zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Raději si říkejme vše na rovinu

H. Maciuchová a L. Frej (Foto Petr Našic)

  

Edward Albee Kdo se bojí Virginie Woolfové
Překlad Ljuba a Rudolf Pellarovi; režie Petr Novotný j.h.; scéna Ivo Žídek j.h.; kostýmy Lucie Loosová; hudební spolupráce Ivan Doležálek a dramaturgie Alena Kožíková.
Marta (Hana Maciuchová); Jiří - její manžel (Ladislav Frej); Drahunka (Simona Postlerová); Nick - její manžel (Jiří Dvořák). První provedení 19. září 2002.

Divadlo na Vinohradech inscenovalo již třetí hru amerického spisovatele Edwarda Albee, ke stávajícím hrám Křehká rovnováha a Tři velké ženy přibyla premiéra Kdo se bojí Virginie Woolfové?. V prvním uvedení byla na této scéně uvedena 19. září 2002. Diváci mají na paměti nejen její verzi z divadla S.K. Neumanna, ale určitě i filmový bestseller s Elisabeth Taylorovou a Richardem Burtonem v hlavních rolích. Na Vinohradech se představili pod režijním vedením Petra Novotného Hana Maciuchová – Marta, Ladislav Frej – Jiří. Generační protipól jim vytvářela manželská dvojice Drahunka v podání Simony Postlerové a Jiří Dvořák coby Nick.



Petr Novotný nastínil živočišný boj manželů Marty a Jiřího, který rozehrál jako nelítostný souboj dvou draků. Dramatičnost umocnil střízlivým pojetím s důrazem na text, civilní projev s minimem scénických prostředků. Scénograf Ivo Žídek vytvořil scénu odrážející bohatství a pohodlí střední až vyšší vrstvy společnosti. Divák sleduje komfort v podobě kožené sedací soupravy, obývací stěny, která je na obou stranách jeviště zrcadlově stejná. Žídek zdůraznil dva společné světy manželů, které po letech soužití splývají. Jako mravokárce a věčný dohlížitel působí na zadním horizontu portrét otce Marty. Hvězdy za ním zdůrazňují snad pomíjivost lidských problémů v porovnání s vesmírem.

Edward Albee zasadil příběh do pozdních nočních hodin, kdy po skončení večírku dostali dva manželské páry Marta a Jiří, Drahunka a Nick chuť pokračovat, vždyť noc je dlouhá. Uvolnění emocí a charakterů docílil díky působení alkoholu. Postavil jednotlivé postavy proti sobě nebo se je snažil spojit prostřednictvím krátkodobého flirtu. Na scéně se postupně vystřídají všechny dvojice pospolu a se sklenkou drinku si zahrají hru na pravdu – Kdopak by se vlka bál. Tato dětská říkanka či písnička je doprovází až k závěrečnému očištění.

Hana Maciuchová a Ladislav Frej, zrovna tak Jiří Dvořák a Simona Postlerová představují šťastný typový výběr ze strany režiséra. Plně a ku prospěchu diváka se ztotožňují se svými postavami. Hana Maciuchová uchvátí svojí dominantní rafinovanou převahou, která má za sebou větší společenskou prestiž než všichni dohromady. Dokáže svoji převahu vystupňovat např. pevným postojem s širokým nakročením a pokrčením v kolenou spolu s rukama namířenými vpřed. Bravurně kolem sebe kouše a zvládá domácí dominu vůči Jiřímu i Nickovi. Vše pod zdánlivou rouškou sklonu k alkoholu.
Drahunka Simony Postlerové nezapře ukňučenou, rozmazlenou paničku. I ta později odhalí své neštěstí. Její histerie se zdá zpočátku odpudivá, ale postupně získá sympatie diváků.
Mužští protihráči – Ladislav Frej a Jiří Dvořák musí dostatečně kombinovat ve strategickém boji vůči silné partnerce a milence Martě. Ladislav Frej jako Jiří působí nešťastným dojmem flegmatika, který si všechno nechá líbit, jen když má svoji vědu a historii. Tato jeho zdánlivá apatie skrývá smysl pro strategickou obranu. Mistrně zapojuje důmyslné protizbraně. Dokáže dráždit, provokovat, urážet, ale i konejšit.
Nejrafinovanější a v podstatě nejpodlejší postava Nick, díky kombinovanému boji Marty a Jiřího dojde k rozuzlení své podlosti. Jiří Dvořák vložil do kariérního a prospěchářského Nicka, který se žení pro peníze, miluje z důvodu povýšení, vtiskl rovněž dostatečnou inteligentní rafinovanost. Velmi klame svým melodickým hlasem a distinguovaným chování. Tento obranný štít neodolá ani Martě, Drahunce, ani Jiřímu.

Kdo se bojí Virginie Woolfové? aneb Kdopak by se vlka bál se bezesporu zařadí k lepším špičkám na repertoáru Divadla Na Vinohradech. Co všechno vede k nelítostnému souboji všech protagonistů se dozvíte v závěru hry. Otázkou zůstává zda hra „na život a na smrt“, která zasahuje až do samotné dřeně lidí, je smysluplná. Nestačilo by si vše říci na rovinu a takto ušetřenou energii věnovat činorodějším věcem? Vlka se přeci nebojíme.

2.10.2002 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 17 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Články v rubrice - Recenze

Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek



Časopis 17 - sekce

HUDBA

Naďa - vzpomínkový koncert

Jana Fabiánová (Zdroj: Ságl Production)

Desítky umělců – zpěváků, hudebníků a herců – spolu s mnoha přáteli se sešli v pražské Lucerně, ab celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Oceněné drama Píseň jmen

Píseň jmen

Píseň jmen
Tim Roth a Clive Owen jako přátelé, do jejichž dětství vstoupila druhá světová válka. Oceněné ka celý článek

další články...