Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ondřej Sokol: Dolly by neměla být podívaná tisíckrát viděná

autor: archiv

Herec, režisér divadelní i televizní, překladatel – to vše v sobě spojuje Ondřej Sokol. Jako režisér má za sebou několik inscenací v Činoherním klubu, ale na muzikál si troufl poprvé.

Jaký vztah máte k hudebně dramatickému žánru?
Přiznám se - kdybych uměl zpívat, tak bych pravděpodobně byl zpěvák. To mě bavilo nejvíc, ta pubertální představa mě jako rockového zpěváka byla neodbytná. Ale musel jsem se smířit s tím, že to neumím. Hudbu fakt miluju, často s ní pracuju, a to asi pramení z toho, že jsem si nesplnil ten sen.

Je podle vás důležitější, aby v muzikálu uměl člověk dokonale zpívat, nebo aby byl herecky dobrý? Přiznám se, že pro mě je důležitější to druhé...
Myslím, že zásadní problém v Čechách je ten, že nemáme ten druh herců, kteří umějí dokonale zpívat, že se posadíte na zadek, a kromě toho stejně dobře hrají a tančí. Před časem jsem viděl v Londýně muzikál BILLY ELLIOT, a tam jsou dokonalé i malé děti. Je to druh herectví, který se u nás teprve začíná rodit. Takže se tento druh muzikálu u nás ani nedělá, protože takový typ herců nemáme k dispozici. Ale k vaší otázce - je to kus od kusu. Je třeba se rozhodnout, jestli je to muzikál postavený na hudbě a na zpěvu, v tom případě je lepší obsadit zpěváky, ale pokud je to muzikál se složitějším příběhem, je lepší obsadit herce. My jsme zvolili tuhle metodu, ale byl bych rád, aby to i odzpívali dobře. Proto jsem si vybral ke spolupráci Varhana, aby udělal nové zajímavé aranže, aby to bylo šité na míru. Zkrátka, nechci klasický karlínský muzikál, ale ukázat staré téma čerstvě, nově. A to, že budou dobře hrát, je moje práce.

Jaký typ muzikálu se vám líbí?
Já úplně nepreferuju jeden druh, když je to dobře udělané, tak si to užívám. V Londýně chodím rád na muzikály. V tu chvíli jsem nadšený dokonalostí, artistností, ale přistihl jsem se, že si to dlouho nepamatuju, protože mi tam něco chybí. Nějaká hlubší lidská kvalita. Pro jsem sáhnul po Dolly, protože tímto příběhem, i když je jednoduchý, lze zasáhnout lidi i příběhem, aby si užili lidské nedokonalosti a zůstalo to v nich déle než jenom zážitek ze zpěvu.

Jako základ jste zvolili starý překlad Iva Osolsobě, a doplnili jej novými písničkami Eduarda Krečmera. Nenapadlo vás, že byste si přeložil hru sám?
Kdybych to udělal, měl bych to daleko rychleji hotové... Je zvláštní, že u nás neexistuje neupravený překlad Hello, Dolly!. Ten, který nabízí Dilia, je už určitou interpretací díla. Takže úpravy daly docela dost práce. Nejprve jsem musel získat původní anglický text, a s jeho pomocí jsem dělal úpravy tak, aby se to co nejvíc podobalo originálu. V úpravě Iva Osolsobě toho oproti originálu dost chybělo nebo tam bylo něco navíc. Takže jsem tento text hodně okrouhal, a vrátil ho ke klasické podobě Dolly. Pak bylo nutné snížit počet postav, protože máme menší obsazení, ale zase upravit funkci orchestru, který máme začleněn přímo do děje. Nakonec tedy vznikla verze hodně zjednodušená, úpravy a škrty byly poměrně razantní.

Inspiroval jste se i filmem?
Určitě. Protože jsem dlouho neměl k dispozici originální text, částečně jsem vycházel z filmové verze, moje úpravy mnohdy šly po duchu filmu.

Jak bude vypadat scénická verze?
Já jsem se inspiroval obrazem amerického malíře Edwarda Hoppera Noční ptáci (Night Hawks). Scéna je složená z několika částí, které jsou variabilní. Východiskem byla pro mě 30. léta, ale slouží spíše jako odrazový můstek. Vlastně pokaždé, když pracuju s dobovým textem, snažím se vytvořit univerzální text. Aby to bylo dobové a zároveň to mělo možnost mluvit naprosto moderně, potřebuju nějaký vlastní svět. To je i další důvod, proč hudbu upravuje Varhan. Protože ty původní aranže jsou dnes tak obligátní, tisíckrát slyšené, a opsané do dalších muzikálů, že bylo třeba udělat je nově, čerstvě.

Na první zkoušce projevily herečky zklamání, když jste oznámil, že nebudou žádné šatičky a kloboučky, které známe třeba z filmu... Bude to tedy podívaná?
Podívaná to musí být, vždyť je to muzikál. Ale nechtěl bych, aby to byla podívaná tisíckrát viděná. Proto jsem ke spolupráci oslovil kostýmní návrhářku Ninu Stiller, která má pro to velký cit, umí pracovat s moderními kostýmními prvky, které se nederou extra do popředí, a přesto vypadají skvěle. Ta scéna, hudba, kostýmy mají jednoho společného jmenovatele - aby to byly moderní věci, ale zároveň působily dojmem opravdu uceleného vlastního světa. Takže dámy budou oblečeny velmi hezky, jistě budou spokojené.

V hlavní roli se představí Ivana Chýlková. Vím, že jako herečtí partneři jste se několikrát setkali na jevišti Činoherního klubu. Ale nevím, jestli jste ji už režíroval?
Ano, už dvakrát – obě hry se stále hrají, jsou to Sexuální perverze v Chicagu a Bůh masakru. Takže se známe i jako režisér a herečka.

Jak to bylo s výběrem dalších postav?
Michal Hrubý má kolem sebe lidi, se kterými rád spolupracuje. A já jsem se snažil najít nějakou variantu, aby byli herci ten typ, který já potřebuju. Například jsem chtěl, aby Vandergelder byl nepříjemný cholerický kretén. Proto to hraje Lála Dulava s Pepou Cardou.

Ti dva herci se mi ale zdají dost typově rozdílní?
Pro mě oba mají základní tón podobný. Takové to zvláštní introvertně naštvané mužství mají v sobě oba, i když každý se projevuje samozřejmě jinak. Ale co se týče výkladu, není to daleko od sebe.

Upozorňoval jste na to, že při počáteční Vandergelderově písni by se feministky, přítomné v sále, měly naštvat a odejít. Ale nakonec se přece ukáže, že Dolly dosáhne svého...
Já s tím nepolemizuju. Myslím, že ženy opravdu ten svět řídí. Ale právě proto je na začátku důležité ukázat obraz Vandergeledera jako totálního dobového „macha“. Aby to nebyl takový milý pán, kterého je snadné sezobnout, ale protivník, se kterým bude muset bojovat. A proto tu jeho úvodní píseň stavíme tak, že to bude těžká podívaná pro feministky...

Ta hra je na první pohled o lásce, ale na druhý spíše o rozumovém rozhodování, jak se výhodně provdat nebo oženit...
U něj určitě – on odmítá připustit, že by ho ovládal cit. Tím je ten příběh zajímavý, poté co dozpívá, ona postupně destruuje jeho představu o světě. Nikdy by nepřipustil, že s ním dokáže ženská takhle cvičit. Ale tím se v něm objevuje něco lidského.

Jak vidíte Dolly - je to pragmatická potvora?
Potvora určitě, ale ne pragmatická. Ona je spíše umělec v podvádění. Člověk, který tím žije. Její plány, to není pragmatismus, ale spíše vášeň. To znamená, že i když podvádí, míří to k něčemu velice upřímnému.

Jste připraven, že někdo vypadne, a budete muset zaskočit?
Normálně se na tuhle situaci vždycky těším, zaskakovat ve vlastních inscenacích je pro mě adrenalinový sport. Ale v tomhle případě – a jsem tomu rád – k tomu nedojde. Jsou to složité role s choreografií a zpěvem, to se nedá naučit během odpoledne. I když nikdy neříkej nikdy. Už se vidím, jak Ivanka Chýlková onemocní a já budu zpívat Dolly... (smích)

12.7.2010 16:07:27 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!