Scéna.cz 

Zemřela herečka Gabriela Vránová

(*27. 7. 1939 Nové Mesto nad Váhom - †16. 6. 2018 Praha)
Usměvavá, plná energie, dychtivá si povídat – takovou jsem znala herečku Gabrielu Vránovou, s níž jsme sdílely společnou lásku k poezii. Její charakteristický hladivý hlas zaznívat nejen v Mecce recitátorů – pražské poetické vinárně Viola, či v Lyře Pragensis, ale po celých Čechách a Moravě, kam jezdila za svými posluchači. A právě jejím hlasem promlouvaly v dabingu takové hvězdy jako Marylin Monroe, Catherine Deneuve, Jeanne Moreau či Elizabeth Taylor. Za to ji právem náležela Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství, kterou obdržela v roce 2004. Získala samozřejmě jak Křišťálovou růži jako cenu z Poděbradských dnů poezie, tak čest vlastnoručně zasadit růži v poděbradském zámeckém parku. To je ovšem jen dílek z činorodého uměleckého života paní Gabriely. Diváci ji znali jak z jeviště (měla na kontě na 120 divadelních rolí!), tak z filmu a televizních seriálů.

Gabriela Vránová se narodila na Slovensku, kde její otec působil jako pedagog. Byl to ostatně právě on, od něhož patrně podědila lásku k jazyku a kultuře. Byl totiž profesorem francouzštiny a literatury a také katolickým básníkem. Po vyhlášení Slovenského štátu se rodina přestěhovala na Moravu. Do dvanácti let žila ve Vranovicích, kde působil její strýc kněz. Po roce 1948 byl strýc vězněn, a trestu za své smýšlení neušel ani Gabrielin otec, který byl suspendován na učitele dílen. Ale naštěstí se v té době našli i dobří lidé - otcův dobrý přítel zničil její kádrové posudky z gymnázia, a tak měla šanci prokázat se u zkoušek na herectví pouze svým talentem. Na JAMU byla přijata a absolvovala v roce 1960. I když ve svém prvním angažmá zůstala na Moravě, už od počátku zaujala svým zjevem a temperamentem filmaře. Na první angažmá v Ostravě vzpomínala s humorem a nostalgií: „Bylo mi tehdy čistých dvacet let. Já jsem totiž maturovala v nejedlovských dobách a už v šestnácti jsem dělala zkoušky na JAMU. Když jsme přišla do prvního angažmá v Ostravě, v tom věčném popílku jsme nosila bílý klobouček, bílé botičky, bílou blůzku – a ohromně mě to bavilo. V Ostravě byli báječní kreativní herci…“ Však si zde také zahrála pár pozoruhodných rolí. Například Dům Doni Bernardy, Dalskabáty aneb Hříšná ves – a kvůli Karvašově Antigoně si dokonce nechala ostříhat vlasy. Už v té době dostala své první filmové role, vesnickou dívku Bětu v Krškově melodramatu Kde řeky mají slunce (1961) a po boku Vladimíra Menšíka si zahrála hlavní roli v komedii Hledá se táta (1961). Poté, především v 60.letech, následovaly další. Nejpopulárnější byla Kamila Housková v Pokladu Byzantského kupce, a poté Líza Bornová ve Sňatcích z rozumu (1968) a Betty v seriálu F.L.Věk (1970). Ale to už herečka byla pevně usazena v novém pražském angažmá v Divadle Na Vinohradech, kam nastoupila na pozvání tehdejšího ředitele Luboše Pistoria v roce 1962. V roce 2009 v rozhovoru zavzpomínala na vinohradské angažmá: „42 let! To už není tak málo. Mám tam stále svoje fotky a líčidla. Říkala jsem naší maskérce – to mi tady nech, kdyby se štěstí posadilo na kakanec, a já si tu ještě někdy hrála. Ale teď si půjdu pro zaječí pacičku, kterou tam mám schovanou. Dostala jsem ji v Brně ve své úplně první šatně ve Studiu Marta. Dal mi ji k absolventské premiéře Sofoklovy Elektry pan Rudolf Höger, bratra Karla Högera, který nás učil líčení. A vidíte – já ji mám dodnes. Když jsem v roce 1962 přišla na Vinohrady, paní Ludmila Vostrčilová mě půl roku pozorovala a pak mi řekla: Gábinko, já vidím, že jste velice naivní. A povykládala mi, jak se lidi chovali v padesátých letech a já se někdy nestačila divit...“ A Gabriela Vránová se na Vinohrady opravdu vrátila, v pohostinských rolích (naposledy To byla moje písnička). Takže s přestávkou let 2005 – 2011 byla v angažmá až do loňského roku. A právě na Vinohradech si zahrála v pestrém repertoáru her světových i domácích. Nejvíce si cenila titulních postav v inscenacích Nora (1975 Cena Jaroslava Průchy), Antigona, Maryša nebo Markétka v inscenaci Faust a Markétka. Zahrála si ve světové klasice všeho druhu (Romeo a Julie, Tři sestry, Letní hosté), i v mnohých českých klasických hrách (Dalskabáty, hříšná ves, Loupežník, Měsíc nad řekou, Tvrdohlavá žena), ale neminul ji ani modernější repertoár (Král Jan). Paralelně byla k vidění především v televizních seriálech (Chalupáři, My všichni školou povinní, Náměstíčko ad.) Ze svěžích lyrických temperamentních hrdinek se přehrála do rolí maminek a tchýní, často psychicky nevyrovnaných žen, ale dobře se dokázala vyrovnat i s rolemi komediálního charakteru. Především po roce 2000 jí byly nabídnuty role i v dalších divadlech, např. Činoherní klub – U kočičí bažiny, 2009; Divadlo U Hasičů – Vila s věčným břemenem, 2007; Studio DVA – Absolvent – 2005, Dámská šatna, 2009 ad.

Její láska k literatuře a poezii jí přinesla např. Cenu Karla Čapka (1994), za zpřístupňování a popularizaci díla významných českých spisovatelů. Ostatně, i ona sama okusila toto řemeslo, její knížka Magnetický vítr, výbor z jejích fejetonů, se dočkal dvojího vydání. Gabriela Vránová měla za sebou také dlouhodobou pedagogickou činnost. Od roku 1974 vyučovala herectví na Pražské konzervatoři. S manželem Jiřím Kepkou, profesorem matematiky, měla syna Ondřeje Kepku, který se z dětského herce stal režisérem, a několikrát se svou matkou spolupracoval.