Scéna.cz 

Oslava padesátin Semaforu ve velkém stylu

V rámci oslav padesátin Semaforu Supraphon připravil několik velmi zajímavých projektů. Největší novinkou je DVD Semafor Unikáty & Dobře placená procházka.

Jazzová opera Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Dobře placená procházka se od své premiéry v roce 1965 dodnes vrací v různých úpravách na prkna jak českých, tak dokonce i řady zahraničních divadel, a to od neprofesionálních souborů až po scénu Národního divadla. Procházka byla bezpochyby nejambicióznější inscenací, kterou do roku 1965 Semafor uvedl.

S prvotním nápadem přišel Jiří Šlitr, který chtěl napsat jazzovou buffo-operu, tedy žánrově komickou operu s dějem ze všedního života, a Jiřímu Suchému se nápad od počátku líbil. Hru chtěl postavit do protikladu k výpravným operám broadwayského typu tím, že se celá bude odehrávat – v koupelně. Pracovní název zněl dokonce „Ve vaně“ (což byla parafráze názvu Blodkovy opery „V studni“), ale nakonec se rozhodl pro onen zvláštní titul Dobře placená procházka. Dobře placená procházka měla premiéru 15. června 1965 a okamžitě sklidila vesměs velmi pozitivní ohlas.
Přesto se Procházka na jevišti dlouho nehrála – autoři ji stáhli už po 64 reprízách v září roku 1966. Důvodem nebyla klesající návštěvnost, nýbrž shodou okolností právě obsah tohoto DVD. Režisér představení Ján Roháč spolu s Milošem Formanem hru společně natočili jako televizní film a Suchý se Šlitrem předpokládali, že o představení už proto nebude takový zájem.
Zatím poslední (a zároveň asi nejvyšší) mety dosáhla v dubnu roku 2007 uvedením nové upravené verze (v režii Miloše Formana) v pražském Národním divadle. Filmová Procházka celkem věrně kopírovala představení, pouze se z jevištní koupelny vystěhovala do více pokojů. Oba režiséři (a zároveň scénáristé filmu) respektovali celek ze semaforského jeviště, protože oba měli k tomuto divadlu velmi blízko. Herci přirozeně rovněž zůstali stejní jako v divadelní verzi, vedle S+Š se v roli Vanilky objevila Eva Pilarová, v roli tety z Liverpoolu Hana Hegerová, v roli Uliho pak tanečník René Gabzdyl. Natáčelo se ve filmových ateliérech v Hostivaři, a to systémem pro film téměř nezvyklým – chronologicky podle děje.

DVD obsahuje dále UNIKÁTY:
Hluboká vráska aneb „Naraž si bouřku ještě více do čela“ je jedna z nejslavnějších semaforských „klasik“, ačkoliv autorem její melodie není ani Jiří Šlitr, ani Jiří Suchý. Píseň se původně jmenuje GOING TO THE RIVER, napsal ji americký pianista a zpěvák Fats Domino. Jiří Suchý ji pak v Semaforu se svým textem zpíval ve hře ZUZANA JE SAMA DOMA a nahrál ji i na supraphonský singl. Na DVD je v raritní verzi z TV pořadu Herci a písničky, kde ji zpíval Miloš Kopecký. Nastudováním písně PRÁZDNÁ NÁRUČ složil Jiří Suchý poctu svým vzorům: jde o starou skladbu Osvobozeného divadla, kterou Suchý zpíval v televizním pořadu Zadáno pro Semafor (a po mnoha letech ji pak natočil na CD společně s The Hottentots Orchestra). V roce 1965 ho doprovázel orchestr Ferdinanda Havlíka, jehož kapelník skladbu navíc vyzdobil nádherným klarinetovým sólem. Ze stejného pořadu pochází i další skladba, tentokrát už z autorské dílny S+Š. Pampelišku si mohlo z desky poslechnout pouze 1000 nejvěrnějších fanoušků divadla, protože právě v takovém nákladu vydal Supraphon pro členy Klubu spřízněných duší album TOULAVÍ ZPĚVÁCI, na kterém nahrávka původně vyšla.

V televizním archivu se dochovala i krátká reportáž z této návštěvy se zlomkem písně Satchmo, kterou zpíval Jiří Jelínek spolu s Evou Pilarovou. Komický talent Jiřího Šlitra dokumentují dvě nahrávky z TV pořadů, které se nezachovaly vpříliš dobré kvalitě, ale za zhlédnutí rozhodně stojí. Pořad byl natočen v době, kdy Semafor uváděl Šlitrův recital Ďábel z Vinohrad, a právě v něm Jiří Šlitr zpíval hity Tři tety a Co jsem měl dnes k obědu. Bez zajímavosti není, že big beatovou kapelu, kterou zde slyšíme (jinak vystupující v rozšířené sestavě jako Rogers Band) a která tehdy na čas v Semaforu nahradila orchestr Ferdinanda Havlíka, tvořil vlastně základ někdejšího Olympicu, minimálně v podobě tria – kytaristy Peteho Kaplana, saxofonisty Míly Růžka a bubeníka Františka Ringa Čecha (na klavír hrál Rudolf Rokl, na baskytaru Ladislav Chvalkovský, který naopak Olympic posílil v 70. letech).
Z Jonáše a dr. Matrace, tedy z posledního představení, ve kterém Jiří Šlitr hrál, nabízíme ještě krátký dochovaný monolog Jiřího Suchého, jak byl natočen pro pořad Jizvy, jiskry, jistoty v roce 1969 (navazující píseň Jo, to jsem ještě žil už vyšla na DVD Největší hity).

Třetí část tohoto výběrového DVD je pak věnována písním ze slavného Roháčova RECITALU 64 (natočeného v roce 1965 s kameramanem Stanislavem Milotou), které se ještě neobjevily na předešlých supraphonských DVD Největší hity I a Největší hity II. Perličkou je zejména Šlitrova parodie amerického tradicionálu Klementajn, který v Semaforu zněl s českým (téměř zlidovělým) Suchého textem v kabaretu Jonáš a tingl tangl. V intencích Šlitrova recitalovského parodování semaforských hitů ji ale tentokrát přezpíval do jakéhosi česko-ruského jazykového křížence pod názvem Klíměntajn. Perličkou je, že autorem tohoto nového textu nebyl ani Šlitr, ani Suchý, ale tehdy čerstvý absolvent DAMU a člen Divadla Na zábradlí Jiří Krampol, kterému za to Jiří Šlitr výplatu ovšem musel poslat na vojnu. Nicméně americká píseň, která tak znectila ruštinu, potom ze zřejmých důvodů v televizní verzi Recitalu zaznít nemohla a až donedávna ležela také schovaná v archivu.