Scéna.cz 

Zdena Przebindová se dere za svým pomocí úsměvu

S herečkou Zdenou Przebindovou jsme se setkali na ostravském centrálním náměstí. Poté jsme šli procházkou do její domovské scény - Divadla Petra Bezruče. Zdena Przebindová se divadlu věnuje více jak třicet let. Dramaturgie Divadla Petra Bezruče je velmi osobitá. Nabízí se otázka, nakolik chce Zdena Przebindová šokovat. Prý určitě jen úsměvem. „Sama si nepřeji, aby mě někdo šokoval, tak proč bych měla já ohromit druhé?“
V Praze Zdenu Przebindovou uvidíme v Divadle v Dlouhé s inscenací Trainspotting v úterý 27. dubna 2004.
Absolvovala brněnskou konzervatoř v roce 1971. Poté nastoupila do Českého Těšína, kde působila devět let. V současném angažmá Divadla Petra Bezruče hraje již sedmou sezónu. Z rolí nejvíce vzpomíná na Lavínii ve hře Smutek sluší Elektře. „Za sedm let v Ostravě mám na role veliké štěstí a musela bych vyjmenovat všechny inscenace,“ řekla Zdena Przebindová a dodala: „Ať je to Tamara ve Vlcích nebo titulní role v Bernardě.“

Také ji potkaly krásné maminkovské role. Jednak v Příbězích obyčejného šílenství (Komorní scéna Aréna) a dále v inscenaci Trainspotting (domovská scéna). Jak se jí „šílí“?
„V té hře se mi šílí v pohodě. Od pana režiséra jsme dostali za úkol zhlédnout Zelenkův film. Maminky on ale vůbec nešetří. Připadají mi podle něj takové tvrdé.“ K roli raději přistoupila z jiné strany. Prý se snažila mamince trochu „obrousit hrany“, aby si divák neříkal – to je strašná ženská.
V Komorní scéně Aréna se hraje divákovi doslova na dotek, proto nelze použít žádný patetismus. Bylo obtížné držet se civilního projevu?
„S prostorem v Aréně jsem sžitá. U Bezručů máme podobný komorní prostor – Márnici.“

V Komorní scéně Aréna mimo jiné ztvárnila postavu Erny ve Schwabových Prezidentkách. Text této hry je podobně jako Trainspotting založen na vulgaritě. „Musím přiznat, že Prezidentky jsem nemohla vůbec dočíst. Poprvé jsem celou hru četla a slyšela až na první čtené,“ odpověděla Przebindová na otázku zda má v případě „jadrného“ textu nějaké zábrany a dodala: „Ovšem Prezidentky představují slabý odvar Trainspottingu. Zejména kluci mají takový slovník, že hrůza na něj jen pomyslet. U Prezidentek mi text vadil pouze v obrazové rovině. Např. jak Marie loví rukama v záchodě apod. V podstatě se tam sprostě nemluví, pouze převažuje termín „hovno“. Ovšem v Trainspottingu… U své figury, Matky Marka, jsem trochu bojovala. Nějaké větičky šly pryč.“
V čem vám tento slovník vadí?
„Podobný jazyk se mi prostě nelíbí. Osobně jsem odchovaná jiným druhem divadla a ve svých letech mě asi nikdo nepřesvědčí, že je to správný styl, jak se přiblížit mládeži.
Na čtených zkouškách jsem režiséru Tomáši Svobodovi říkala, že mám pocit, že je to až schválně hrubé. Po návratu z prázdnin jsme text trochu redukovali.“
Zdena Przebindová dále odhalila jakým způsobem se dere za svou figuru: „Dupnutím určitě ne. Spíš úsměvem. Ten u protistrany vyvolává také úsměv.“
Říká se, že pro herce je každá role výzvou. Není to z vaší strany trochu zbabělé?
„Nemám pocit, že bych se nějak vzdávala. V inscenaci Ústa Micka Jaggera jsem měla být s kolegou Klimszou polonahá v posteli, ale říkala jsme si proč? Byla jsem stejně pod peřinou. Na jevišti by všechno mělo mít svůj smysl.“
V této inscenaci převládá hudba skupiny Rolling Stones. V Příbězích obyčejného šílenství použil režisér Václav Klemens hudbu Pink Floyd. „Vždycky jsem byla Beatlasačka. The Beatles byla moje krevní skupina. Ti nebyli nikdy překonaní. Jejich muzika je … , no skvělá. Prostě fenomén.“

V herecké práci podle ní nejvíce záleží na spolupráci s režisérem. „Když vás nepřesvědčí, ale dokonce nadchne, potom se vám každá role dostane pod kůži a úplně se do ní zamilujete. Máte rád postavu i hru a plně si za vším stojíte.“
Někdo si pouští postavu moc pod kůži. Každý profesionál má prý slézt z jeviště a být svůj. Zdena Przebindová se k rolím vrací třeba až za rok za dva. „Někdy mi přijde na mysl – tolik jsem zůstala dlužná.“ Z ostravského působení považuje za stoprocentní postavu Tamary v inscenaci Vlci a zmíněnou Ernu v Prezidentkách. „Ani jednu z nich bych již jinak nepojala.“
Co podle ní znamená stát si za rolí?
„Mohu s hrdostí říci - v této hře jsem hrála. U jiných zase - možná jsem nebyla přesvědčivá nebo jsem pochybovala.“
A jak vnímá divadlo s odstupem od studentských začátků?
„Vždycky jsem chtěla divadlo dělat. Za třicet let jsem herectví opustila dvakrát. Když jsem šli s mým mužem z Jihlavy do Chebu, tak pro mě nebylo místo a já dělala nápovědku. Podruhé, to už jsem odešla z divadla úplně. Prodávala jsem, dělala jsem v tiskárně. Tehdy jsem odešla z frajeřiny.
Dnes už jsem pokorná a už bych neodešla nikdy. Nesmírně si vážím toho, že hraju. Mám k divadlu velkou pokoru,“ uzavírá Zdena Przebindová.

Divadlo Petra Bezruče v pražském Divadle v Dlouhé v úterý 27. dubna 2004 od 19:00 h s inscenací Trainspotting. Prolog festivalu Dítě v Dlouhé.