Scéna.cz 

Současná hra: U svatých polí

V pražském divadle Komedie se uskuteční již druhý večer scénického čtení nových her českých autorů, které tato scéna pořádá ve spolupráci s nakladatelstvím Větrné mlýny. V úterý 16. března 2004 bude představena od 19:30 h nová hra mladé autorky - absolventy oboru scénáristika na brněnské JAMU - Jitky Martínkové. Její inscenace U svatých polí je příběh o tom, jak se zmaří naděje vkládané do narození dítěte, které se ovšem nikdy nenarodí. Příběh o rodinných vztazích a problémech v komunikaci zdánlivě si blízkých lidí.
V rolích interpretátorů tentokrát vystoupí: Marie Spurná, Josef Hrubý, Gabriela Míčová, Jiří Černý a Otto Kallus.

Hra je založena spíše na psychologii postav, na dialogické struktuře lidských setkání. Tato setkání mají poukázat na složitost a neprůhlednou mnohoznačnost lidské komunikace, hlavně však na problematiku vztahů rodinných. V mluvních akcích i jiném jednání postav hry zjišťujeme, že hlavním problémem je otevřít a upřímně sdělovat své prožívání, že je paradoxně mnohem jednodušší svěřovat se “cizímu” (ve smyslu ne-rodinnému) člověku. Pro toho se totiž nestáváme tolik zranitelnými jako v rodinném kruhu.
Do dívky Milušky, která pracuje v cukrárně vedle hřbitova - U Svatých Polí, vkládá své naděje jedna maloměstská rodina, v níž vyrostl Leopold - chlapec čekající s Miluškou dítě. Každý z rodinných příslušníků si přijde do cukrárny Milušku “nenápadně” obhlédnout, ale jde vlastně o jednotlivé osobní zpovědi postav. V těchto zpovědích můžeme vysledovat zásadnost určitých obsesí a tužeb, které jednoho každého pronásledují, a které způsobují rodinné konflikty. U syna Romana je to náruživá láska k tarantulím a přírodě vůbec, u maminky úzkostlivá starostlivost o utajení všech potíží a také háčkování záclonek, u otce chorobný strach z hmyzu, u syna Leopolda neschopnost řešit samostatně a zodpovědně svůj život. Skrze Milušku - tedy jakýsi katalyzátor - se tu zjevuje vývoj postav od jejich iluzí, tajných bolestí a slabostí k jejich obnažení, k proměně rodinných vztahů a vlastních životních pohledů postav.
Naděje spočívající v dítěti a ve výměně bytu se v závěru hry zmaří Miluščiným rozhodnutím: dítě si nenechá a Leopolda si nevezme. Rodina však jakoby se touto zkušeností, dočasně šokující, spíše semkla, nebo možná alespoň trochu vyrovnala se svou velmi křehkou a nejistou stavbou.