Scéna.cz 

Veselka v Národním divadle Brno

Nové české nastudování Veselky Stanisława Wyspiańského, jednoho z nejznámějších polských „národních“ dramat, připravila po více než dvaceti letech Mahenova činohra Národního divadla v Brně. Po inscenacích Petra Lébla z roku 1989 a 1998 se objevuje na české scéně teprve potřetí, v nastudování zkušeného režiséra Břetislava Rychlíka v překladu Ericha Sojky. Premiéru podpořil Polský institut v Praze.

VESELKA (Wesele, 1901) Stanisława Wyspiańského je kousavá, ale velmi trefná komediální groteska, která se odvážně a s nadhledem pouští do kritiky všelidské malosti, krátkozrakosti a přehnaného nacionalismu, pokazuje na chyby v tradičních konzervativních hodnotách měšťanů i vesničanů. Bojuje také s naivní vlasteneckou koncepcí, tolik oblíbenou v autorově době, podle níž si prostý lid, měšťané i šlechta mají vzájemně odpustit veškeré křivdy, protože národní zájem stojí nad nimi. K vytvoření této hry Wyspiańského inspiroval autentický zážitek, svatba krakovského básníka Lucjana Rydla s venkovskou dívkou, které se roku 1900 zúčastnil. Vzorem pro řadu postav se tak staly skuteční lidé – přátelé Wyspiańského, ale také symbolické postavy z polské historie a legend.
Ocitáme se na venkovské svatbě prosté dívky a krakovského intelektuála. Pod jednou střechou se setkávají lidé z odlišných prostředí, s různými charaktery, zájmy a cíli, které však spojuje touha vzepřít se útlaku, odstranit z politiky špatné vládce a konečně jednotně povstat. Po mnoha vypitých lahvích vodky vznikne nápad. Je třeba uskutečnit revoluci! Jenže co když se stateční bojovníci druhého dne vzbudí s kocovinou a jejich dřívější smělé plány budou opět zahaleny mlžným oparem?
Tato brilantně napsaná hra je přitažlivá nejen svým námětem, ale také příležitostí pro skvělé herecké výkony v mnoha rozmanitých rolích. Kromě dlouholetých předních herců Mahenovy činohry, které v inscenaci uvidíte téměř všechny, se divákům představují také tři noví členové Martin Veselý (Ženich), Michal Bumbálek (Básník) a Miroslav Novotný (Věchet) a v roli Pána domu se na prkna Mahenova divadla po více než třiceti letech vrací oblíbený herec a dabér Zdeněk Maryška. Scénu vytvořil Tomáš Rusín, kostýmy navrhla Zuzana Štefunková – Rusínová a hudbu, která vychází z tradičních lidových melodií, složil Petr Hromádka. Dramaturgem inscenace je Jan Gogola, pohybovou spolupráci zajišťuje Ladislava Košíková.
Život i tvorba básníka, dramatika a malíře Stanisława Wyspiańského (1869–1907) je úzce spjata s Krakovem, kde se autor hry Veselka roku narodil i zemřel. Přestože studoval Akademii výtvarných umění (pod vedením slavného Jana Matejky) a spolu s tím také historii a dějiny umění a literatury na Jagellonské univerzitě, studia nikdy nedokončil a v jednadvaceti letech se vydal do zahraničí, kde se v umění nadále vzdělával jako samouk. Pobýval mimo jiné také v Praze a ve Vídni. Po návratu do Polska se natrvalo usadil v rodném městě a v atmosféře vlasteneckými náladami prosyceného konce devatenáctého století začal kromě malby a grafiky psát divadelní hry. Roku 1898 měla v Krakově premiéru prvotina Varšavanka, „píseň z roku 1831“, která zahájila cyklus jeho slavných „národních“ dramat. V nich se autor postupně stále hlouběji věnuje analýze polských národních tragédií a dlouhodobého boje Poláků o vlastní svobodu a dochází k závěru, že za neúspěch nejrůznějších povstání mohou osobní zájmy, krátkozrakost a diktátorské ambice jejich vůdců. Wyspiański se tak zásadně distancuje od mesianismu blízkého romantickým spisovatelům, boří totiž zažité mýty o vyšším smyslu národního utrpení, které mnozí chápali jako nutný proces očišťování se z dřívějších hříchů. Ve Wyspiańského dílech již Polsko není zobrazováno jako obětní beránek, kterého trhají nelítostné šelmy cizích mocností. Osud země do značné míry závisí na charakterových vlastnostech jejích obyvatel, což je idea aktuální také dnes a nejen v Polsku.
Přestože VESELKU řadíme mezi Wyspiańského „národní“ dramata, z celku jeho díla se do značné míry vymyká, neboť po formální stránce je jeho vzorem drama romantické. Projevem tohoto vlivu je skutečnost, že tak jako u Mickiewiczových Dziadů, i ve VESELCE zasahují do reálného světa živých lidí postavy dávno mrtvých polských hrdinů a národních vůdců, objevují se na scéně jako snové přeludy a vize a reprezentují pevné ideologické a společenské symboly a stereotypy. Není snadné VESELKU jednoznačně interpretovat, neboť zobrazené situace jsou mnohoznačné, postavy symbolické a jazyk stylizovaný do veršů. Nicméně právě díky tomu se dílo navzdory původním historickým souvislostem otevírá také naší době a našim národním zkušenostem.