Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ondřej Kavan: Myslím, že je třeba se stále zdokonalovat

autor: archiv divadla

Herec Ondřej Kavan byl dlouhá léta v angažmá, nejprve v Městském divadle v Kladně a poté v Divadle Pod Palmovkou. V roce 2014 byl „odejit“ z divadla, a už to vypadalo, že se bude muset vydat jinou profesní cestou. Ale divadlo k němu znovu přišlo. O tom jsme si povídali v Divadle v Řeznické, kde má dvě zajímavé role – moderátora Johnnyho Carsona v Leni a Boba ve hře Midsummer. A řeč přišla i na bratra Martina, rovněž herce, s nímž si Ondřeje lidé léta pletou…

Momentálně máte v Řeznické dvě zajímavé role. Ve hře Leni o německé režisérce Leni Riefenstahlové hrajete moderátora, který ji zpovídá. Berete to více jako hereckou roli, nebo se v tu chvíli stáváte moderátorem?
Já jsem si nedávno při rozhovoru uvědomil jednu věc, že zatímco zahrát nějakou roli mi nedělá problém, vystoupit na veřejnosti za sebe a mluvit spatra mi trochu problém dělá. Ne, že bych neměl svůj názor, ale jsem nesvůj, červenám se. Kdežto když je to role, kterou mám naučenou, dialog či monolog, dokážu ho říkat po smyslu a se zaujetím, s tím nemám problém. Pomáhá mi vědomí, že tam jsem za tu postavu. I v tomto případě (Leni) mi několik známých říkalo, že je to role ušitá mi na míru. Říkám, že do jisté míry možná ano - baví mě být tím, kdo má tak trochu navrch a ostentativně to dává najevo. V civilu jsem ale někdo jiný. Johnny Carson je jen role - je to jen nějakým způsobem uchopená role, charakter toho člověka, jak jsme ho postupně vymysleli s režisérem Viktorem Polesným.

Domnívám se, že dnešní špičkoví moderátoři mají promyšlenou image, tedy je to pro ně rovněž role.
To je logické – jde o koláč sledovanosti, tak musí nějak vybočovat, být to něčím zvláštní. A to funguje už od 50. let, kdy v Americe založili Late Night Show. Tam využívali psychologické postupy, podle kterých ty show stavěli - například moderátor musel být na pravé části obrazovky, hosté vlevo, moderátor byl vždy výš, a tak dále… A tak to funguje do dneška. Od jednoho amerického režiséra jsem se dozvěděl, že Johnny Carson byl člověk, který měl čtyři manželky, a byl neúspěšným hercem. Když mu nabídli tu show, šel do toho, protože mu to dávalo šanci za něco se schovat, a dělat si z ostatních lidí srandu. Vsadil na určitou image, vyšlo mu to perfektně, a pak tuto show měl každý den od pondělí do pátku v šest večer, což byla velká sláva, ale zároveň i peklo.

Kdyby vám nabídli moderování, šel byste do toho?
Asi ne. I když po zhlédnutí tohoto představení mi jeden známý navrhoval, abych si takovou show udělal. Ale až takhle “rejt” do lidí, to bych asi nedokázal. A ani nechci. Vím, o čem je soukromí, a mnohdy ti lidé, kteří jsou konfrontováni moderátorem, nechtěně provalí něco, co původně nechtěli říci. Moderátor z toho má pochopitelně radost, ale mně to přijde neetické. Takže raději zůstanu u herectví, budu rád studovat různé role, které mi budou nabídnuty, ať už v divadle, televizi nebo ve filmu, promýšlet psychologii těch postavy, motivaci jejich chování, ale doopravdy nahlížet někomu do soukromí, to ne.

V Leni je Vám partnerkou Vilma Cibulková, excelentní herečka. Je hrání s ní hraní svazující nebo naopak inspirativní?
Určitě to není svazující, ale hodně inspirativní. Vilma je obrovský profesionál, a zároveň člověk, kterému jde hlavně o výsledek. Mohlo by se zdát, že kolem sebe nevidí a hraje jakoby “jen na sebe” ale není to tak, ona vždycky pracuje pro ten celek. Což je úžasné, a velmi si toho na ní cením. Každé představení je jiné. Někdy po tom představení na sebe mrkneme, jako že jo, že se povedlo, a to je fajn.

Druhé představení, které máte v Řeznické, je také komorní. Jaký je Midsummer? A jaká Vaše postava?
Toto představení režíroval Lukáš Pečenka (můj kolega z Veselých skoků), hraju ho s Jitkou Ježkovou a oba máme pocit, že je nám to doslova psáno na tělo… Nevím, jestli nás David Greig zná, ale je to o nás - samozřejmě, že ne doslova, ale spíš tím, co každá z těch postav prožívá a jak jedná. Ti dva lidé pocházejí z úplně jiného prostředí. Společné je jim to, že je jim oběma 35 let, oba jsou single a tak trochu outsideři. Nám s Jitkou je sice trochu víc, ale to nevadí. Ti dva jsou v životě na úplně jiném pólu společenského žebříčku, on je zloděj, a žije v edinburském podsvětí, ona je vysoce postavená rozvodová právnička, žijící v luxusu. A to, že se tihle dva lidé potkají, je jen velmi málo pravděpodobné. Celé představení je ještě doprovázeno živou hudbou v podání kytaristy Davida Babky.

Znamená to, že děj je vykonstruovaný?
Já myslím, že je to dáno samotnou podstatou té hry. Vzhledem k tomu, že se to odehrává v Edinburgu, o svatojánském víkendu, což je jak známo, čarovná noc, může se stát i nemožné. A tak Greig dává dohromady dva lidi, kteří zdánlivě nemají vůbec nic společného, ale ukáže se, že si mají co říci, že se navzájem doplňují. Možná, že kdysi chodili do stejné školy, mohli mít i podobný prospěch, ale život pak každého z nich hodil jinam. Potkají se - a jak to s nimi dopadlo, na to se musí divák přijít podívat. V každém případě on měl sen stát se nezávislým rockerem a spisovatelem, ona má sen mít rodinu, partnera a děti. A když se tihle dva potkají, říkají si: Tak to je ono? Tohle je život? Nebo změna je možná?

Máte nějaké přímé reakce od diváků?
Mluvil jsem s několika diváky od osmnácti po sedmdesát let, a všichni řekli, že je to oslovilo, že v tom našli něco, co se jim v životě stalo. My jsme od začátku měli trochu strach, protože je to zvláštně psaná hra - není to klasický dialog, ale z velké části jsou to zveřejněné vnitřní myšlenky a úvahy. Nevěděli jsme, jak to na jevišti bude fungovat. Zároveň je zde i náznak milování a několikero sprostých slov, to já na jevišti nemám moc rád, ale autor to tak napsal. A ono to tam nějak patří, a diváci, i starší generace to přijali, neuráží je to. Naopak, jsou nadšeni a to nás velice těší.

Vraťme se teď v čase kousek zpět. Do roku 2014 jste byl v angažmá nejprve na Kladně, a poté v pražském Divadle Pod Palmovkou. Na které role z té doby rád vzpomínáte?
Z kladenské éry bych jmenoval Edu Drábka v Šakalích létech, v režii Mirka Hanuše, Tybalta v Romeovi a Julii (režie Petr Svojtka) nebo Scapina ze Scapinových šibalství v režii Jiřího Fréhara. To byly pro mě tři hodně zásadní věci. Pak byla velmi zajímavé zkušenost v inscenaci Aucassin a Nicoletta, kde nás bylo několik Aucassinů, střídali jsme se, přebírali štafetu po tom druhém. Z palmovského angažmá to byl Miloš Hrma z Ostře sledovaných vlaků (režie Milan Schejbal), měl jsem rád Richarda Romu z Konkurentů (režie Petr Kracik), a pak jsem si velmi užíval Joea a Josefínu z muzikálu Sugar - někdo to rád horké v režii Stanislava Moši. Mým zamilovaným představením, i když jsem tam hrál jen malou roli, byla Gazdina roba. Ta se Kracikovi hodně povedla, bylo to čisté krystalické představení, žádný experiment. Pak jsem měl rád i Přelet nad kukaččím hnízdem, kde jsem hrál Billyho Bibitta, kluka, který měl problém s holkama a pak spáchal sebevraždu.

Připomněl jste role v muzikálech. Baví Vás zpěv?
Baví, ale živit se jím asi nebudu. Já jsem chodil na zpěv na DAMU a pak ještě několik let po studiích. Před dvěma lety jsem začal chodit k jedné úžasné dámě, a učím se zpívat úplně jinak, než jsem zpíval do té doby. A to mě baví, Protože v sobě začínám objevovat něco, co jsem nevěděl, že ve mně je. To znamená, že se mi i mění hlas.

A jak? Zpíváte operně?
Ne, přirozeně. Co se hlasu týče, tak dřív jsem mluvil takovým vyšším ne zcela příjemným hlasem, možná jsem do svých 35 let ještě procházel nějakou pozdní pubertou a mutováním (smích). Nicméně za ty poslední dva roky se mi hlas změnil a já myslím, že k lepšímu.

Stále na sobě pracujete?
Stále. Teď jsem začal cvičit, dopřál jsem si i nějaké masáže, chodím na zpěv. Myslím, že je třeba se zdokonalovat, pečovat o sebe. Protože mé tělo je můj pracovní nástroj. A když o něj nebudu pečovat, tak zajde a s ním zajde i to herectví.

Vy jste dlouho byl v angažmá, na volné noze jste vlastně relativně krátce. Jak to vnímáte z dnešního pohledu - jste rád na volné noze, nebo vám angažmá víc vyhovovalo?
Kdysi jsem si nedokázal představit, že bych byl na volné noze. Když jsem byl odejit na volnou nohu, nebylo to moje rozhodnutí, ale rozhodnutí nynějšího šéfa Divadlo pod Palmovkou, nedokázal jsem si představit, co budu dělat. Herecké příležitosti nebyly, nikdo se neozval, a tak jsem pověsil herectví na hřebík. Sice ne do kůlny, ale do předsíně. Denně jsem kolem něj prošel, ale viselo tam… Pokoušel jsem se jít jiným směrem, začal jsem pracovat v jedné kanceláři na mobilních aplikacích a webových stránkách, moderní technologie, což byly věci, které mě okrajově zajímaly. A teprve za čas se ke mně herectví vrátilo. Přišlo za mnou a vyzvalo mě: Pojď si mě zas obléct… Takže teď se cítím svobodně. Jak jsem si před časem nedokázal představit, že budu na volné noze, teď si naopak nedokážu představit, že by to tak nebylo.

Vy jste šel do angažmá hned po škole, že… Takže té svobody jste si moc neužil. Jaké Vám tedy dnes volná noha dává výhody?
Máte pravdu. Byl jsem sice asi půl roku mezi Kladnem a Palmovkou, ale když přišla nabídka nejprve na poloviční, a pak na celý úvazek, neváhal jsem. Takže teď jsem moc rád, že to je, tak jak to je. Ono se v životě nic neděje náhodou. Sice nehraju tolik jako někteří mí kolegové, ale zároveň si nedovedu představit těch 25 představení měsíčně, a to, že bych neměl čas na zpěv, masáž, lezení na stěnu, na rehabilitace. A vlastně si nedovedu představit situaci některých kolegů, kteří zkoušejí tři věci najednou. Myslím si, že některou z nich, nebo všechny musí nutně šidit, nemůžou to dělat naplno. My, když jsme zkoušeli s Jitkou a Lukášem, pracovali jsme na tom půl roku. Je to neuvěřitelně těžká hra. A já jsem tomu obětoval skoro všecko, soustředil se jen na to, a psychicky mi to v hlavě zabralo tolik místa, že si nedokážu představit, že bych zkoušel intenzivně víc věcí najednou. To bych musel být Robocop. Proto, když budu zkoušet jednu věc do roka, vůbec mi to vadit nebude.

Na závěr skočme na úplný začátek. Jak jste se dostal k divadlu? Pokud vím, jste z jižních Čech, kde jste s bratrem vystupovali v Jihočeském divadle. Zavzpomínejte.
Já jsem se na prknech, které znamenají svět, přesněji na trávníku, který znamenal svět, protože to bylo na otáčivém hledišti v České Krumlově, ocitl v druhé třídě základní školy. Tehdy jsem hrál jedno z dětí ve Strakonickém dudákovi. Začalo to už od malička, kdy nás matka, loutkoherečka Malého divadla v Českých Budějovicích, brala s sebou do divadla. Jen připomínám, že její tatínek, můj dědeček Vladimír Janura, kterého jsem poznal jen krátce, byl uznávaným hercem Jihočeského divadla a jeho žena, moje babička, byla inspicientka v divadle. Proto jsme divadlu byli tak blízko, a jako děti si nás brali do různých inscenací. Takže jsme tam s bratrem hrávali, a volba povolání byla víceméně jasná. Já jsem vystudoval činohru a bratr o něco později alternu. A po studiích jsem odešel do Kladna a bratr měl jít do Minoru. Ale krátce před podpisem smlouvy za ním přišla Jessica Horváthová z agentury Cinejessy, že si ho Terry Gilliam vybral do svého filmu. Původně se mělo jednat jen o dva dny natáčení, ale nakonec to dopadlo tak, že s ním natáčel půl roku. Takže z angažmá sice sešlo, ale místo toho natočil hollywoodský film. Byl tedy od začátku na volné noze. Pak začal točit seriál Rodinná pouta, kde hrál barmana Ondřeje Prchala. Pak za ním přišla produkce toho seriálu, lidé, kteří koupili licenci na Poštu pro tebe a domluvili se s ním na tom, že bude tam dělat pošťáka. A bratr, ač je Martin, byl podle toho seriálu pojmenován pošťák Ondra. Takže, tak došlo k tomu, že si nás začali plést nejen diváci, ale i produkce. Často se mi stalo, že mi volali místo bratra. A nakonec si nás už pletli i v rodině… A největší chaos nastal, když jsem hrál v seriálu Světla Pasáže roli Martina Lanýže. To už byl zmatek úplně všude. Teď, po mnoha letech, se to už přece jen vyjasnilo a já dostávám své jméno Ondřej zpátky. Už i při rozhovorech novináři vědí, kdo jsem já a kdo je můj bratr.

29.2.2016 12:02:22 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!