zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Robert Fulghum: Je pohodlné myslet si o lidech to nejhorší

Robert Fulghum

autor: archiv   

Spisovatel Robert Fulghum se narodil v roce 1937 v americkém Texasu. Vystřídal nejrůznější neuvěřitelné profese - pracoval jako kopáč, v novinách, pomocník na ranči a zpívající kovboj. Nakonec se stal pastorem. Ale zároveň učil kreslení, malování a filosofii v Lakeside School v Seattlu. Po celý život přibírá různé aktivity a stále přibírá nové záliby. Teď prý nejraději pěstuje bonsaje a tancuje. „Loni jsem se rozhodl, že se naučím tango. Manželka mi říkala, že jsem blázen, když jsem chtěl tancovat s ní, že bych jí zabil a doporučila mi, abych si na to našel mladší partnerku. No, tak jsem si našel pětatřicetiletou, a i když můj tanec samozřejmě není dokonalý, cítím se na pětatřicet,“ říká. „Moje děti se asi za mě občas stydí, ale máme se rádi,“ dodává. Fulghum byl jedináček, a prý tím velice trpěl, takže sám má čtyři děti a sedm vnoučat.
Jak vypadá spisovatel, který se může pyšnit tím, že jeho knihy vyšly v 27 jazycích a 103 zemích? Úplně obyčejně. Vyzařuje z něj klid a pohoda – možná proto, že se stále řídí pravidly, která popsal ve své první knížce Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Robert Fulghum začal psát až po padesátce, ale nyní napíše každý rok jednu knihu. První román Třetí přání vyšel dříve než v Americe nejprve v Čechách v nakladatelství ARGO. To ostatně vydalo všechny ostatní Funghumovy knihy. Autor pravidelně přijíždí do Čech, a právě v těchto dnech u nás představuje druhou část svého rozsáhlého románu Třetí přání. Povídali jsme si v sídle nakladatelství ARGO na Žižkově.

  • Propagujete ve svých knihách pozitivní hodnoty. Co pro vás znamenají modly dneška - sex a peníze?
    To jsou věci, které propagují média, a já tvrdím: budete-li si brát informace pouze z médií, tak budete mít strašně zúžený pohled na svět. Rozhlédněte se kolem sebe a zjistíte, že všechno je jinak. Záleží na úhlu pohledu. Tady v ARGU například to není o penězích a sexu, ale o knížkách... . A o takových věcech, se kterými mám vlastní zkušenost, chci psát. Když vezmeme soukromý život kohokoli, jistě se nám podaří najít tam spoustu zajímavých a pozitivních věcí, které pro média ovšem nejsou dostatečně dramatické. Představte si zprávu dne tohoto ražení: 500 tisíc Pražanů šlo do práce. Všichni dělali dobře svou práci, s nikým se nehádali, byli na všechny hodní. Pak šli zase domů a věnovali se rodině. Co je tohle za zprávu, že ?!
  • Máte čtyři děti, ale zdá se , že žádné z nich se „nepotatilo“?
    To je pravda. Nejstarší dcera učí na univerzitě jazyky, starší syn má s manželkou společnost pro dovoz a vývoz, další syn je elektroinženýr a věnuje se zabezpečovacím letištním systémům a nejmladší dcera je v domácnosti. Takže mají vlastní životy, jsou na mě nezávislí, své účty platí. Ale to neznamená, že se nemáme rádi. Hodně se scházíme, a já s napětím sleduju, jak se daří jim a všem vnoučatům. Když jsem byl minule v Praze, doprovázela mě jedna vnučka, vyslali jí se mnou, abych prý se choval slušně!
  • Jak píšete. Máte na to nějaký systém?
    Na psaní rozhodně nemám systém. V myšlenkách vlastně píšu pořád, ale do počítače to hodím až ve chvíli, kdy to uzraje. Nicméně, pořád s sebou nosím notebook, protože rychle zapomínám. Někdo mi něco řekne, nebo mě třeba před spaním něco napadne, a když si to nezapíšu, tak se to někde vytratí. Vím, že jsou lidi, kteří mají řád – ráno v osm si sednou k počítači a za den napíší tolika tolik stránek. Ale zase toho přitom hodně vypijou... Pro mě je obtížné přinutit svůj mozek, aby začal pracovat ve chvíli, kdy si to přeju. Tak tomu nechávám volný průběh.
  • Žijete v Americe (v Seattlu), v Evropě (na Krétě) a hodně cestujete. Kde se vlastně cítíte doma?
    Ctí se obyvatelem světa. Ne jedné země, ale celé zeměkoule. A byl bych rád, kdyby se tak cítily i moje děti. světoobčanem a chci aby se tak cítily i mé děti.
  • Jak už jsem podotýkala, jste vůči světu pozitivně naladěn. Stává se vám, že odhadnete lidi špatně?
    Stává, ale spíše v obráceném slova smyslu. Jsem někdy sám sebou znechucen, že odhadnu nějakého člověka na první pohled negativně. Pak se nad tím zamyslím, a zjistím, že není tak špatný.
    Je pohodlné myslet si o lidech to nejhorší, mnohem obtížnější je hledat na nich to dobré. Když hledáte, tak to určitě najdete.
  • 14.11.2005 01:11:44 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory