Scéna.cz 

Úplné (ekologické) zatmění

Divadlo SpoluHra pluje pražskou divadelní scénou téměř dva roky a za tu dobu si získalo četný divácký okruh. Dalšího zpracování se na českých jevištích dočkalo drama Christophera Hamptona
Úplné zatmění (připomeňme – Moravské divadlo Olomouc, 2017; Klicperovo divadlo, 2017; Oldstars o.s. Praha, 2016; Městské divadlo Mladá Boleslav, 2013). Samotný příběh vztahu dvou prokletých básníků Paula Verlaina a Arthura Rimbauda je velmi dobrou hereckou příležitostí pro ústřední dvojici. Připomeňme, že Petr Mikeska před časem získal za roli Paula Verlaina Cenu Thálie.

Divadlo SpoluHra tuto inscenaci uvádí v prostorách La Fabrika. Za režijní pult usedl Jakub Čermák, který text spolu s Markétou Holou (rovněž dramaturgyně inscenace) upravil. Autorem překladu je František Fröhlich. Na výpravě se podílela Martina Zwyrtek, hudba složil Adam Kratochvíl. Na jevišti se někdy až v tvrdých kontaktních akcích potkávají Matěj Stropnický (Paul Verlaine), Daniel Krejčík (Arthur Rimbaud) a Sandra Nováková (Matylda Verlainová).
Režisér Jakub Čermák nabízí takřka historický příběh implantovaný do kultury mobilů. Scénografie vsadila na částečně šikmou plochu, symbol vratkosti a nebezpečí. K tomu je nutno přidat používání osvěžovače vzduchu ze strany mladé paní Verlainové (snad symbol čistoty vztahu?), umělého nafukovacího pejska. K tomu stejně žlutě obalené knihy… A mnoho dalších technologických vychytávek, jako např. televize s projekcí Verlaina v seriózním obleku s červeným motýlkem, který neustále proklamoval, později se ukázalo, že recitoval vlastní básnickou tvorbu. Do toho režisér použil laserové brýle u enfant terrible Arthura Rimbauda. Vše doplnila moderní až tklivá hudba Adama Kratochvíla.
Divák vnímá tři jasně kostýmy ohraničené postavy – až usedlého Verlaina (šedivé sako až k hranici županu), kostýmově provokativní paní Verlainové (ostře červené body, následně zářivě bílé prostorově výrazně plastické šaty). A do toho všeho vstupuje provokativní, sladký hejsek. Jeho semišové narůžovělé kamaše jsou ještě stravitelné, ale volné šusťákové trenýrky přes ně, to už je skutečně provokace, modrá mikina s kapucí ladí k umělému kožichu.

A co nám herci tlumočí? Zvrácenost? Věrnost? Čarování lásky? Moc peněz? Bohatství chudoby? Vždyť i když jsem bez finančních prostředků, pokud mám vedle sebe někoho blízkého, který mě podrží, nejsem na dně, ale jsem bohatý v citech, ve vztahu.
Matěj Stropnický se své divadelní premiéry (nepočítáme-li do výčtu jeho hereckých rolí politickou kariéru a účinkování na gymnasiálních besídkách…) v roli Verlaina zhostil na výbornou. Zpočátku ho svírala tréma, a trochu ho brzdila ve výslovnosti, ale posléze, kdy z něj nervozita opadla, byl skvělý. Nepřehrával ani ve výrazu, a důkladně dával divákovi ochutnat niterní znalost významu textu.
Daniel Krejčík předává divákovi svůj talent plnými doušky. V roli je skutečně na zabití, provokativní, vypočítavý, mlsný, vydíravý… ale to vše může být krytí a maskování věrné a citlivé duše.
Sandra Nováková jako třetí postava, a jediný ženský prvek inscenace, působí povrchně jako věrná manželka, partnerka, pro kterou se někdy používá označení věrná „blbka“. Její příslovečná naivita ale zahaluje dravost o své právo na manžela, kterého vroucně miluje, a vlastně si ho díky otcovým penězům i vydržuje. Velmi příjemně působí v choreografiích znázorňující její vztah k narozenému dítěti. Velmi důkladně zapadá do celého umělého světa zhýralých vztahů.
Inscenace Úplné zatmění divadla SpoluHra se zařadilo mezi impozantně emocionálně vypjatá představení s využitím moderních výrazových jevištních prostředků (např. projekce úst jednoho herce v mobilu, kdy ten ho přikládá na ústa ostatních protagonistů – jedněmi ústy hovoříme!!!). Úplné zatmění si jistě diváky najde nejen pro zpracování homosexuální látky a v tomto případě ztvárněné partnery, co spolu žijí ve svazku, ale hlavně pro zpracování složitých cest lásky, víry, obětavosti, hledání, generačního souznění…. a určitě ne pro úplné ekologické zatmění!?

www.spolu-hra.cz