zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Život neurotické generace aneb Kamarádi v DISKU

Kamarádi v DISKU

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Před časem získala hra Malé závislosti Barbory Hančilové čestné uznání v dramatické soutěži Evalda Schorma. A v této sezóně se jí ujala tvůrčí dvojice Kristýna Kosová a Adam Svozil (jejich úspěšná inscenace Rituální vražda Gorge Mastromase měla v minulé sezóně mimořádný ohlas) a společně se studenty posledního ročníku katedry činoherního herectví ji uvedla pod názvem Kamarádi. Hru i inscenaci lze brát do značné míry jako jakýsi generační manifest, byť se k tomu nemusí všichni hlásit. Barbora Hančilová, i když využívá nejrůznější příběhová i vztahové klišé, velmi přesně diagnostikuje životní styl, myšlení i vztahy dnešní mladé generace, pojmenovává nejrůznější problémy i krizové momenty života lidí kolem mezi dvacítkou a třicítkou. Tedy v době, kdy už je prvotní vykročení do světa minulostí, a jednotlivci postupně zjišťují, že život není to, co čekali.

Vlastně jsem si při sledování tohoto příběhu uvědomila to, jak všichni později vzpomínají na toto období počátku dospělosti s lehce nostalgickým pocitem, který nazval sociolog Zsygmunt Bauman „retrotopií“ (idealizací doby, která už je pryč), a přitom většina lidí právě v této době prožívá ta nejhorší citová a profesní muka, aniž by tušili, že tyto zážitky většinou fatálně ovlivní jejich budoucnost. V příběhu Barbory Hančilové se představuje šest kamarádů, kteří se po nějaké době od absolvování střední školy sejdou na oslavě narozenin jednoho z nich. Večírek končí smrtí oslavence. V retro pohledech se pak rekonstruuje, co se vlastně stalo, ale nejde tu o detektivní příběh a eventuálního viníka, spíše o rozkrytí charakterů a osudů jednotlivců, kteří jsou události účastni. Velmi názorně a přitom nenásilně jsou tu charakterizován jednotlivé typy mladých lidí, s nejrůznějšími touhami a potřebami, pokud jde o profesní vzestup, ale i úspěchy v osobním resp. milostném či partnerském životě. A to s náznaky řešení osobní situace - ať je prostřednictvím workoholismu, úniku do cizích zemí, do drogového opojení, do stylizace (v tomto případě programově optimistické bloggerky). To všechno jsou způsoby, jak přebít smutek, nejistotu, nervozitu, strach ze života. Neodmyslitelným prvkem dnešního životního stylu je závislost na mobilech, a neustálém dokumentování sebe sama prostřednictvím selfíček či komentů. Na druhé straně na povrch probublává nezralost, citová neuróza, kdy vztahy nepůsobí uspokojivě, střídá se v nich chlad a přecitlivělost, a rozchody jsou zdlouhavé a bolestné. Střípky příběhů režijní dvojice Kosová-Svozil společně se scénografem Petra Vítka pojala i vizuálně jako skládanku. Všichni se pohybují na platformě, která se jednoduše dá rozložit na jednotlivé pojízdné díly, symbolizující odstup, odklad. Uprostřed nich je „hřiště“, prostor pod úrovní scény, naplněný záplavou stříbřitých umělohmotných plastových míčků, které v druhé půli mizí v otvoru kamsi do podzemí, stejně jako jsou do této černé díry minulosti odhazovány vzpomínky i věci. Kromě toho se hrdinové často pohybují na horizontu, na plošině v pozadí, kde jsou z nich vidět pouhé stíny, siluety. Důležité je i to, že dostat se na tuto zadní plošinu není úplně snadné se dostat, vyžaduje jistou šikovnost překonat kluzký šikmou plochu mezi dvěma úrovněmi scény.

Pokud jde o herecké výkony, při představení, které jsem zhlédla, působily výkony zpočátku trochu rozpačitě. Těžko říci, zda to bylo součástí konceptu či z jiných důvodů. Časem ale příběhy jednotlivců diváky doslova vtáhly, a vztahové propletence, stejně jako bytostné pocity osamění, které postupně dopadalo na všechny protagonisty, působily až detektivním napětím. Stejně tak získávaly pozornost střídavě všechny z postav. Nejvýrazněji asi divákům utkví v paměti Kamila Trnková v roli dokonalé bloggerky, pro kterou se image stala podstatou života, či Adam Vacula jako věčný tulák podobný londonovským dobrodruhům. Ale ani další z party někdejších spolužáků nejsou marní. Jejich jednání současně provokuje, přitahuje i odpuzuje. A rozhodně vám připomene lidi, kteří chodí dennodenně kolem vás, ale jejichž pohnutky, pokud se vás to přímo netýká, neřešíte. V divadle, kde se před vámi jednotlivé příběhy rozvíjí, šmodrchají a klikatí nejrůznějšími směry, vás to ale bezpochyby přiměje k zamyšlení.
A ještě jeden zcela osobní postřeh: Po dlouhé době - od legendární inscenace hry Petra Kolečka Láska, vole, jsem měla pocit, že se tvůrci opravdu dotkli (obnažených) nervů doby.

27.3.2017 15:03:31 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 19 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Festival Setkání Stretnutie 2024

Články v rubrice - Recenze

Zlatovláska: jevištní adaptaci obohacuje filmový střih

Šimon Obdržálek a Oldřich Kříž (Zlatovláska)

Hudební divadlo Karlín uvádí na Malé scéně klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena ZLATOVLÁSKA v úpravě Jana P ...celý článek


Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu

M. Dancingerová,  A. Rusevová, J. Burýšek a V. Zavadil

Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato ...celý článek


Dub: empatické přijímání zpráv

Pavel Vacek (Dub)

Městské divadlo Zlín uvádí v české premiéře hru britského dramatika Tima Crouche DUB (An Oak Tree, 2005). Crou ...celý článek



Časopis 19 - sekce

HUDBA

Ivan Hlas – 70

Ivan Hlas – Pramínek času

Ivan Hlas – Pramínek času
Muž mnoha profesí a jedna z legend české hudební scény Ivan Hlas se u příle celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Filmové tipy 20. týden

Operace mé dcery

Fotograf
Hořká komedie inspirovaná tvůrčí živelností a vztahovými karamboly světoznámého českého fotografa celý článek

další články...