Scéna.cz 

Avatar: Když kontinuita přestane být jistotou

Třetí Avatar nepřichází s novým světem, ale s otázkou, zda ten starý ještě obstojí. AVATAR: OHEŇ A POPEL, který vstupuje do českých kin už 19. prosince 2025, posouvá ságu Jamese Camerona z oblasti technologického úžasu do prostoru etických následků, rodinného napětí a ztráty víry – nejen v Eywu, ale i v samotný mýtus Pandory. Je to film, který sází na kontinuitu v době, kdy diváci často očekávají změnu. A právě v tom může spočívat jeho síla i největší riziko.

Kontinuita jako autorská odpovědnost
V éře restartů, multivesmírů a rychlých výměn hereckých tváří působí přístup Jamese Camerona téměř provokativně. Avatar je od svého počátku budován jako sága s pamětí – pamětí světa, postav i důsledků. Nic se nemaže, nic se nevrací do výchozí polohy. Každý další díl nenabaluje jen nové vrstvy, ale zároveň nese tíhu těch předchozích.
Cameron tím na sebe bere odpovědnost, která dnes není samozřejmá. Kontinuita pro něj není produkční nutnost, ale morální závazek vůči vyprávění. Smrt Neteyama není dramatickým efektem, nýbrž bodem, od něhož už nelze ustoupit. Rodina Sullyových se s ní musí vyrovnat – a divák spolu s nimi. Třetí díl se proto vědomě vzdaluje pocitu bezpečného návratu do známého světa. Pandora tu není kulisou k obdivování, ale prostředím, v němž se žije s následky.
Právě v tom se OHEŇ A POPEL 📺 liší od mnoha současných blockbusterů. Neutíká k eskalaci spektáklu, ale k prohloubení konfliktu. Nezvětšuje svět jen horizontálně, ale vertikálně – směrem dolů, k trhlinám v systému, který se dříve jevil jako harmonický.

Herci jako nositelé paměti světa
Stálé herecké obsazení není v Avataru pouhou známkou značky. Funguje jako nositel paměti – divák sleduje tytéž tváře, ale v proměněných souvislostech. Sam Worthington zůstává Jakem Sullym právě proto, že tato postava nemá být ikonou bez chyb. Jake se v Ohni a popelu nevyvíjí směrem k moudrosti, ale spíše se vrací ke své nejzákladnější identitě vojáka. Je to reakce na ztrátu, ne řešení. A Cameron ji nehodnotí, pouze ji vystavuje pohledu.
Zoe Saldaña dává Neytiri prostor k dosud nepoznané poloze: pochybnosti. Postava, která dlouho ztělesňovala jistotu víry a morální pevnost, se ocitá v bodě, kdy ani láska, ani Eywa nepřinášejí úlevu.
Sigourney Weaver jako Kiri pak představuje jakési zrcadlo celého světa Pandory – bytost na pomezí, která naznačuje, že harmonie už není samozřejmým stavem, ale otázkou.
Cameron se hereckých výkonů nevzdává ani ve chvíli, kdy by bylo lákavé postavy zjednodušit. Naopak: nechává je nést dlouhodobý emocionální oblouk, který se nedá shrnout do jedné scény ani jednoho filmu. To je sázka na trpělivost publika – a zároveň test jeho ochoty sledovat postavy, které se nemění k lepšímu, ale k pravdivějšímu.

Pandora po ztrátě nevinnosti
Jedním z nejvýraznějších posunů třetího dílu je rozbití představy Pandory jako morálně jednotného světa. Nové klany nejsou jen exotickým rozšířením mapy, ale nositeli zásadní myšlenky: ani posvátný systém není imunní vůči selhání. Lid popela nepředstavuje karikaturu zla, ale důsledek katastrofy, kterou si jejich kultura nedokázala vysvětlit ani unést. Ztráta víry v Eywu zde není zradou, nýbrž reakcí na trauma.

Tím se Avatar posouvá z ekologické alegorie k etické studii systému. Pandora přestává být alternativou k Zemi a stává se jejím zrcadlem – světem, kde víra, řád i rovnováha mohou prasknout. Pro část diváků to může být nepohodlné. Avatar byl dlouho vnímán jako útěcha, jako svět, v němž je jasné, kdo má pravdu. Oheň a popel tuto jistotu bere - a nenabízí náhradu?
A právě zde se otevírá možnost rozkolu s publikem. Cameron zjevně počítá s tím, že ne každý divák bude chtít sledovat Avatar, který dospěl, ztěžkl a přestal nabízet jednoduché odpovědi. Třetí díl nesází primárně na objevování, ale na následky. Ne na únik, ale na konfrontaci.
Zda je to krok, který část publika odmítne, nebo naopak ocení, ukáže až čas. Jisté je jedno: Avatar: Oheň a popel není filmem, který by chtěl potvrzovat zavedené představy. Spíš je záměrně rozkolísává. A možná tím naznačuje, že skutečný konflikt této ságy už dávno neleží mezi lidmi a Na’vi, ale mezi potřebou věřit a nutností pochybovat.

Pátek 19. prosince 2025 ukáže, zda se tato sázka naplní. Právě tehdy se definitivně odkryjí karty Cameronovy filmové i lidské odpovědnosti – zda kontinuita, na kterou vsadil celé roky své práce, unese tíhu pochybností, ztrát a hodnot, které do světa Pandory promítá. Pokud Avatar v této chvíli přestane být jistotou, může se stát něčím cennějším: příběhem, v němž se neodráží jen řemeslo velkého filmaře, ale i jeho osobní postoj ke světu, víře a odpovědnosti. A právě tehdy se ukáže, zda kontinuita skutečně přestala být jistotou – nebo se stala zkouškou, kterou je třeba projít.

Autor: Josef Meszáros, učitel informatiky, který dlouhodobě mapuje živé umění.

👉 Avatar: Tři životy jednoho slova

👉 Avatar: Když technologie začnou dýchat

📘 www.falcon.cz