Scéna.cz 

Vladimíre Morávku, jak je to s Tebou a Čechovem?

Charlotta rozehrála svým známým kabaretním kupletem třetí závěrečnou část projektu Čechov Čechům, uváděnou v Klicperově divadle Hradec Králové. Autorsky se na ní podílel vedle Antona Pavloviče Čechova šarlatán a démon českého divadla – režisér Vladimír Morávek. Zúročil takřka čtyřletou práci na projektu, který na jednu stranu získává přívlastky jako bombastický a fenomenální, na druhou je zatracován a nezůstává na něm kvůli jeho zásahům a režijní koncepci nitka suchá. Vladimíre Morávku, jak to je s Tebou a Čechovem doopravdy?
Vedle Morávka má na svědomí celý projekt dramaturgyně Lucie Němečková, později Jana Borovanová (slůvko později neznamená, že Němečková z projektu utekla, povolali ji nejkrásnější ženské povinnosti – pozn. red.), scénu vytvořili bratři Chocholouškové, na kostýmech se podílela Eva Morávková (to aby Čechov zůstal v rodině – pozn. red.) a celý realizační tým završil již skoro satan Vladimír Franz (když se sejdou dva Vladimírové máme se opravdu nač těšit, škoda, že nepřizvali třetího, např. Vladimíra Hulce – pozn. red.). Z herců se do celého projektu (prý v rámci sebemrskačství, potěšení a dalších uspokojení – pozn. red.) zapojili čelní a skvělí členové uměleckého souboru – za všechny alespoň Václav Veselý, Kamila Sedlárová, Pavla Tomicová, Andrea Marečková, Petr Jeništa, Jan Mazák, Filip Rajmont a další.

Jen na vlastní nebezpečí
Pokud znáte opravdového Djadju Vanju, pak vstupujte do stánku královehradecké Thálie jen na vlastní nebezpečí. Z původního textu uslyšíte z jeviště v lepším případě fragmenty, v horším vlastně jen základní syžet. Vladimíre Morávku, proč toto autorství nepřiznat? Anton Pavlovič Čechov a Vladimír Morávek: Strýček Solený. Celý projekt z hlediska zásahů do autorské licence Čechova znamená nekompromisní stříhání, řezání a přetavování. (pokud pan režisér napíše nějaké vlastní drama, pak bych se těšil na novou režijní koncepci jiného režiséra kolegy – pozn. red.) Pravdou je, že jsem podobný zásah např. při inscenování Tří sester těžko vydejchal....
V případě, že budeme tolerantní, pak nás Morávkova režie zasáhne esencí mezilidských vztahů a osudů. Láska, peníze, nenaplněné touhy, komplexy, alkohol, sebevraždy a další téma hrdinů Čechovovsko-morávkovského světa.

Svět Morávka v interpretaci Čechova
Doslova takovýto „narubismus“ nás očekává s otevřenou náručí. Morávek používá při jevištní interpretaci strojově přesných triků, kterým se moderně říká rukopis, zastarale – slepá ulička. Jaké to jsou triky? U Strýčka Soleného dominují zejména v první polovině: anekdotické datování jednotlivých postav (mimochodem zajímavě a neotřele posouvají děj kupředu – pozn. red.), stylizace herců (hlasu, pohybu, jejich akce), prudkého až vášnivého střídání temporytmu (mnohdy šablonovitého a bezúčelného – pozn. red.). Čí je vlastně představovaný svět? Náš – Čechů? Jeho – Rusů? Tvůj? Nelze z toho rozpoznat. Prostě svět, kde nejsou jistoty, kromě jistoty smrti (a střílí se hodně – pozn. red.).

Vizualizace a akustika „VSEVO MIRA“
Naprosto rafinovaná a ďábelská, hutná i řídká, veselá i depresivní. Startuje prázdná scéna, kde si postavy musí vystačit pouze se židlí a stolem, až po surrealistickou koláž kurníků, portrétu Stalina, židlí a kanape, nemocničního lůžka, vozíku a jiných propriet. Zvukově navýsost dokonalá skladba – kabaretu, variace na večerníček Bob a Bobek..., až k teskné a nostalgické, zádumčivé a ponuré melodii, skvěle uspořádané Vladimírem Franzem. To vše spolu s kostýmy, které postavám napomáhají a zasazují do věku snad XIX. století, jak je viděla Eva Morávková.

Herec – pouhý stroj?
Pro návštěvníka, který nezná konkrétně jména členů souboru (myslím, i když zná, tak je to problém, díky maskám apod. – pozn. red.), že se dost těžko vyzná v postavách, neboť ... v programu jsou uvedeny pouze jejich aliasi, tedy Tělegin, Treplev, Sorin apod. Zkuste je poznat, když si ve hře říkají Igore, Vero, Kirile atd. ... Tedy skutečně herečky i herci se stávají strojem a výchozím materiálem... Ovšem třikrát podtrhuji – soubor je velice sehraný a kvalitní, určitě si zaslouží opětovnou nominaci na titul Divadlo roku. Ze všech musím vyzdvihnout – Kamilu Sedlárovou (Jelena) a Pavlu Tomicovou (Arkadinová, Varja), Václava Veselého (Solený) a rovněž Andreu Marečkovou (Charlottu). Kamilu Sedlárovou za vyjádření pokory a skrývané nenasytnosti lásky, Pavlu Tomicovou za skvělou Arkadinovou, její roztěkanost a stařeckou komičnost. Václava Veselého za práci s hlasem a celou figurou, kterou dokázal udržet po celou trilogii.
Ze všech scén patří k nejpůsobivějším setkání nešťastné Soni – „bulinačky“ (Andrea Marečková) a Jeleny (Kamila Sedlárová) a jejich usmíření, střet Jeleny a lékaře Astrova (Filip Rajmont), i když ten osobně pokulhával v přesvědčivosti gest, autor scénáře se k jeho figuře zachoval nejkrutěji – submisivní otloukánek.

Vrchní, účet prosím!!!
Čechov dokázal zachytit melancholický obraz ruské společnosti s veškerou její prázdnotou a nenaplněností, Morávek přetavil celou jeho předlohu v jevištní tvar, který nezůstane bez povšimnutí. Možná u místních příznivců vyvolá dokonce ovace. Tvar tento vygradoval k takovým výšinám, že si bezesporu zaslouží přezdívku – český divadelní Spielberg. Prostě přiměřeně solil, ovšem zda s vkusem? Jo, v zádech mě mrazí...

A. P. Čechov: Strýček Solený; Premiéra v Klicperově divadle 26. října 2002.