Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Kristýna Frejová: Z dámské šatny

Kristýna Frejová – ze zkoušky inscenace CRY BABY CRY

autor: archiv divadla

Herečku Kristýnu Frejovou sleduju od počátku její divadelní kariéry, která je spojena především se Švandovým divadlem. Povídaly jsme si nejen o připravovaném projektu zdejší „dámské šatny“, ale i dalších zajímavých výzvách, které ji na této scéně potkávají.

Začneme nejnovějším připravovaným projektem pod názvem CRY BABY CRY. Můžete prozradit, o co se jedná?
Pracovně tomu celé divadlo říká „babinec“. Vzniklo to tak, že se Dodo Gombár koncem loňské sezóny při neformálním rozhovoru lehce zasnil a prohlásil, že má dámskou šatnu, za kterou dá ruku do ohně a kdybychom měly chuť si udělat vlastní projekt, tak ať zkusíme dát něco dohromady. Doufal nejspíš, že tento návrh po dvou deci bílého zapadne, ale nestalo se tak. Naopak. Po dalších 2 deci začaly u stolu padat ty nejpříšernější historky z našich životů, které by člověk nejraději zapomněl a kterým jsme se s odstupem času dost surově nasmály. Dohodly jsme se, že se každá z nás pokusí napsat nějaký monolog za postavu, která by nás zajímala, a chtěly bychom jí hrát. Překvapivě jsme všechny zadání splnily a tak se nám sešlo několik monologů, pozoruhodných tím, že každou z nás rajcuje jiné téma. Pak už byla otázka, jak to dát do nějakého scénického tvaru. Hlavním mozkem projektu je Martinka Krátká, která v tom nehraje, ale režíruje. Přemýšlely jsme, kde by se ty ženy mohly potkat. A nakonec jsme dospěly k tomu, že by to mohlo být na kurzu life couchingu, což je dnes velmi moderní záležitost – o které jsem však do té doby neměla potuchy.

Sbíraly jste zkušenosti i mezi profesionály life couchingu?
Ano, setkaly jsme se s několika dámami, které v této oblasti pracují. Ale Cry Baby rozhodně nebude sociologickou sondou do problematiky life couchingu. Spíše nás zaujalo to, že problémy žen ve věku 30-50 let jsou poměrně podobné a málo ventilované. Takže nám tohle prostředí poskytlo jisté zastřešení. Navíc jsme se shodly, že "je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné" a aby se ve hře objevil i mužský princip v podobě vedoucího kursu. Pro tuhle roli se nadchnul Jarda Šmíd z našeho divadla a taky Michal Dlouhý, který přislíbil VIP hostovačku. Takže v současné době zkoušíme ve volném čase, tak trochu na koleně, a strašně nás to baví. Naší ambicí je, aby to bylo představení nejen pro ženy, ale pro široké publikum. Rozhodně to nebude feministická záležitost – jsme k sobě upřímné a tvrdé. Ženy v našem provedení tedy nebudou ti trpící a chápající andělé, kteří většinou špatně dopadnou. Spíše chceme poukázat na to, že muži a ženy jsou jiný živočišný druh, a jejich soužití a vztahy přinášejí velmi pestré eskapády. Při zkoušení nacházíme v textech i situacích velký prostor pro humor, místy až zvrácenou komiku, ale taky pro závěrečnou katarzi.

Už víte, kdy a kde bude premiéra?
To, že byla posunuta premiéra Krakatitu, nám otevřelo určitý prostor a vedení divadla nám dalo zelenou. Takže poprvé chceme představit Cry Baby Cry ve Švandově divadle už v polovině června dole ve Studiu, a po prázdninách možná v rámci Dnu otevřených dveří. V každém případě by se tenhle projekt měl stát jedním z pravidelných titulů repertoáru příští sezóny.

Momentálně máte v inscenacích Švandova divadla menší, ale výrazné role, z nichž mě zaujala například Lenka z Crash u potoka. Jak se vám hraje?
Myslím, že tahle věc je pro nás všechny doslova srdeční záležitost. Spolupráce s Dodem Gombárem je pro mě vždycky překvapivá, velká výzva. Často mě obsazuje tak, jak bych to nečekala. Ať už jde o ty „pánské role“ doktora ve Vojckovi nebo Lancelota v Merlinovi, ale i způsob jakéhokoli zkoušení s ním. Lenku a Crash mám moc ráda a způsob zkoušení mě hodně bavil. Byl velmi odlišný od klasického stavění inscenace. Vznikalo to organicky, text jsme dotvářeli v průběhu zkoušek, v tomto ohledu nám byla dána volnost – byli jsme neustále všichni přítomni na zkouškách a když měl někdo potřebu přijít do situace na jevišti, tak prostě přišel a po svém tam existoval.

Možná i proto má divák (nebo aspoň já) pocit, jako by se bezprostředně účastnit děje. Jako by seděl někde v koutku při svatební hostině...
Nejste jediná, kdo má takový pocit. Říkalo mi to už více známých, kteří na tom představení byli – říkali, že si připadali jako by seděli na vlastní svatbě, nebo svatbě svých rodičů.

V takovém typu představení – a patrně i při zkoušení – nejde ani tak o obsah slov, ale o to, co se za slovy skrývá. To je asi zrovna případ vaší Lenky.
Tak je to stavěné i od Doda. Dal mi jediné zadání – měla jsem být němý pozorovatel, svědek událostí. Ale nakonec si postava sama řekla o to, aby mohla zveřejnit své trauma. To v sobě člověk nepřepere.

Vraťme se ale k roli, kterou už dnes na jevišti vidět nemůžeme, ale považuji ji ve vaší profesní kariéře za velmi pozoruhodnou. A to je Lancelot v Merlinovi. Jak jste reagovala, když vám režisér řekl, že ho budete hrát?
Moje první reakce, když jsme se to dozvěděly s Petrou Hřebíčkovou, byla radost. Protože jsme zrovna v tu dobu spolu a s Filipem Čapkou zkoušeli ve Znojmě Krále Artuše, a velmi jsme se sblížili. Pak mi proběhlo hlavou, že mě kluci z divadla sežerou, protože Lancelot je kontroverzní postava, kterou by asi chtěl hrát každý chlap. Člověk, který spí se ženou svého nejlepšího přítele, a když se k tomu má postavit čelem, tak se raději uteče do šílenství, to je velká dramatická výzva. My jsme tam navíc měli dány velmi zvláštní okolnosti - každá z postav přichází na nádraží, kde se zastavil čas, panuje tam bezčasí. A každý dostane tu svou roli buď na zkoušku, nebo za odměnu. U mě byla situace postavená tak, že jsem žena, která se cítí být mužem a dostane za odměnu šanci si takovou roli vyzkoušet. Vzpomínám na to strašně ráda, i když pro diváky to bylo hodně náročné představení.

Zatím poslední role, v níž jste se představila, je role anděla Rafaely v Nebi nad Berlínem. To je vlastně přidaná postava, ne?
Režisér Petr Štindl říkal, že ve volném pokračování se tahle postava objevuje. Já jsem to pokračování neviděla. Viděla jsem jen původního Wenderse, je to i pro mě kultovní film. Teď, s lehkým odstupem, si myslím, že jsme k tomu tématu přistupovali až s příliš velkým respektem a pietností ale představení je vyprodané a lidem se líbí….tak asi tak:)

V Gottlandu nebo ve SmíchOff-On naopak hrajete postavy, které mají konkrétní reálný předobraz. Je příprava na takové role jiná než u abstraktních postav?
V Gottlandu hraju Lídu Baarovou a Helenu Vondráčkovou, ve SmíchOffu jsem hrála Jiřinu Štěpničkovou, typus heroiny. Ptáte-li se, jestli je příprava jiná, tak určitě. Jsem totiž hodně zvědavá, a navíc mám v sobě zakopaného novináře. Takže se snažím získat o postavách co nejvíce informací. Když jsem se dozvěděla, že mám hrát Lídu Baarovou, přečetla jsem o ní všechny knihy, pak jsem ležela na internetu, ve filmech, ve kterých hrála a nakonec jsem si ještě pouštěla Goebbelsovy projevy, abych její okouzlení pochopila (a myslím, že se mi to nakonec i podařilo). Pokud jde o Helenu Vondráčkovou, chtěla bych říct, že se necítím oprávněná někoho hodnotit a odsuzovat jeho jednání…vycházím jenom z dostupných faktů. A navíc, "duše bližního je temný les"… Pokud jsme připomněly postavu Jiřiny Štěpničkové, hodně jsem studovala její charakteristická gesta. Přišla jsem na to, že je pro ni typická brada hrdě vztyčená nahoru, kterou z ní ani komunistický kriminál nevymlátil. Když si to zkusíte, tak vám to najednou něco hodí ...

V souvislosti s vašimi „kalhotkovými rolemi“ jsem přemýšlela, co režiséry láká k takovému obsazování. Mám pocit, že je to váš výrazný zjev - dokážete být na scéně jak výrazně ženskou hrdinkou, tak i výrazným mužským elementem.
Jeden z největších komplimentů, který jsem kdy v životě dostala od muže, byl, že jsem tak strašně ženská, že už jsem vlastně chlap. Asi v sobě skutečně mám silný mužský princip a přiznávám, že mám k mužům velmi pozitivní vztah hraničící, neřku-li, někdy až s pochopením.

Vzpomínám na období vašich shakespearovských hrdinek z 90.let, v nichž je právě kombinace mužského a ženského elementu namíchána opravdu důmyslně. Připomeňme například vaši Julii.
Právě aktivní role Julie ve vztahu – to byla koncepce Karla Kříže. Když mi řekl, že budu hrát Julii, byla jsem docela zaskočená. Bylo mi čtyřiadvacet, měla jsem o deset kilo víc a připadala jsem si na to stará. Nakonec mně ale Karel o své koncepci přesvědčil, já se do hry začetla novýma očima, a připustila, že Julie je opravdu jiná, než jak jsem ji dříve chápala. Když si to přečtete bez nánosů a klišé, tak vám vyjde dívka, která během několika dnů, pod tlakem okolností dospěje ve "zralou" ženu, která ve finále rozhodne i o svém bytí a nebytí. Podobně "hutným" vývojem prochází i Lady Macbeth nebo u Gertruda v Hamletovi. A je to tak i u postav čechovovských.

Vy jste měla více štěstí na shakespearovské role. Z Čechova jste si myslím zahrála jen Mášu v Rackovi v Divadle bez zábradlí.
Mášu, tu jsem měla hodně ráda. Pak jsem ještě na záskok hrála ve Višňovém sadu Varju, ale to je všechno. Doufám, že nějaký Čechov mě ještě čeká. Ale mám heslo: „Kdo nic neočekává, nemůže být zklamán“.

Vy jste téměř po celou kariéru spojena se Švandovým divadlem. Začínala jste v roce 1994 ještě v Labyrintu, a pak jste se sem oklikou vrátila. Pamatujete ještě na své první představení?
Pamatuju. Byli to Ruzanteho Křupani. Na to opravdu nikdy nezapomenu. Hrála jsem tam velmi temperamentní italskou dívku. Ta role byla krásná s velkým dramatickým obloukem - začíná jako venkovské děvče a končí jako chladná a zlá vypočítavá diva, která se dostane do vyšších kruhů. Takže rozhodně bylo co hrát. Já celou první půli hrála bosky, při premiéře jsem pozadu vyběhla na jeviště, a špalek na sekání dříví stál o půl metru jinde než na zkouškách a já si o něj rozsekla patu tak, že za mnou byly krvavé ťápoty... Pokřtila jsem tak smíchovské jeviště vlastní krví. Tehdy jsem ani netušila, že je mi souzené na tak dlouhou dobu. Byla jsem v Labyrintu pět let až do jeho zrušení, a pak jsem se zase oklikou vrátila, když začínali pod názvem Švandovo divadlo.

Byly chvíle, kdy jste chtěla odejít?
Byly. Když je člověk někde dlouho, přijde únava, stereotyp. Navíc jsme si nerozuměli s uměleckým šéfem Michalem Langem, což byl dost problém. Takže nakonec jsem zůstala proto, že přišlo nové vedení, konkrétně Dodo Gombár. Spolupracovala jsem na obou inscenacích, když jako režisér ve Švandově divadle hostoval – Vojckovi a Snu noci svatojánské. Pro mě byl zjevením, rozumím si s ním, jeho způsob myšlení o divadle mi konvenuje. Koncepce na každý rok má hlavu a patu. Není náhoda, že v každé inscenaci řešíme čas, a že se v nich objevuje nějaký anděl. U Doda nic není náhoda –a mě strašně baví, když to dává dohromady nějaké souvislosti. Jsem příznivec myšlenky, že divák se nemá podceňovat a není třeba mu všechno dovysvětlovávat. Není to snadná cesta, a já pozoruju, jak se divácká základna pomalu proměňuje. Otázka je, zda to bude fungovat dál. Co bude dál? Dnes jsou lidi zahlcení množstvím informací - internetem, reklamou, kinem. Takže když se rozhodnou jít do divadla, chtějí mít jistotu. Dají na prověřené a doporučené tituly, a nechtějí riskovat to, co neznají. Takže ty novinky se někdy těžko probojovávají. Zkoušíme teď Krakatit (premiéra bude v září) a mě to moc baví. Dramatizace Dana Hrbka a Martiny Kinské je skvělá a způsob inscenování se mi zdá velmi zajímavý a rozhodně ne prvoplánový. Znovu jsem si uvědomila, jak byl Čapek ve svém myšlení o světě neuvěřitelně napřed. Zjistila jsem, že opravdu málokdo si skutečně pamatuje, o čem Krakatit je a jak je to vlastně aktuální - jak společnost člověka semele, a než se dostane zpátky sám k sobě, je po něm. Je to podle mě věc, které dnes může velmi rezonovat.

A vy budete hrát?
Nechci moc prozrazovat, moje role se jmenuje dívka v závoji, tajuplná postava, která prochází celým dějem.

Takže práce pořád dost...
To ano. Až dozkouším tyhle rozdělané věci, od září si beru oddechový čas, protože Ráchelka půjde do první třídy a já se jí chci více věnovat. Takže zkoušet pak začnu až zas od ledna.

Ještě jedna otázka na závěr. Nedávno jste začala učit na herecké škole. Nejste ze studentů zklamaná?
Zklamaná nejsem, mám z téhle práce hroznou radost, i když to bývá náročné. Měla jsem k učení velký respekt. Moje maminka učila na DAMU, a to velmi dobře. Její oblíbenost ve škole vyplývala z toho, že měla nejen učitelskou zkušenost, ale dokázala ke studentům přistupovat individuálně. Myslím, že učit není vůbec jednoduché, a „učit herectví“ se snad vůbec nedá. Ale myslím, že se nám s Tomášem Petříkem povedlo udělat společně s "děckama" velký kus práce. Otevírají se, pracují na sobě, mají motivaci. Někdy mám pocit, že je dotujeme energeticky, ale vždycky, když vidím, že během zkoušky něco pochopili, někam se posunuli, tak mně to ohromně dobíjí. Myslím, že stejné pocity musel mít i můj učitel na DAMU pan Adamíra nebo máma. A navíc je ta škola úžasná v tom, že si člověk musí velmi pozorně formulovat věci, připravit se dramaturgicky i režijně, a vlastně se i sám učí. V prvním semestru jsme udělali průřez hrou Na dotek Patricka Marbera a šli jsme hlavně po hledání vnitřní pravdy a otevření se. Druhý semestr jsme se rozhodli věnovat komedii různých žánrů, takže jsme si vzali Wildeova Filipa a vyzkoušíme si i tu plebejskou komediální rovinu v Koljadově Slepici, kterou se studenty zkouší student režie na DAMU, Kryštof Pavelka, takže přičichnou už i k práci s režisérem. Ve druháku nás čeká Shakespeare, takže si myslím, že to bude pro studenty i pro nás zajímavé a docela pestré.

22.4.2013 21:04:49 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 19 - rubriky

Archiv čísel