zvláštní poděkování
Volný.cz

Zkrocení zlé ženy II z Velkého divadla

Zkrocení zlé ženy (Velké divadlo v Moskvě)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

V kontrastu ke klasické pompéznosti a lesku „Korzára“ následoval minimalismus Zkrocení zlé ženy, které bylo uvedeno jako druhé představení letošní sezóny baletních přenosů z Velkého divadla v Moskvě v neděli 26. listopadu. Poprvé jej filmoví diváci ovšem shlédli již v lednu minulého roku, jak bylo také referováno.
Velký balet v Moskvě se stal vlastníkem unikátní inscenace baletního přepisu Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy v roce 2014. Choreograf Jean-Christophe Maillot, ředitel a zakladatel baletu Monte Carlo, „zkrotil“ Velký balet a „přinutil“ vyškolené klasické tanečníky tančit na špičkách „contemporary“. Povedlo se mu to dokonale a ruští interpreti ukázali, že jsou schopni všeho.

Jednu z verzí baletu Zkrocení zlé ženy vytvořil už John Cranco, ale v Moskvě se Maillot rozhodl pro své originální pojetí včetně hudby. Ta měla být pro Rusi srozumitelná a známá a tak zvolil Dmitrije Šostakoviče a jeho filmovou a baletní hudbu. Díky hudebnímu vzdělání byl schopen vytvořit asambláž z dvacítky Šostakovičových děl od lidových, dynamických tónů a „revolučních“ melodií po baletní lyriku, která jakoby byla zkomponována přesně pro dané situace (nebo naopak).
V příběhu se Maillot drží základní linie, peripetií s vdavkami dvou sester, hodné Biancy a „zlé“ Kateřiny (Jekatěrina Krysanova) a jejich nápadníků, k nimž se druží ještě další postavy a budoucí dvojice. Mailot sice prohlašuje, že mu nejde o vytváření návodu pro muže - macha – jak nakládat se ženami ale o setkání dvou výjimečných osobností, které potřebují a nacházejí výjimečné protějšky. „Krocení“ - sbližování - je ale vyhrazena poměrně dlouhá doba - „krocení bičem a cukrem“ nebo jen něžně erotické „ochočování“, které slaví úspě chy. Tyt o střety – ve skutečnosti vlastní „disciplinace“ nebo podřizování se na podnět druhého - jsou dramatickou osou baletu, z níž vychází nejexpresivnější choreografie hlavních protagonistů. Okamžiky spontánní citovosti u Kateřiny, vláčnost, lyričnost, jsou bleskově destruovány drsností, vyzývavostí, agresí – naznačeny útoky, ranami, kopáním. Kateřina jedná podvědomě, tak jak s ní zmítají poryvy náhlé náklonnosti bezprostředně vyvolávající stud a nevraživost. Zatímco stejně temperamentní Petruccio (Vladislav Lantratov) je zjevný nevychovanec a „drsňák“ ale své chování vůči Kateřině a své reakce na její „nemístné ;“ odpovědi má pod kontrolou a vychytrale je využívá a zneužívá k tomu, aby dosáhl svého. Několika „přelety“ ovládne scénu, je středem pozornosti. Prostředky jeho drezúry jsou něžný i lascivní dotek a pohlazení, ale i až nepatřičné násilné vláčení, smýkání, pohazování. Od okamžiku, kdy se ukáže na scéně, je celý první akt převážně vyplněn potyčkami mezi oběma postavami a přestože „boj“ je zpočátku vyrovnaný, je jasné, kdo podlehne-ten jehož city jsou silnější – a tady žádné proklamace neplatí a naopak vidíme, co si Maillot a Shakespeare myslí ve skutečnosti - je to žena.

Ve druhém aktu, kdy už je po svatbě a Kateřina se víceméně dobrovolně ubírá do svého nového domova, to ještě párkrát zaskřípe, ale jinak tento poetický moment „velkého klasického tance“ a lyrické hudby už nic neruší, naopak je rozkošně dotažen v intimitě svatebního lóže pod přikrývkou, kdy je Kateřinino zkrocení dovršeno.
Společně s dialogem Kateřiny a Petrucicia probíhají dialogy a komunikace více jednostranného charakteru bez srovnatelné razance, namlouvání, koketérie, flirtování, mezi „hodnou“, stydlivou, Biancou a Lucemciem, mezi Hortensiem a vdavky chtivou vdovou, která se snaží věci režírovat, Gremiem a hospodyní a v této skrumáži udržuje pořádek otec – kupec Baptista, zasahuje do ní služebnictvo, dokonce i bandité. Je to krásně nepřehledný chaos, kde se každý prosazuje podle svých sil a umu, lidé se hádají, napadají, posmívají se, sbližují, s pantomimickou výmluvností každého pohybu, gesta, výrazu. Nápadné jsou výpady a ústupy, přechody z neutrálního postoje na špičky. Takřka by se dalo říci, že si až na pár „znuděných“ piruet a akrobatických skoků v prvním aktu příliš nezatančí a více hrají. Ale tato geniálně „nahodilá“ choreografická kompozice, rytmus a dynamika dané hudbou přesně vyjadřují a sdělují, to co si má divák „přečíst“, aby děj pochopil, aby rozuměl tomu, co je zde pro něj tanečníky „napsáno“.
Stejní lidé ale již v jasnějších pozicích a vztazích představují společnost na svatbě Biancy na závěr druhého dějství, na níž se dostaví také oslňující společenská hvězda Kateřina a trochu v jejím stínu Petrucio. Ani Maillot si neušetřil poslední antifeministické gesto, kdy Kateřina jako příklad pro ostatní ženy i svou sestru Biancu jako jediná poslouží manželovi tím správným šálkem čaje.
Barvitý společenský obraz je „dobarven“ kulisami a kostýmy. Jsou velmi jednoduché a na rozdíl od pestře emotivního děje nehýří barvami – bílé dvouramenné schodiště, které se později rozdělí na dvě části, v pozadí bílé trojhranné sloupy, v popředí sedačky stejného trojúhelníkového profilu jako sloupy plus modelace modrým světlem. Na tomto pozadí taneční písmo skvěle vyniká. Jednoduché bezčasové spíše civilní kostýmy v kombinacích bílé, šedé, černé (Petruccio, Lucrencio, Hortensio, Baptista, vdova), Bianca jako „vzorná školačka“ v modré kratší kolové sukni a bílé blůzce a Kateřina v černozeleném korzetu – korzet známe i od sester z Popelky, k němuž patří podle okolností delší sukně vpředu rozevřená. Návrháři (scéna Ernest Pignon Ernest, kostýmy Austin Maillot – syn, světlo Dominique Drillot) se nenechali svést a drželi se „chladného“ minimalismu, který je excelentním vizuálním doplňkem režijního a choreografického Maillotova konceptu.

Za hudební interpretaci sklidil ovace dirigent Igor Dronov, který měl zpočátku poněkud potíže s „vdovou“. Již již chtěl mávnout hůlkou avšak na proscenium před oponu se vloudila vdova s taškou začala si obouvat špičky. Když byla obuta, připravil se Igor Dronov k akci ale vdova se ještě potřebovala nalíčit a opilovat si nehty. Možná se mu zdálo, že se dnes vůbec nezačne, ale vdova posléze už nabyla dojmu, že vypadá přijatelně a dala pokyn k zahájení.
Najde se snad někde originálnější začátek baletu?
Tvrdí- li oponenti, že Velký balet je skladištěm tradic, je toto Maillotovo dílo dobrým protiargumentem. Spoluprací s takovými osobnostmi jako jsou Niemeyer, Maillot a další dokazuje, že je otevřen pro nové trendy stejně jako další velké světové scény. Díky baletním přenosům do kin se o tom dozvídá celý svět.

Žádné vánoce by pro baletní publikum nebyly těmi pravými bez LOUSKÁČKA, nemůže tedy chybět ani letos a malí i velcí se s ním setkají při přenosu do kin 17. prosince 2017.

11.12.2017 19:12:17 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 42 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Moře (MDP)

Časopis 42 - sekce

DIVADLO

Palm Off Fest 2018 začne estonskou Revolucí

Teatr NO99 - Revoluce (Foto: Ojasoo)

Třetí ročník mezinárodního setkání divadel střední Evropy Palm Off Fest zahájí 19. října 2018 autorská inscena celý článek

další články...

HUDBA

Skyline tradiční předvánoční koncert v ROXY

Skyline

Elektronická parta Skyline ohlašuje svůj každoroční pražský předvánoční koncert, který letos proběhne 12. pros celý článek

další články...

LITERATURA/ UM?NÍ

Saoirse Ronanová září ve filmové adaptaci

Saoirse Ronanová (Na Chesilské pláži)

Ve čtvrtek 18. října vstupuje do českých kin film Na Chesilské pláži se Saoirse Ronanovou (Lady Bird, Pokání) celý článek

další články...