Scéna.cz 

Zemřel dramatik Josef Topol

(1. 4. 1935 Poříčí nad Sázavou – 15. 6. 2015 Praha)
Legenda poválečné české dramatiky Josef Topol odešel po dlouhé nemoci krátce po svých osmdesátých narozeninách. V padesátých letech se stal doslova zjevením českého dramatu, kromě toho byl zároveň překladatelem a esejistou. Jako u mnohých dalších jeho oficiální kariéru přerušila normalizace, a na české scény se vrátil až v roce 1989, kdy chebské divadlo uvedlo jeho nejslavnější hru Konec masopustu. Po ní následovala v červnu téhož roku premiéra Hlasy ptáků v Divadle Na Vinohradech. V loňském roce vyšel výbor Topolových esejí pod názvem O čem básník ví.

Josef Topol se narodil v dělnické rodině, otec byl strojním topičem u státních drah, matka lesní dělnicí. Po maturitě v Benešově (1950–53) odešel do Prahy, kde se stal nejprve knihovníkem a archivářem, od roku 1956 lektorem u E. F. Buriana v tehdejším Armádním uměleckém divadle (později D 34). V letech 1954–59 studoval divadelní vědu a dramaturgii na DAMU, a poté působil ve svobodném povolání. V roce 1965 absolvoval čtyřměsíční stipendium Fordovy nadace v USA. V témže roce se stal jedním ze zakladatelů Divadla za branou, kde působil jako lektor a rovněž jako režisér až do zákazu divadla v roce 1972. Poté se jeho hry nemohly hrát, a Topol pracoval v různých povoláních. 1974–75 byl korektorem nakladatelství Vyšehrad, 1977 pracoval na půl úvazku jako provozář v Lyře Pragensis. Po podpisu Charty 77 krátce pracoval jako dělník u stavebního podniku, záhy však odešel do invalidního důchodu.

Do oficiální literatury vstoupil, když mu bylo dvacet let (1955), veršovaným dramatem Půlnoční vítr, které uvedl ve svém divadle uvedl E. F. Burian. Poté se proslavil hrami s existenciálními podtexty, především hrou Konec masopustu (která se v letech 1963-64 hrála v 15 divadlech!). Jeho další komorní hra Kočka na kolejích zahajovala provoz Divadla Za branou, které v roce 1965 spoluzaložil s dramaturgem Karlem Krausem a režisérem Otomarem Krejčou. V hlavních rolích se představili Marie Tomášová a Jan Tříska. Pro DZB napsal i další své úspěšné hry Slavík k večeři a Hodina lásky. V roce 1972 byla zakázána premiéra inscenace jeho hry Dvě noci s dívkou, a poté bylo DZB zrušeno. Poté mohl Topol publikovat už jen v samizdatu či pod cizím jménem. Josef Topol byl rovněž překladatelem, jeho nejznámějšími překlady byly Romeo a Julie a Racek. Na divadelní scénu se vrátil těsně před listopadem 1989 již citovaným Koncem masopustu a poté vinohradskou inscenací Hlasů ptáků v režii Jana Kačera. V 90. letech měly premiéru jeho starší hry Sbohem, Sokrate! (1976) a Stěhování duší (1986). V roce 1997 vydalo nakladatelství TORST jeho básnická tvorbu pod názvem Básně a loni jeho eseje, úvahy o divadle, umění a fotografii, vzpomínky a rozhovory v souboru O čem básník ví, a k jeho osmdesátým narozeninám jeho básnickou prvotinu Jitřní flétna. Josef Topol byl nositelem literární Ceny Karla Čapka, zvláštní ceny Kolegia Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění a nositel medaile Za zásluhy.