Scéna.cz 

Markéta Přibylová: Babička ze mě chtěla mít letušku

Keramika je umění, které nás obklopuje. Potřebujeme-li dát květinu do zdobeného květináče, spíše volíme keramický než skleněný. Vaříme-li si po ránu hrnek kávy nebo čaje, opět pijeme teplý nápoj z keramického hrnku. Keramika je v kuchyni, v koupelně a na toaletě. Nalezneme ji v umění i v elektrotechnice. Můžeme jí obdivovat i využít. Na otázky, jaký je to pocit tvořit z jednoho z po staletí nejpoužívanějších materiálů, mi v podzimním páteční odpoledne odpovídala ve svém ateliéru Markéta Přibylová, keramička na volné noze.

Řadím se mezi lidi, kteří keramiku používají pravidelně, ale až teprve nedávno mě napadlo, kolik zajímavých osobností se za různými hrníčky a keramickými vázami skrývá. Kdy jste zjistila, že chcete dělat keramiku.
Lásku ke keramice jsem cítila už od dětství, vlastně jsem se do toho prostředí narodila. Maminka keramikou žila a často mě brávala do dílny. Hlína mi voněla. Babička mě sice později přemlouvala, abych se stala letuškou, ale já už byla rozhodnutá, jakým směrem se vydat. Chtěla jsem být keramikem stejně jako maminka. Vše podstatné jsem se naučila od ní.

Za svůj život už jsem poznal různé umělecké ateliéry, ale ten váš mě překvapil čistotou.
Po tatínkovi jsem zdědila potřebu řádu a čistoty. On je stále velmi pečlivý a jak já říkám "kolmorovnoběžný". Nejspíš je tomu tak i pro to, že velkou část života strávil v laboratoři. A tak i já neustále uklízím a už jen s úsměvem vzpomínám na to, jak jsem jako malá byla ušpiněná od hlíny a vůbec mi to nevadilo.

Říkáte, že už jako malá jste se ušpinila od hlíny. Měla jste vůbec čas na panenky?
Panenky, ale i hry na pískovišti jsem samozřejmě stíhala. Kroužky keramiky navštěvuje řada dětí i dnes a stále zvládají i jiné věci.
V době mého dětství nejspíš ani kroužky keramiky nebyli a já navíc za keramikou nikam nemusela, měla jsem jí všude kolem sebe.

Když se dostaneme k práci keramika, co je pro člověka pracujícího s hlínou důležité?
Nejdůležitější je inspirace. Podle toho se řídí zbytek. Objednává se materiál a potom po různých přípravách se začne tvořit.

Kde hledáte inspiraci?
Nejčastěji v přírodě: stromy, listy, květy, tvorové a kamení.

Vraťme se zpět k materiálu. Máte nějaké oblíbené místo, kam chodíte pro hlínu?
Na tyhle věci mám své dodavatele. Výroba hlíny je řemeslo, jako každé jiné. Z dětství si pamatuji ty úžasné a hlučné stroje, jejichž útrobami jíl s dalšími ingrediencemi procházel. Výsledkem byly úhledné šišky hlíny. A tak je tomu v podstatě dodnes.Ale i tohle řemeslo je umění. I to se musí umět!

To jsou různé druhy hlíny?
Každá práce, potřebuje jinou surovinu. Jsou hlíny světlé i tmavé (s burelem), jsou hrubé, nebo hladké, při práci "dlouhé nabo krátké" Například šperky, knoflíky, vázy, menší misky a další méně robustní předměty jsou z hladké hlíny. Větší věci, třeba obaláče na květináče velké mísy, ale třeba i podložky pod hrnce, vytvářím z tmavé, šamotové hlíny, která obsahuje tak zvaná "ostřiva", cosi jako drobné kamínky.
Samostatnou kapitolou jsou vodotrysky, nebo třeba složitější , sochařské plastiky, třeba draci. Na takové práce používám speciální, hlínu. Vyrábí se v prostředí s vyšší technologickou kontrolou, má přesné parametry, vždy stejné a průběžně kontrolované. Po různých zkouškách jsem si vybrala určitý druh hlíny, který vyhovuje mým požadavkům na odolnost a kvalitu. Je to trochu tajemství šéfkuchaře...

Potom následuje tvarování?
Ano, vyberu si hlína a začnu z ní modelovat... Když je hotovo, musí vše perfektně uschnout.
Pak se předměty z hlíny opatrně, přepečlivě a pokud možno ekonomicky nakládají do pece. Po naložení a pečlivém uzavření pece se poprvé vypálí.První výpal se nazývá přežah. Při něm teplota dosahuje výše kolem devíti set stupňů. Výpal trvá několik hodin.Teplota v peci při něm postupně a zvolna stoupá, dosáhne žádané teploty, chvíli na ní setrvá a pak se pec automaticky vypne. Jsem asi jeden z mála keramiků, který chodí v průběhu pálení tyto procesy kontrolovat. Ještě pamatuji doby, kdy se pálilo jen se žároměrkou, předmětem který vizuálně kontroloval výši teploty a po jejím dosažení pak keramik musel pec sám manuálně vypnout. Zůstalo mi to, a tak alespoň hlídám...Je to pro mne stále tak trochu adrenalinový sport, který nejčastěji provozuji v nočních hodinách, kdy je nejdéle noční, tedy levný proud.Zda přežah dobře dopadne se obvykle dozvím tak za den a půl až dva dny, podle venkovní teploty. Keramika je řemeslo, kde je třeba trpělivosti.

To nevypadá vůbec snadně. Barvení už je trochu jednodušší, ne?
Je to glazování, ne barvení a rozhodně není jednodušší.I tady mohou nastat technologické zádrhely. Glazury, se kterými keramici pracují jsou jemné prášky, které se ředí vodou. Nanášejí se obvykle štětcem, nebo se povrchy stříkají .
Naglazovaný povrch je velice zranitelný, pracně nanesené, mnohdy překrývající se vrstvy se mohou snadno při manipulaci setřít, poškrábat, nebo jinak poškodit. Je třeba i pečlivě otřít spodní části naglazovaných předmětů. Kdybych to neudělala, dílo by se v peci v průběhu pálení doslova "připeklo" k plátu, na kterém leží. Když se to stane, je často na odpis jak samotný výtvor, tak i plát, na kterém se dílo vypaluje. A to je velmi drahé opomenutí.
Některé mé věci po naglazování jdou ještě jednou do pece. Požívám totiž i zlato a paladium (stříbrná povrchová úprava glazované keramiky). Vybraná díla projdou "ohněm " i potřetí. A to při zlacení. Je to výpal, který u mne kulminuje kolem 800 stupňů Celsia.
A to je poslední krok, který rozsvítí oči mých sklerotikonů, dráčků a dá jiskru miskám, či pohárům na víno. Je to taková sladká tečka, či třešnička na dortu. Pro ty, co dort raději bez třešničky, tento krok vynechávám.

Už se vám někdy stalo, že vám výrobek pukl?
Jistě, stalo se mi to. Zrovna nedávno. Cítím to jako velkou profesní chybu,.Asi jsem moc pospíchala, nechala s zmanipulovat a s láskou modelovaného draka jsem dala do pece příliš brzy. Nikdy se už nedozvím, proč pec, když jsem ji otevřela, byla plná střepů z toho draka, ale myslím si že to byla moje chyba. Mohla by to být i bublina, uzavřená v těle draka, nebo nějaká agresivní nečistota v hlíně... Nevím, ale dává mi to jasný signál, buď trpělivější, nepospíchej.Přiznám se, že když se mi něco takového stane, konkrétně tentokrát, u tohoto draka, jsem moc smutná. Když se mi pod rukama něco rodí delší dobu, stává se z něčeho někdo a ztráta mne pak hodně bolí. Mám ke svým věcem mnohdy téměř "mateřské "vztahy, draci mají svá jména. Ale důležité je to, že ať vytvářím z hlíny cokoli, snažím se, aby mé věci, které jsou mnohdy tak trochu i mými dětmi, měly více než jen jedno využití.

Co si pod tím mám představit?
Například kombinuji hodiny, s něčím... Některé v sobě nesou spojení hodin se zrcadlem, nebo se svícnem, ale mám i hodiny s vodotryskem, na které mám dokonce zápis v celosvětovém registru ochranných vzorů. Ale ten fór stejně znají jen u nás v Česku. A tady vzniká adventní věnec, jenž najde využití i o Velikonocích, místo svíček vejce, místo chvojí kočičky. Snažím se tak tomu co stvořím zajistit delší život.

Pro koho tvoříte?
Pro ty, kteří se rádi dívají a vidí krásu kolem a mají rádi přírodní matriály.
Pro ty, kteří mají hravého ducha a fantazii a nebojí se barev a odvážných, až bláznivých kombinací.

Markéta Přibylová
Po absolvování SUPŠ na Žižkově pracovala dva roky v Archeologickém ústav ČSAV. Rozhodující vliv na ni měla matka Jana Přibylová, absolventka bechyňské keramické školy. Ta ji zasvětila do tajů řemesla. Od roku 1989 se zcela věnuje volné keramické tvorbě. Nechává se inspirovat vším, co nachází v přírodě: stromy, listy, květy, tvory, netvory i kamením. V jejím ateliéru vznikají vázy, mísy, nápojové soupravy, svítidla atypické hodiny i barometry.Vytváří i liturgické soupravy. K rozměrnějším pracím patří interiérové vodotrysky i nástěnné plastiky, k těm drobnějším keramické šperky. Jakýmsi únikem od reality jsou pro ni fantaskní „hlídací draci“, či „hodiny s vodotryskem“ chráněné autorským vzorem. Její keramika je výrazná svou barevností a použitím efektu zlata, stříbra a listrů.