Scéna.cz 

DivadloLetí : Zazděná/Mauerschau

Divadlo Letí se v této sezóně pevně usadilo ve Studiu Švandova divadla, kde hrají cca 4x měsíčně. Jejich nejnovější premiérou je mezinárodní projekt, který vznikl ve spolupráci Goethe-Institutů po celé Evropě a Spreeagenten Berlin. Projekt se jmenuje After the Fall - Evropa po roce 1989 a má vyprovokovat vznik nových her a projektů, které by reflektovaly tuto situaci. Do akce se zapojilo cca 17 souborů (Royal Court Theatre v Londýně, Teatr Stary v Krakově, Abbey Theatre v Dublinu nebo Národní divadlo v Bruselu), Výsledky tohoto výjimečného projektu budou prezentovány v rámci mezinárodních festivalů v Mülheimu, Drážďanech a na dalších evropských festivalech.

Divadlo Letí bylo osloveno proto, že se specializuje na nové hry. A ve svém projektu rozhodně nezklamalo. Oslovilo mladou dramatičku Barboru Vaculovou, a ta pro ně napsala dvojjazyčnou hru ZAZDĚNÁ / MAUERSCHAU čili Kabaret bez jízdního řádu . Kromě toho oslovili skladatele Aleše Březinu, který vytvořil původní hudbu. Světová premiéra 14. září 2009 ve 20:00 ve Studiu Švandova divadla a v režii Susanne Chrudina a Martina Schlegelové se představilo výhradně ženské obsazení Anna Bubníková/ Tereza Vilišová,Tereza Richtrová, Claudia Schwartz a Pavlína Štorková. Jediný muž – Vladimír Strnad – je doprovází na klavír.
Záležitost je to zajisté pozoruhodná – už třeba tím, že jde o důslednou česko-německou koprodukci (německé znění je doprovázeno českými titulky promítanými na pozadí, nebo simultánním překladem na scéně. Herečky 3 české a jedna německá průběžně přecházejí z češtiny do němčiny a zpět. Další pozoruhodností je to, že dramatička Vaculová se částečně inspirovala i osudy některých členek týmu. Např. Martina Schleglová se narodila v Čechách, ale je částečně německého původu, zatímco Susanne Chrudina je dcerou českých emigrantů žijících v Německu. Hra se původně měla jmenovat podle místa děje Nebeská Rybná /Himmeln Riben, ale nakonec zvítězil název Zazděná. V němčině nedošlo k přímému překladu,ale vznikl název, který znamená jakousi „show u zdi.“ Jsou to totiž právě nejrůznější zdi, kolem nás i v nás, které tu hrají důležitou úlohu.
Příběh, rozvíjející se na scéně, kde máme několik zdí a také jehličnatých stromků (obojí je pohyblivé a díky tomu nám herečky připraví několik gagů), se odehrává v malé sudetské vesnici jménem Nebeská Rybná na dušičky. To je noc, kdy mrtví ožívají a minulost se vrací. Tři místní dobrovolné hasičky (které zároveň pracují na zdejší celnici) hlídají požářiště nedaleko hřbitova, když tu náhle... objeví se zvláštní žena, která vypadá jako by chtěla pouze přejít hranici. Pozve dívky do autobusu, který z ničeho nic zastavil u hřbitovní zdi. Možná neměly nastupovat – ale takto se vydávají na cestu do minulosti. A na této cestě se setkávají s různými podobami česko-německých vztahů. Na první – válečné zastávce- se setkáváme s problémem smíšených manželství, na druhé zastávce se ocitáme na německém mezinárodním táboře 21. srpna 1968, potřetí se zastavíme v roce 1989, kdy z německého velvyslanectví v Praze právě odjela záplava východních Němců do NSR a zanechala tu mj. množství klíčků od nepotřebných Trabantů. Každá z hereček hraje několik typů žen, lehce tragikomických, vážných a obětavých, ale také potměšilých a směšných. Autorka ani inscenace nenabízí jednoznačný pohled, je to spíše diskuse nad tím, jak jsme žili a jak jsme se provinili. Kromě vážných momentů je tu ironie a humor, když objevujeme vzájemně propletenou síť konfidentek z obou stran, bizarní scénky jako bojovnice ve frontě na banány, je tu ale i náznak brechtovského kabaretu, nápadité a vtipné choreografie. Okružní jízda se nakonec vrací do dušičkového dne naší současnosti. Dámy, které tu hrají , mají smysl pro rytmus, správně načasované gagy, pro sebeironii, dokážou být milé, trapné, roztomilé i pěkné potvory. Málokdy se podaří, aby mezinárodní projekt nepůsobil uměle, a některý z jazyků nepřekážel. V tomto případě vše do sebe organicky zapadá a celek velmi dobře funguje. I když mladší generaci asi nebudou všechny odkazy jasné, je to velmi zajímavý příspěvek nejen k reminiscenci naší historie, ale i jakási lehká úvaha nad tím, že některé povahové vlastnosti se nemění. Jako kdysi i dnes je v nás zakořeněn rasismus, závist, ale i touha po štěstí.