím jsou nesmírně zajímavé.
Myslím, že tato inscenace je na Vinohrady hodně odvážná a vůči divákům hodně sdělná. A myslím, že jsme rozhodně nešli konzervativnímu divákovi tzv. po srsti, ale jestliže půjde domů a bude o tom přemýšlet, pak se to neminulo účinkem.
Začíná jako autokratický hejsek, a z titulu své moci si dovolí moc a překročí hranice jakékoli morálky. Za to musí přijít zákonitě trest. Pro mě cenné to, že je schopen jakési sebereflexe, a i když jde na smrt , snaží se ten život sumarizovat, konstatovat, proč to vlastně celé prošvihl a že si za to může sám. Myslím, že důležitou roli tu hrál okolnosti, ve kterých žil – znám i dneska lidi, kteří jsou príma, bezvadní, a jakmile dostanou křeslo, do roka nevíte, co se to s nimi děje... Ten člověk neměl vůbec žádnou korekci, neměl nikoho, kdo by ho omezoval, nikoho nerespektoval, vše mu bylo dovoleno. A v takové situaci se člověk po letech chtě nechtě zabydlí natolik, že už není schopen rozeznat, kde je pravda Podceňuje protivníka, dopouští se naivit, cítí se nedotknutelným. A pak musí opravdu přijít rána,aby si to uvědomil.
A na té postavě je zajímavé a pro mě velmi cenné to, že je schopen zpokornět, a hledat v sobě smysl.
Ukazuje se, že sám o sobě není špatný. To, kam se dostal, bylo proto, že ho nikdo nekorigoval. Ale když to hodně přeženu, v jádru to určitě nebyl člověk „hodný pekel“, jen měl díky okolnostem klapky na očích. A když to poznal, bylo už pozdě.
Já s tím problém rozhodně nemám. Je fakt, že se mi t přihodilo, že jsme v podstatě rok zkoušel jenom s režisérkami. Richard II. i kvůli nemoci Lucie Bělohradské trval poměrně dlouho a vzápětí jsme začal zkoušet Ideálního manželka s Janou Kališovou. Takže já v tom „matriarchátu“ byl poměrně dlouho, a už jsem se trošku těšil na chlapa- režiséra (smích). Ale problém s tím rozhodně nemám. Protože obě ty dámy věděly přesně co chtějí, a to pak je jedno, jestli je to chlap nebo ženská. Nestavím se na zadní, pokud je to dáma. Spíše to beru obecně, že se mi nedělá dobře s člověkem, který neví, co chce, neví kam to vede a nezíská tak moji důvěru. Což v tomto případě rozhodně nebylo.
Mám rád, pokud je režisér chytrý a odhadne mě, takže mě jemně vmanipuluje do určitých věcí a zároveň mi dá pocit, abych si myslel, že je to moje zásluha. To máte jako v manželství, rozhodnutí je vždycky na ženě, ale pokud je chytrá, tak mi dává pocit, že to bylo moje rozhodnutí... Jinými slovy,mám rád, když jsou stanovené mantinely, řekneme si, kam to chceme vést, jak se ke které situaci postavit. Pak si to sám vnitřně zpracuji, ale bytostně nesnáším, když mi někdo řekne: Tak to nějak zkus. Jak to mám zkusit, když nemám okolnosti, nemám rámec, není se čeho chytit?. Já si to sice můžu doma nějak nazkoušet, ale je třeba, aby to zapadlo do koncepce celého kusu. A to je právě věc režiséra, protože moje role je jen jedna barva v mozaice, a ten celistvý tvar tomu musí dát právě režisér.
Ono to vypadá strašně jednoduše, když to někdo umí. Konverzačka je žánr, ve kterém u nás byli kdysi mistři jako pan Voska. Ale dnes se mnozí snaží z takové konverzační komedie jako jsou ty Wildovy udělat všechno možné, aby to nebyla nuda. Ale myslím si, že by se měl ctít žár, jeho regule a když se to umí, může to být příjemné pro herce i pro diváky. Hodnotit Ideálního manžela je dnes asi předčasné, teprve se v tom všichni zabydlujeme, uvolňujeme se víc a víc. Reakce diváků jsou stále spontánnější - a na mnoha místech jsme z reakcí překvapení. Někdy bych je vůbec nečekal, ale začíná to docela dobře fungovat. Přiznám se, že tento žánr mám rád, myslím, že jsem na něj snad technicky docela slušně vybavený, což je samozřejmě jedna věc. Druhá je naplnit to pak nějakým hlubším obsahem. I když už s Wildem mám určité zkušenosti (před časem jsme hráli Jak je důležité míti Filipa), je to samozřejmě vždycky boj...
To představení už hrajeme deset let, máme za sebou asi 220 – 230 repríz. A pořád nás to baví. Je to takové představení, kde si pořád můžeme zařádit. Já tam hraju takového podivného čiperu, a když jsem to zkoušel, byl jsme o deset let mladší - teď mě to nutí, abych se aspoň trochu rozhýbal. A je to příjemné legálně si takhle 1-2 x za měsíc zablbnout.
Já anglický humor miluju, ať je to Monty Python Flying Circus nebo seriál Jistě pane ministře. Ten suchý břitký anglický humor mám opravdu rád, a myslím, že se inscenace povedla. Kristýna Žantovská udělala výbornou adaptaci, vybrala správné věci, má to rámec, svou logiku a myslím, že se to Martinu Stropnickému režijně podařilo dát dobře dohromady, takže je to představení, které na lidi dobře funguje.
Ano, třeba v Divadle Na Jezerce. Už je to taky pár let, kdy jsem vstoupil jako alternace Honzy Hrušínského do komedie Kaviár nebo čočka. A další je Takový žertík, francouzská hra, zajímavá moderní konverzační komedie, velice lechtivá a sarkastická, ukazující, jak nevinný žertík může skončit rozchodem hlavních postav.
Na jedné straně ano, a přiznám se, že mám velkou scénu rád. V letech 1988-92 jsme si vyzkoušel Národní, a od té doby jsem už patnáct let na Vinohradech. Ale i tady hrajeme na malé scéně –ve zkušebně, kam se vejde tak 60 lidí. Hráli jsme tam třeba Havlovy aktovky Rodinný večer a Vernisáž, a potom představení Měsíční běs. Kromě toho mám zkušenosti ze zájezdů, kde se hraje v sálech všech velikostí. Máme zájezdové představení Kachna na pomerančích, které jsme připravili pro divadlo Palace, ale jezdíme s ním po sálech, kde máte třeba 800 lidí, jindy je to sálek pro 100 lidí. To střídání je příjemné, tím jak je nestereotypní.
Samozřejmě hraní na velké scéně je jiné než na malé. Na velkém divadle se mi líbí ten velký prostor od portálu k portálu a svým způsobem k tomu tíhnu, ale když jste hodně blízko diváků, kteří vám tzv. vidí do kuchyně, je to taky zajímavá zkušenost.
Bude to Dűrrenmattova hra Herkules a Augiášův chlív. Kdysi se to hrálo v Národním divadle, ale myslím, že tady to bude hodně jiné. Já nebudu prozrazovat obsazení, protože už z toho by vyplynulo, jak to je postavené. Režíruje to filmový režisér Jarda Brabec. Prozradím vám, že tam budu hrát deset poslanců. V dvou scénách budu mít za úkol odehrát deset různých postav, což je pro mě hodně zajímavý úkol. Nevím, jak to zvládnu, jestli se mi podaří je od sebe odlišit, propůjčit jim různý hlas. V tu chvíli hovořím vlastně sám se sebou, ale v deseti různých podobách. To je docela těžké, ale zajímavé. A na tu bitvu se těším....
Časopis 18 - rubriky
reklama
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Pet Shop Boys: Nonetheless
Legenda taneční a elektropopové hudby. Britské duo Pet Shop Boys proslulo už koncem osmdesátých let, kdy vydal celý článek
OPERA/ TANEC
Z první řady: Rusalka z Toulouse
A. Dvořák: Rusalka z Toulouse
Lyrická pohádka o třech dějstvích na libreto J. Kvapila v podání souboru Théa celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Filmové tipy 18. týden
Maratónec
Dustin Hoffman a Laurence Olivier jsou protivníci na život a na smrt. Americký film (1976). Dále celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování