Scéna.cz 

Surrealismus Lenky Valachové

„Můj život je surrealismus“, vyznává v úvodu své básnické sbírky Lenka Valachová. Její knihu s provokativně dlouhým názvem Máš rád pražaní, ti psí pohanskí, viď, že ne… vydalo v roce 2003 nakladatelství Zvláštní vydání.
Už z názvu vyplývá, že půjde o stylisticky nevšední texty. Nejednou básnířka používá pražské protáhlé vokály, dává básním podobu toku spontánního mluveného jazyka, objevují se dialektismy a slangismy. Volný verš spolu se syntaxí odrážející „útržkovité“ skládání myšlenek přenáší na čtenáře zvláštní emotivní sílu.

O jedenatřicetileté rodačce z Brna, surrealistické básnířce, zpěvačce, herečce a malířce se v závěru sbírky dozvídáme, že po absolvování oboru herectví na JAMU hrála v Divadle Klauniky Brno, později také dva roky strávila v pražském Rokoku. Hostovala i na jiných scénách a v nakladatelství Academia vyšel sborník z její poeticko – surrealistické revue Obyčejný večer v Eliadově knihovně Divadla na Zábradlí.
Sama Lenka Valachová přiznává, že vyšla z kadlubu zvaného „moravská surrealistická odnož“. Mezi lidmi, jimž děkuje, nechybí ani avantgardní režisér Vladimír Morávek. Spojíme-li si jedno s druhým, pochopíme jasněji tvůrčí kořeny i styl, ve kterém se básnířka našla.
Dokonce i prozaické texty jsou psány podobně jako básně – vyvolávají velmi intenzivní pocity, nabízejí mysli čtenáře sugestivní obrazy. Například poslední text, kde se autorka vrací do svého dětství, poodkrývá myšlení dítěte a jeho fantaskní vidění světa. Podobně jako surrealisté ve dvacátých letech používá i Valachová ve své poezii metodu automatického textu, psychický automatismus.
Poezie plná osobní niterné lyriky, v níž se asociativně odráží básnířčino prožívání světa i sebe sama, překvapuje místy svou sebeironií a možnou vícevýznamovostí sdělovaného.
V článku jsou použity údaje z úvodu a hesla o Lence Valachové ze zmiňované knihy“Máš rád pražaní, ti psí pohanskí, viď, že ne…“ HOVNO