Scéna.cz 

Vladislav Vančura Markéta Lazarová

Výrazným textům české literatury se na divadelních jevištích cílevědomě již druhým rokem věnuje Jan Antonín Pitínský spolu se stejným inscenačním týmem. Do úzkého okruhu spolupracovníků patří scénograf Jan Štěpánek, Jana Preková, autorka kostýmů, a Vladimír Franz, hudební skladatel. Z projektů na nichž se podíleli můžeme uvést Její Pastorkyňu v Městském divadle Zlín, Gazdinu Robu v Uherském Hradišti nebo Maryšu v Národním divadle Praha. K té přibyla dramatizace románu Vladislava Vančury Markéta Lazarová. Dílo vedle své knižní podoby vstoupilo ve známost zejména díky filmového zpracování režiséra Vláčila.
Rozsáhlé pasáže barvitého Vančurova popisu nebo vnitřní monology hlavních postav, to jsou úskalí textu, která dramatizaci v žádném případě dramatizaci neusnadňují. Autoři scénáře Marek Horoščák, J.A. Pitínský a Josef Kovalčuk pravděpodobně absolvovali nesčetné dohady nad daným textem. Nakonec vše vyústilo v představení, které bylo v premiéře uvedeno 14. a 15. března 2002 v historické budově Národního divadla. Právem jim náležel zasloužený dlouhotrvající potlesk obecenstva, neboť ...

Dokázali dílo ztvárnit v přesné jevištní zkratce. Byť se na jevišti odvíjí pomyslný děj v kontinuální linii, nejedná se o dějovou dramatizaci. Samotný příběh se nepodílí aktivně na posunu děje. Hlavním hybatelem jsou vnitřní prožitky a střety postav. Markéta Lazarová (Petra Špalková) prožívá konflikt mezi láskou k Bohu a k muži. Otec Hrabě (František Němec) se nekompromisně střetává se synem Kristiánem (Michal Slaný), podobně lapka Kozlík (Miloslav Mejzlík) a jeho syn Mikoláš (Petr Motloch). Rovněž tření mezi královskou mocí a anarchií, tedy řádem a zákonem, proti nimž stojí svoboda lesa, ovládaného lapky. Tyto duely navzájem spolu vytváří těsné soukolí a tak 26 královských zpěvů o pouti, má zajímavý obsah.

Obrovský kus herecké akce napomohl k velké dynamice postav. Ty jsou dovedeny až k jakési možná přízemní animálnosti, která z herců sálala. Částečně se podařilo zlomit fámy a pověry o kostlivcích v ansámblu Národního divadla. Výkony Aloise Švehlíka, Jiřího Štěpničky, Františka Němce, Petra Motlocha a Jaromíry Mílové rozhodně nastavují vysokou laťku. Pozadu nezůstávají ani hostující Petra Špalková, Miloslav Mejzlík, Zuzana Kronerová a Zuzana Stivínová.

Titulní Markéta Lazarová v podání Petry Špalkové měla dostatečnou pokoru a plnost ve vyjádření charakteru. Na jednu stranu ženskou jemnost, na druhou tvrdost, kterou si vynucuje boj o život, o zachování sama sebe.
Jiří štěpnička coby Lazar v žádném případě nezůstal pozadu. Scéna kdy přichází o poslední dceru Markétu, kterou zaslíbil Bohu, naprosto přesvědčuje, že Štěpnička ví kam sáhnout. Rozpor cti, zklamání a hořkost z něj přímo čiší.

J.A. Pitínský těžil z bravurních hereckých výkonů. Vystavil protagonisty herecké nahotě. Scéně dominuje prázdný prostor. Symbolika prostoru kláštěra, zemanské tvrze, nebo bukového lesa se dosazuje sama. K této prostorové „absenci“ se přidává hudební kompaktnost. Scénická hudba zní velmi prostorově, zastupuje obrazovou scénu. Naprosto geniálně harmonizuje celkové scénické dílo. Vladimír Franc opět potvrdil, ba přímo navýšil, své skladatelské kvality.
Scénograf Štěpánek obohatil monotónnost prostoru světlem. Důležitým punktem v dějovém předělu se stalo vysypání snad rýže nebo písku. Krvelačně jednoduše a o to více působivěji ztvárnil popraviště. Naprosto geniální se jeví okamžik zkřížení dvou kolmých stěn, které proti sobě projedou - protnutí osudu, náznak kříže, výborně hraje. Závěrečná metafora pobitých králíků, opět bez komentáře. Naprostá očista a pravda lovce.

Markéta Lazarová v Národním divadle patří k inscenačním skvostům. Pitínský potvrdil své čarodějné divadelní umění. Divák nezůstane ochuzen v hereckých výkonech, ani ve výpravnosti. Nemusí mít strach, protože nejdůležitější na celé inscenaci je zkratka, která na něj čeká. „Veďte mě zpátky, neodejdu před svým manželem. Chci čekati a kdybyste mi odepřeli vejíti, chci čekati na tomto prahu jako čekává žebračka.“ Markéta.