Scéna.cz 

Šestnacty Ost-ra-var Ostravski

Na přelomu listopadu a prosince se letos podruhé uskutečnil festival činoherních scén „černého“ města. Opět byla ve vzduchu kromě inverze zvýšená koncentrace divadelních kritiků od „bažantů“ až po „mazáky“, kteří spolu zarytě diskutovali v kuloárech a na rozborových seminářích v centru současného umění COOLTOUR. Poprvé v historii těchto setkání vznikne dle záznamu diskusí dokonce sborník. Snad proto řečníci vážili slova více než jindy. Nezabránilo to však některým studentům v tradiční nepřipravě úvodní analýzy k jednotlivým titulům z důvodu bouřlivých nočních eskapád. První den festivalu jsme měli poslední možnost shlédnout v městském muzeu výstavu scénografií Vladimíra Šrámka, který působil ve Státním divadle v Ostravě mezi lety 1950-1990. V prostorách Divadla Jiřího Myrona byla připravena výtvarná ukázka z tvorby Mariana Pally.

Čtyři profesionální činoherní scény doplnil pozoruhodný, živelný, alternativní večer s ostravským souborem Bílého divadla, které slavilo v prostorách Staré Arény na Masarykově náměstí třicet let své existence hostinou, zpěvem, hudbou, pantomimou a performancí s originálními hosty. Magický prostor praskal ve švech a surrealismus si podával ruce s dekadencí.

Pět titulů sehrál soubor Národního divadla moravskoslezského, přičemž podle uměleckého šéfa Petera Gábora nešlo o cílený výběr toho nejlepšího, co se za rok urodilo, ale o ukázku šíře záběru, které toto měšťanské velké divadlo poskytuje pro nejrůznější cílové skupiny. Přehlídku zahájila lehce prostoduchá komedie pro mládež SAJNS FIKŠN z pera Mariana Pally v režii Věry Herajtové. Ač se hrálo v dopoledních hodinách, dokonce i velmi mladí divadelníci upadali v druhé části do dřímoty. Průměrnost inscenace nepřebila ani nápaditost předlohy a nasazení herců, kteří se ocitli ve vesmírné lodi v mezigalaktickém prostoru. Jen výjimečně se dařilo vtáhnout do příběhu diváky, např. parodováním sebe sama nebo narážkami na současnou politiku. Zaujal především Jan Fišar v roli Umělce v efektním kostýmu Marty Roszkopfové.

Tentýž večer se v krásném interiéru Divadla Antonína Dvořáka konalo představení G. B. Shawa PYGMALION v režii Pavla Šimáka, kde se v hlavních rolích objevili Lada Bělašková a David Viktora. Řemeslně na výši, plný syrovosti a surovosti Higginsovy, však tento skvost světové dramatiky nepřinesl výraznější posun v interpretaci populárního díla. Hra plná hravosti s anglickým jazykem se zaskvěla v překladu Milana Lukeše a kostýmní hravostí z dílny výtvarnice Blanky Tesařové, která na minimalistické scéně pomocí kostýmů vytvořila dobovou stylizaci a jemné vizuální vtípky jako třeba profesorův klobouk ve tvaru deštníku. Herecký soubor stylizovaně vytvářel pozadí pro společenský vzestup Higginsovy žačky. Více, než dialogy s Lízou však vycházely výstupy Higginse s plukovníkem Pickeringem či matkou Higginsovou.

Soubor NDM zabodoval uvedením svěží současné inscenace Anny Saavedra KUŘAČKY na motivy Tří sester, kterou režírovala feministicky laděná Janka Ryšánek-Schmiedtová. Rozpaky vzbudilo uvedení Čechovova Ivanova na šikmé ploše jeviště Divadla Antonína Dvořáka v režii Štěpána Pácla, s Tomášem Jirmanem v titulní roli. Tady však zazářila nová krev, Veronika Lazorčáková v roli Sáši a živá hudba v podání akordeonistů z Janáčkovy konzervatoře.

Bonbónkem nakonec veskrze sladkým a lehce stravitelným v dynamickém tempu, se stala klasická konverzačka O. Wilda JAK DŮLEŽITÉ JE MÍT FILIPA v režii Víta Vencla. Své komediální kvality však herci dokázali především v muzikálu Donaha! S podtitulem Hole dupy ho nastudoval Pavel Šimák a do hlavních rolí vytáhl esa jako Igor Ozorovič, Jiří Sedláček, Vladimír Polák a další. Do překladu libreta Pavlu Dominikovi výrazně zasáhl Ostravak Ostravski, čímž vznikla jedinečná sloučenina ostravakovštiny, kterou se postavy nezaměstnaných ocelářů domluví nakonec na tom, že půjdou donaha. Zároveň je tento jadrný jazyk obtížně zpívatelný, čímž utrpěla srozumitelnost hudebních pasáží. Představení doprovázel živý orchestr pod vedením Vlasty Šmída. Taneční choreografie vrcholí samozřejmě striptýzovými čísly sólo výstupu profi striptéra z Prahy a kolektivního vystoupení ostravských ocelářů. Ideální načasování finálního odhalení mužství před diváky pochválil na semináři kritik J. P. Kříž, neboť to poprvé stihl vyfotit. Muzikál se totiž uvádí i v jiných divadlech naší republiky, tam však ukončí odhalení příliš brzy, takže nestačil stisknout spoušť.

Komorní scéna Aréna byla letos v odhalování něco cudnější než obvykle. V nahotě ukázala jen zrůdnost a sparchantělost režimu, pokud se v něj fanaticky věří. Svůj vysoký standard obhájila hned prvním titulem, původní hrou jejího dramaturga Tomáše Vůjtka, který podle dobových pramenů popsal životní tragédii ženy komunistického politika Rudolfa Slánského. Sugestivní kabaret moci a bezmoci S NADĚJÍ, I BEZ NÍ režíroval Ivan Krejčí, v roli Josefy Slánské vystoupila Alena Sasínová-Polarczyk, jako glosátoři, vypravěči se vyřádili Albert Čuba s Markem Cisovským ve skvěle sehraném tandemu. Výběr hudby Nikose Endoginise a kostýmy Milana Davida umocňovaly děsivost a autenticitu celého zážitku, který nutil k přemýšlení dlouho po odchodu z divadla.

Dvě aktovky Helmuta Kajzara CHLÍV/PATERNOSTER v režii Janusze Klimszy navazují na dřívější snové experimentální inscenace Arény tak, jako autor, Polák ze Slezska, v něčem navazuje na některé texty Gombrowiczovy a Witkiewiczovy. Dramatik se inspiroval svými zážitky z dětství prožitého v období kultu kolektivního zemědělství padesátých let. Téma Ruska a provincie se nakonec v podání Arény objevilo ještě potřetí v soudobém dramatu Nikolaje Koljady AMIGO (režie Ivan Krejčí). Herecky skvělý tým dal vyniknout životnímu i hereckému nadhledu emeritního člena souboru Pavla Cisovského.

Poslední dva dny festivalu se nesly v duchu Divadla Petra Bezruče, které nás pozvalo do rekonstruované budovy na SPRÁVKAŘE, Goldflamovu dramatizaci stejnojmenného románu Bernarda Malamuda. K židovství jako outsiderství a hrdinství navzdory sobě, se vrátil Martin Františák s mimořádným Dušanem Urbanem v titulní roli, jemuž sekundují neméně brilantně Tomáš Dastlík a Ondřej Brett.

Noční šichtu účastníci festivalu zakončili dalším představením v místním dialektu Pestré vrstvy. Podle autobiografické knihy Ivana Landsmanna text připravil Tomáš Vůjtek, původně pro site specific v Dole Hlubina. Protože je to „kultovka jak cyp“, etablovala se i na klasickém jevišti. Vtipné i tragické hornické mikropříběhy z období socialismu režíroval Janusz Klimsza. Krom jiných kvalit, zde najdeme dokonalé zvládnutí náročné disciplíny monologu v cizích jazycích od Markéty Harokové (holandština), Tereza Vilišová (ruština) a Kateřiny Krejčí (polština). Mrazivý přesah z inscenace Arény, kde se rudě zbarvené svině jmenovaly Karel, zapůsobil, když se stejně jmenoval i bezpáteřní ředitel dolů (skvělá kreace Norberta Lichého). Přes všechny chlapské košilaté fóry v Ivanově partě (v roli autorova alter ega Lukáš Melník), se o opakované záchvaty smíchu zasloužila hlavně Zdena Przebindová jako věčně telefonující sekretářka.

Jedinou Mikuláškovou inscenací letošní přehlídky se stala dramatizace románu Emily Brontëové NA VĚTRNÉ HŮRCE, která navazuje na předchozí úspěšné režie Jana Mikuláška u Bezručů (Evžen Oněgin, Divoká kachna) obsazením, hereckou a výtvarnou stylizací (výprava tradičně Marek Cpin). Z předlohy zůstalo vypreparováno vše, až na vztahové peklo, které svou mučivou, bezvýchodnou cykličností působilo bolest, strach a další zničující vášně. Ve dvojroli Kateřiny Earnshawowé a její dcery excelovala Sylvie Krupanská. V roli pomstychtivého nalezence, láskou posedlého, krutého Heathcliffa, dosahuje nejvyšších met v antipatetickém herectví Tomáš Dastlík. Silná, nervy drásavá hra v hledišti tentokrát ťala do masa nelítostným emocionálním kanibalismem i zaryté opůrce „Mikuláškovin“.