Scéna.cz 

Krotitelé Shakespearova textu v Divadle Komedie aneb

Zkrocení zlé ženy, William Shakespeare. Divadlo Komedie, premiéra 16. září 2000. Režie: Michal Dočekal; překlad: Martin Hilský; scéna: David Marek.
Hrají: David Matásek, Alena Štréblová, Václav Knop, Jiří Klem, Jan Dolanský, Dana Batulková, Jiří Štrébl, Emma Černá...

Expozice:
V chudé periferní anglické čtvrti se z hospody vyvalí muž, který ve své mohutnosti opilostí zubožený klesá na zem, kde okamžitě vytuhne. Nad ním stojí krásná a hrdá číšnice (Linda Rybová) a jako anděl smrti odříkává svůj ortel: nezaplacený účet mi jednou splatíš! K chrápajícímu dráteníkovi a vandrákovi Christopheru Slyovi (David Matásek) přiběhnou dva ďábelští "vtipálci": Satan a jeho lovčí Satanella, převléknou Slye do urozených šatů a sezvou herce potulné společnosti, aby ve Slyově "snu" sehráli jeden "dobrej kus."
Tak začíná Zkrocení zlé ženy, které mělo premiéru 18. října v Divadle Komedie a které divákům nenabízí jen známou hru o drezúře zlé Kateřiny, je bohatší o tzv. prolog převzatý z "kvartového vydání The Taming of a Shrew, hry, která mohla být předlohou nebo naopak pirátskou verzí Shakespearovy hry." Díky této předehře, ať už skutečně napsané kdysi velkým anglickým dramatikem nebo ne, dostává hra v režii Shakespearem ostříleného Michala Dočekala (vzpomeňme např. Sen noci svatojánské, který měl premiéru v únoru tohoto roku) nový rozměr snu, či hry ve hře, nebo ještě lépe hry ve snu ve hře. Režisér Dočekal a dramaturgyně Daria Ulrychová svoji verzi také posunuli časem někam do 70. či 80. let.

Krize, peripetie, kolize a katastrofa
Zkrocení zlé ženy patří k nejhranějším a nejranějším Shakespearovým hrám. Jen v Praze bylo v poslední době k vidění např. v Divadle pod Palmovkou, v režii Michala Langa se dosud hraje v Branickém divadle a během Shakespearovských slavností mohli návštěvníci zhlédnout pojetí Vladimíra Strniska. Zkrocení patří také k nejproblematičtějším Shakespearovým textům z hlediska "ideologického". Tak jak Kupec benátský vyvolává diskuse o antisemitismu, tak Kateřinino zkrocení zavání antifeministickými náladami. Dramaturgyně Ulrichová na tiskové konferenci prohlásila: "...my jsme se snažili ze hry jakékoliv ideologie vyškrnout." Podle mého názoru se jim sice nepodařilo názorové otazníky škrtnout, ale díky snovému rámci, dostává divák šanci, aby aristotelovskou stupnici dramatu zakončil svojí vlastní katarzí. Jestliže totiž ve snu vyhrává "machoistická" verze a krotká ženuška poslušně šlape po oblíbeném klobouku, který se nelíbí jejímu "pánovi", tak po probuzení jest "krotitel" Petrucio opět jen ožralou, povalečem Slyem, který se bojí své ženy. Na rozdíl od zřetelně "feministického" závěru Strniskovy inscenace končící vítězným smíchem žen, či pojetí Michala Langa, v jehož verzi Kateřina Petra Špalková přesvědčivě odříkává závěrečný monolog oddané a poslušné manželky, zůstává v Komedii otázka viset ve vzduchu.
Ale Dočekalovo Zkrocení je hlavně a především skrz na skrz komedií, atakou na břišní svaly, féerií režijních nápadů a fantastických detailů. Nemohu si odepřít malou srovnávací vložku. V létě se na Hradě hrálo česko-slovenské Zkrocení, u kterého jsem málem umřela nudou a zklamáním. Inscenace totiž nepřinesla nic nového natož převratného, Shakespearův text zůstal holý, ozvláštněním měla být např. česko-slovenština, z níž však vycházely jen vtípky čtvrté cenové skupiny. Jen prvek úderů bubnů Michala Langa hradní inscenaci nalil trochu krve do žil, ale bylo to málo. Obhájci Strniskova pojetí prohlašují, že hra na Hradě byla určená širokým vrstvám, měla být lidovou zábavou pro spoluobčany, kteří divadlem příliš "potrefení" nejsou. Podle mého tím mohli i ty divadlem nejméně potrefené skoro urazit. Že se na jevišti může odehrávat zábava pro širší publikum, aniž by se tvůrci museli snižovat jen k prvoplánovým, laciným chlupatým fórům a gegům, dokazuje právě Dočekalova verze. Jeho kus rozhodně není určený tzv. "náročnému" publiku (jemu jsou v DK určené jiné výtečné hry), ale do mrtě splňuje kritéria komediálního žánru. Zároveň však jde o hru chytrou, jejíž myšlenky rezonují v hlavě dále po jejím skončení. Představení oplývá účelně hravými kostýmy Zuzany Krejzkové, která si na rozdíl od erotiky Snu noci svatojánské tentokrát vyhrála s jejich komičností (např. nápadníky ve stejných světlých oblecích od sebe rozlišuje jen různý směr proužků). Režisér přizval ke spolupráci konzervatoristu Jiřího Kadeřábka, představení tak provází jeho původní hudba, ale také "soudobé" šlágry.
Vyrovnané a dobré jsou herecké výkony v hlavních i vedlejších rolích, představení však na žádném hereckém záření nestojí. David Matásek nepřestává být hotentotsky nevychovaným neurvalcem Slyem ani v šlechtickém kroji Petrucia. Za vše mluví jedna z úvodních namlouvacích etud, když se zadkem k ostatním nápadníkům -- čelem ke stolu prodírá k Baptistovi Minolovy (Jiří Klem) s napřaženou rukou: "Já jsem Petrucio," aby mu v zápětí už familiérně říkal: tatínku. Zlá Kateřina (Alena Štréblová) v rozčepýřené klukovské paruce plive po ženiších své slaďoučké sestry plamennými nadávkami, chudinku Biancu zavírá do skříně, svému invalidnímu otci hrubě odsekává a ruce má chlapsky zabořené hluboko v kapsách širokým montérských kalhot s laclem. Na rozdíl od Kateřiny Anky Javorkové z "Hradní" inscenace však není vyzrálou ženou, která má svůj postoj k mužům odkudsi naprogramovaný. Její vzdor nepůsobí jednoznačně, spíš jakoby byl maskou, která má skrýt žárlivost na milovanější, sladší, oblíbenější sestřičku. Vždyť si ji taky, jakmile uvidí Petrucia, na chvíli zapomene nasadit: ženským gestem si upraví rozcuchané vlasy a sundá si brýle (vypadá přece líp bez nich!). Muži obletovaná Bianca (Dana Batulková) zase není žádná "ctnost a nevinnost sama", pěkně natvrdo svádí své učitele, Lucencia (Jan Dolanský) převlečeného za obrýleného filosofa s retardovaným výrazem v tváři, i kytaristu -- hippíka, který se pohybuje, jen kam mu povolí šnůra od jeho elektrické kytary. Průvodci prologem, intermezzy i hrou Satan (ve hře je Petruciovým sluhou) a Satanella na sebe berou několik doplňkových rolí, např. ve scéně: svatba, respektive čekání na ženicha. Režisér a herci výtečně okoukali velké rodinné oslavy, které bujaře začínají, opile končí a jsou doprovázeny hudbou námezního klávesisty a tuctovým zpěvem zpěvačky. Šumaři (Satan a Satanella) vyhrávají rozjařené famílii a přátelům nepřícházejícího ženicha Jen bílý závoj, My dva a čas, později do utlumujícího se nadšení Zhasněte lampiony a nakonec Osiřelo dítě. Varhaník se ještě trapně snaží pozvedat náladu lidovými fóry. Vložka "neshakespearovského" textu se vynoří ještě jednou v podobě povídky Václava Koubka Zájezd, běh hry nenaruší, naopak je jejím šperkem.

Katarze
Znáte ten pocit? Jdete na koncert oblíbené hudební skupiny, kterou jste dlouho neslyšeli. Doufáte, že vás nezklame, ale v žaludku máte za ni trochu trému. Se škrcením v břichu jsem šla do svého (nepopírám) oblíbeného Divadla Komedie, měla jsem úzkost, že se režisér bude opakovat (rámec hry ve hře totiž nabídl také ve Snu noci svatojánské). Během představení mi spadl obrovský kámen ze srdce, s klidem na duši a radostí mohu prohlásit, že se schéma neopakovalo, představení mělo šmrnc i glanc, zastávky k zamyšlení i spád. Nejste-li zapšklí "intelektuálové", baví-li vás verbální i situační humor, ale zároveň nejste pravidelnými diváky pořadu Natočto a neuráží-li vás, když se s textem velkého dramatika pracuje jako s polotovarem, hmotou, z níž se dá modelovat něco nového, pak je vám určeno Zkrocení zlé ženy v Divadle mezi Jungmannovou, Lazarskou a Vodičkovou ulicí. Jak říká Sly ve výstupech ze svého snu -- hry: "Skvělej kus, na můj vkus!" A nekamenujte mě, nebude-li se vám to líbit, každý kdo píše o divadle je trochu Kateřinou, kterou krotí právě její subjektivní Petrucio -- vkus.